I. část – Začínáme:
Budu si dělat řidičák, oznámila jsem, coby studentka, slavnostně rodičům. A tak naši zaplatili (již tenkrát nehoráznou) sumu, aby se jejich dcerka naučila řídit.
Autoškola byla nepovinným předmětem a tak nás i zde čekalo ponižující známkování.
Hodiny teorie byly nezáživné a my, unuděné studentky, hrály piškvorky nebo se pokoušely uvést našeho mladého učitele do rozpaků. To se nám úspěšně dařilo. Jednou jsme celou hodinu usilovně zíraly do pravého horního rohu místnosti, jindy jsme přemístily lavici s neupevněnou vrchní deskou na místo, kam si lektor s oblibou sedal (když seděl, bylo to v pohodě, ale jak vstal, společně s jeho zadnicí vyskočila s ohromným rachotem celá deska). Při další lekci nás zase zaujal jeho poklopec a žádná z nás nespustila oči z onoho intimního místa. Co byste taky chtěly od osmnáctiletých, věčně rozesmátých holek! Mladý lektor nám všem „techniku“ radši bez zkoušení podepsal, protože bystře pochopil, že by bylo zcela zbytečné chtít po nás vysvětlení, jak funguje motor, kde jsou brzdové destičky či jak vyměnit píchlé kolo…Co jsem se ale naučily všechny, bylo, že prasklý klínový řemen (to byl ten černý běžící pás pod kapotou) lze případně nahradit svázanými punčocháči.
II. část – Trenažér:
S radostí jsme vrhly do praktické části výuky (tvrdé „y“, protože jsme byly všechny holky).
Trenažér se nám líbil. V tmavé kabince jsme usedly do vypolstrovaného sedadla a uchopily volant. Po stisknutí tlačítka se ozvalo příjemné hučení připomínající fén a před námi se rozsvítila obrazovka s nakreslenou běžící silnicí. Točily jsme volantem, pozorovaly po stranách ubíhající listnaté i jehličnaté stromky, občas na nás vykoukl kreslený zajíc nebo srnka. Když jsme ze silnice sjely, nic se nedělo, jen šedou plochu na obrazovce vystřídala zelená barva kreslené trávy. Za absolvování trenažéru jsme vesměs obdržely jedničky. Jen Maruška si musela pár lekcí zopakovat, protože si za celou dobu výuky nevšimla, že existuje něco takového, jako je brzdový pedál, a navíc se domnívala, že se má do vyjukaných zajíců strefovat.
III. část – Autocvičiště poprvé:
Pak začala další vývojová etapa budoucího řidiče – absolvování tréninku na autocvičišti. Holky, které již výcvik absolvovaly, mě varovaly: Bacha, je to hroznej ras! Jedničku prý dostala jenom Katka, která měla minisukni v délce 33 cm a učitele pozvala na procházku na Petřín.
Nebyla jsem Katka, nosit tak krátkou sukni by mi mamka nikdy nedovolila, a tak jsem se musela spolehnout jedině na to, že oč delší bude moje sukně, o to větší bude snaha a píle.
Cvičiště v únoru vypadalo posmutněle. Sníh tál, holé stromy zasmušile shlížely na asfaltový prostor a okruh rozveselovaly jen červeno-bílé kužele, které vypadaly jako obrácené zmrzlinové kornouty. Proč byly kužele svázány provázkem, dosud nevím. Tenkrát jsem viděla jediný důvod – aby je někdo neukradl.
Nasedla jsem do auta a učitel se zavřel do prosklené budky na okraji cvičiště. Čekala jsem, co bude. „Tak co bude?“, zaburácel najednou hlas v autě. Strašně jsem se lekla, protože jsem netušila, že budu řízena dálkově. Jako traktůrek, který dostal bráška k narozeninám.
Co bude, co bude – jak to mám vědět?, honilo se mi hlavou.
„Tak snad nastartujete!“, zařvala opět vysílačka v autě, až se celá Škoda 110 strachy otřásla.
I já jsem se otřásla. Nějakým instinktem jsem našla klíček, párkrát s ním zkusila otočit na obě strany, sešlápla první pedál, který jsem měla při noze, zašmrdlala řadicí pákou – a stal se zázrak – asi na popáté se auto rozjelo! Sice škytalo, skákalo jak splašená koza, ale pohybovalo se! Pravda, bylo mi divné, že se vysílačka odmlčela, ale po důvodu jsem nepátrala. Jestli se instruktor nezodpovědně vzdálil či sledování pohybu auta lehkomyslně nahradil čtením nějakého časopisu, nevím. Měla jsem během jízdy jiné starosti – například, zda se mi podaří splašeného autokoně udržet mezi červeno-bílými kornouty a jestli se vyhnu budce s učitelem. Takto jsem přeskákala celý ovál.
„Stop,“ náhle zasípala vysílačka. Prudce jsem sešlápla brzdu a narazila si čelo o přední sklo. Nevadí, ale ZASTAVILA JSEM! Hned napoprvé.
