Požádala mě kamarádka vlastnící padesátikilovou dogu Karlu, abych si udělal čas a doprovodil je (kamarádku a dogu) na zvířecí kliniku. Má mě ráda (doga) a bude v čekárně před operací ramenního kloubu stiženého artrózou klidnější, po operaci ji pomůžu odnést do auta. Proč ne, jako člověk s bolavým loketním kloubem cítím i se zvířetem.
Ve zvířecí čekárně vládla pohoda a láska. Babky hladily opelichané kočičky, dědkové uklidňovali napůl slepé a na půl hluché stařičké psíky. Vycházející sestřičky na zvířata vlídně promlouvaly, půlmetrákovou dogu Karlu hladily a šeptaly, jak je krásná. Idylka pokračovala v ordinaci. Zvěrochirurg dlouze po telefonu konzultoval s Karliččiným „praktickým“ zvěrolékařem, dogu pečlivě prohlížel a prohmatával, přičemž k ní vlídně promlouval. Dal si čas i na to, aby doprovázející paničce trpělivě a podrobně vysvětlil, co, jak a proč se zvířetem bude dělat dnes, co příště, jak vůbec taková věc u zvířete vznikne, jak se jí dá předcházet… . Jen ten výklad trval nejméně půl hodiny.
Týž den jsem šel já se svým loktem na chirurgii. Dlouho jsem seděl v čekárně sám a varován tabulkou Neklepat! jsem neklepal. Po logické úvaze: 1. V ordinaci možná nikdo není a mohl bych tu zbytečně čekat do druhého dne; 2. V ordinaci někdo je, ale neví, že já jsem v čekárně; jsem se dopustil nekázně a asi po hodině jemně zaklepal. Od toho okamžiku jsem si přál být psem na zvířecí klinice. „Neumíte číst?“ vyhrkla rozlícené sestra. „Umím!“ vyšeptl jsem. „Tak co klepete, když nemáte?“ Hle, tak nějak začíná výslech směřující ke stanovení diagnózy? „No, tak pojďte!“ No, tak jsem šel. „Máte kartu pojištěnce a třicet korun?“ Snad ještě přijde řeč na to, co že mě vlastně bolí! Zaplatil jsem třicítku (i v hospodě platím pivo až ho vypiju). „Tak, co je vám?“ No, to právě nevím, to bych se tu rád dověděl. „Bolí mě loket, mám na něm bouli.“ „Tak si lehněte!“ Lehl jsem, paní doktorka bouli propíchla, vymačkala obsah, sestra namazala, zalepila. Beze slov. „Jak taková boule vznikne?“ dovolil jsem požádat o základní informaci. „To víte, ve vašem věku…“začala a skončila odborný výklad MUDr. A šel jsem spokojen, že v mém věku mi ještě vůbec něco vyroste, byť jen boule. Mrtvému už nevyroste nic. A mrtvý ani nemůže přemýšlet o tom, proč jsou MVDr. na zvířata tak hodní, MUDr. na lidi méně. Nedojde mu, že důvod může být v tom, že MVDr. dostává za zvíře peníze na ruku, MUDr. za člověka na účet od pojišťovny.
A nebo je také možné, že lidský pacient jen zcela výjimečně doktora kousne, kopne, trkne… Řvaní a nadávání možná zamrzí, ale NEBOLÍ.
Milá OW, připomněla jste mi, že jedním z nejhodnějších doktorů, co znám, byl neurolog s ukousnutým uchem…
Nebude to tím, že psů a domácích zvířat je přece jenom zatím méně než lidí ?Nebo proto, počet ordinací MVDr. roste jako počet lékáren po Julínkovi?
A jinak : chtěl bych vidět grafy znázorňující nárůst domácích zvířat, v panelácích zvláště…. O čem tohle vypovídá?
Už to vím! Vysvětlil mi to soused, starý hypochondr. Na veterinární fakultu jdou studovat lidé , kteří mají rádi zvířata.