Vysílačka dále duněla: „A teď se podívejte, jak jste zastavila“. Znovu jsem své čelo, teď již patřičně oboulené, přitiskla na sklo. „Ven!“ drnčelo do éteru. Kličkou jsem pomohla postrannímu okénku, aby zajelo níž, a vystrčila hlavu ven, jako jsem to kdysi viděla v jedné dětské knížce, kde strojvedoucí vykukoval z lokomotivy. „Řekl jsem – ven“, burácelo to.
Vylezla jsem před auto, sedla si provokativně na ten únorově mokrý asfalt a pozorovala auto zvenku. Stálo sice našišato a levé kolo mělo mimo dráhu, ale nejsem puntičkář. Zato můj učitel ano. Znovu se mě snažil umlátit akustickou zbraní: „A co ruční brzda?“ Vlezla jsem zpátky do auta a spokojeně na něj kývla, že je zatažená. „Proboha, vy jste jela se zataženou ruční brzdou celou cestu!!!“ To mě fakt nenapadlo, že s něčím takovým jsem měla před jízdou také zacloumat. Zatvářila jsem se provinile, učitel mi dal čtyřku a mezi zuby procedil, že se těší na další lekci. Říkal to se zvláštním tónem v hlase. Tedy já se netěšila ani náhodou.
IV. část – Autocvičiště podruhé:
Zkusila jsem na to jít se ženskou taktikou. To máme my holky v sobě nějak zakódované už odmala. Kostkovanou sukni, kterou mi maminka přešila po nějaké majetné a v pase o 30 cm širší tetičce, jsem v pase narolovala, až byla ne sice v ideální délce 33 cm, ale přece jen docela krátká na to, aby si toho musel všimnout i můj instruktor. Co bych neudělala pro lepší známku!
Když jsem dorazila na cvičiště, opakovala jsem si: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale moc to nepomáhalo. Srolovaná sukně v pase vytvářela kolem mě pneumatiku a vůbec si dělala, co chtěla. Ale to největší zklamání toho dne mě ještě čekalo. Z budky se vybelhal asi osmdesátiletý stařeček s holí a brýlemi a oznámil, že dnes to vzal za mého instruktora, který náhle onemocněl. Tento starý pán se sotva strefil do dveří, natož aby obdivoval moje zmrzlé nohy v originální minisukni. Jednu výhodu to ale přece jen mělo. Nedisponoval tak silným hlasovým fondem a tak jsem v klidu přijala zprávu, že budeme nacvičovat obloučky a zatáčky. Spustila jsem ruční brzdu až na zem (!) a celkem plavně dorazila k dráze ve tvaru osmičky. Ta byla také ohraničena kužely, které k sobě byly svázány šňůrou. Pochopila jsem, že mám kroužit a opisovat škodovkou osmičku. Abych se nestrefila do pneumatik ve středu těchto kol, rozhodla jsem se, že si nadjedu a bravurně vytočím velkorysou osmičku – to bude starý pan učitel koukat! Vysílačka mlčela a já kroutila volantem jak o život. Při druhém osmičkovém okruhu se mi zdálo, že těch kuželů je na dráze méně a auto podivně rachtá, ale statečně jsem vykroutila ještě třetí kolečko. Dál to nešlo. Něco mě nechtělo pustit dopředu. Vysílačka zaúpěla a já si nebyla jistá, jestli to je učitel nebo meluzína. Vylezla jsem z auta a šla se podívat. Hrůza! Při první osmičce jsem patrně nabrala pravým předním nárazníkem jeden kužel a šňůra, která všechny kužele spojovala, se kolem nárazníku omotala. Jak jsem kroužila, stávala jsem se navijákem, a táhla za sebou postupně všechny kužele. Protože jsem starého učitele již neslyšela (asi omdlel), začala jsem provaz rozmotávat a kužele postupně stavět. Šlo to pomalu, takže jsem se svou prací byla hotova zároveň s pomyslným zazvoněním ohlašujícím konec této hodiny. Od pobledlého pana učitele jsem dostala 4 mínus a složenku na zaplacení dalších hodin výuky na cvičišti – tohle že prý ještě za svou x-letou působnost nezažil. A to prý přežil obě války…Nakonec jsem cvičiště při opakovaných lekcích úspěšně dokončila.
V. část – Zkoušky a závěr:
Jestli si myslíte, že budu popisovat, jak se mi nevedlo při jízdách v ulicích Prahy, asi vás zklamu. Docela to šlo. Jen při zkouškách mě štěstí opustilo. Mojí taktikou pro tento den D bylo, že když pojedu pomalu a prostředkem, nemůžu nic zkazit. A tak jsem jela celou dobu na dvojku, dávala přednost všem autům, která jsem viděla, a ještě pomáhala převádět jedné paní učitelce děti přes ulici. Mezitím jeden z komisařů usnul a druhý si tlustou červenou fixou zapsal, že jsem svou jízdou výrazně zdržovala plynulý provoz v centru Prahy.
Zkoušky jsem musela opakovat. Jako jediná ze třídy! I ta Maruška byla lepší. Když jsme měly po letech třídní sraz, chlubila se, že změnila povolání – jezdí u jedné firmy s nákladním autem.
Já jsem pro svou bezpečnou, byť pomalou jízdu využívána rodinou jako noční dálniční řidič během dovolené. Nemusím moc točit volantem ani řadit a v noci nedělám spící rodině ostudu.
