Můj obyčejnej všední den | Krůtí brko

Včera v noci, jsem si nastavila mobil na buzení, aby mě mý instinkty dnes ráno nezradily. Jsou totiž stejný jako já… Jednou jo, a příště ne…

Potřebovala jsem, zcela jistě, vstát v šest hodin. Na beton. Byla jsem totiž objednaná na dost brzy k doktorovi.

Mobil je perfektní a naprosto nepřekonatelně spolehlivý budík! Všechny ty dosavadní ( a jsou jich pořád u nás doma, plný šuplíky), jsou fakt proti mobilu nespolehlivý. K ničemu už dávno nejsou, ale vyhodit je, jen tak, není možný. Pokud by to bylo něco méně významného, na čem můj muž v minulých letech tolik nelpěl a nepřirostlo mu to zas až tak k paměti i srdci, dávno by skončily na smetišti dějin. Postupně a nenápadně, to je jasný. Nelámu nic přes koleno.

Ale budíky? Óóó, tak to by bylo fakt velký! Pamatuje si je naprosto všechny a já, od jistý doby, už do zbytečnejch střetů jít odmítám! Vím přesně, co by proběhlo. Něco jako „ Kde je ten můůůůj (přivlastňovací zájmeno můj, je v těchto akcích hodně důležité!) (červenej, zelenej, stříbrnej, vánoční, narozeninovej…atd, atd…) BUDÍK????!!!!!“

No a už jsem tam! Nestačí dávno říct – nevím! Nastane totiž pátrací akce, všechny možnosti se podrobují důkladné domovní  prohlídce, za kterou by se nemusela stydět ani jednotka rychlého nasazení. „ Tys mi ho vyhodila???!!! ( opět velmi důležité slůvko  – MI !) Komu jsi ho rozdala??? Byl ještě dobrej a funkční! Víš kolik stát tenkrát? Na ty peníze? “

No a jede se po stopách. Po důkazech,  mýho jasnýho a jistýho provinění. Mohla bych se přiznat hned,  jistě, ale kdo by do toho, z nás moudrých a zkušenostmi poučených žen, šel? Je to pak na hodně, hodně dlouho a každá následující příležitost je dobrá k tomu, aby se mý provinění nově načechralo, už i s pointou.

Jak MY, šetřit nemusíme! Jak U NÁS, se všechno jen tak, s lehkostí milionářů vyhazuje!!! Co pro mne asi tak znamená, NĚČÍ blbej budík! Když můžu rozhazovat a vyhazovat , ještě užitečný věci. Případně rozdat, že?

To vyjde pro mýho muže naprosto nastejno.

Dávno nejsem malá holka. Nestačí huknout, abych se rozsypala. Naučila jsem se, z důvodů pudů sebezáchovy, dost dobře lhát. Lhát? Tak natvrdo, se to nedá zas až tak říct.. Spíš upravovat skutečnosti, aby byly přijatelnější a nebyly příčinou nepříjemných neporozumění a nehod. Tak. Žádám ten trest smrti, jak krásně napsal jeden vtipnej pán. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Vy nelžete? Ááách, jste skvělí! Pravda je krásná, leč občas nepoužitelná, pro poučené. A já, poučená jsem. Vyučená. Za ta léta to už ani jinak snad možný není. No něčemu se naučíme snáz, jinému nikdy.

Ale zpět. Tak. Když se u nás hledá něco, za čím jsem stopro já, jsou přece jen možnosti dvě. Jedna z nich je ta lepší. Tj.hledání, kdy se muž, zmožený únavou, nakonec bezúspěšně vzdá, s tím, že já stále sebevědomě tvrdím, že ONO to někde jistě  bude !!

Druhá, ta horší, že si začne po určitý době muž pískat, jakože o nic přece jen nejde, neboť dávno už ví, co před dávnými lety nevěděl, že si vzal nemožnou babu, co za ta léta, bohužel, ( k mé škodě víc, to je jasný) ničemu nenaučil. Pískání vygraduje v hlučnější uklízení všeho, co se při té razii na budík vyklidilo.

Tak já to teda řeknu, no!  To už totiž se nedá nazvat jinak, než hodně slušné práskání všeho, co mu v ty chvíle přijde pod

ruce..

Nakonec se všechno zase vrátí do původního stavu, ovšem, nálada mého vyvoleného už tak snadno ne. V závěru celé akce, si hvízdá s lehkostí sobě vlastní a ostentativně mě ignoruje. Na mé velmi, velmi laskavé otázky, ( někdy až nápadně sladké a podbízivé), odpovídá jednoslabičně a krátce..Ano a ne. I když jsem zvyklá, tahle situace, mě přece vždycky stejně deprimuje. Ale na druhou stranu, je mi to směšné! (Panebože, kdyby věděl..!) Všichni chlapi jsou pořád  malí. A přes tu, pro mne nepříznivou situaci, svým způsobem milí! No já to nakonec i chápu! Jsou to přece jejich oblíbené hračky. Jak by bylo mně,

kdyby mi on vyhodil, nebo někomu daroval, nějako mou, byť starou věc.

Ale přece jen, není možný, po tolik let se nedokázat zbavit starých předmětů. ( Je fakt, že u nás by dnes mohlo být už i hodně dobrý, technický muzeum. Možná dvě!)

Zase jsem, jako obvykle, odběhla od tématu, takže se raděj vrátím. Omlouvám se.

Budík mi tedy brzy ráno „zahrál“ krásně, něžně a spolehlivě. Což bylo fajn.

Z drastických a nečekaných zvuků v ložnici, pokud  můj chlap, pořád ještě pracuje na svým spaní, se spolehlivě  vrčícím, klidným motorkem, (tuším že je zabudovaný někde v jeho  hrdle, no rozhodně tam blízko to asi bude), mám totiž docela vážný obavy. Nekecám. To totiž, s nečekanou razancí a  hrůzou v očích i hlase, vyskočí do pozice sed a divoce zvolá – „ Co je? Co se děje?“ Po mým uklidňujícím ujištění,( něco jakože  nic, klidně spi, jdu např.k doktorovi), padne zpět, do pozice leh a upadne do kómatu a jemný zvuk motorovýho zařízení, se opět klidně a bezpečně rozpřede.

Takže, podařilo se mi i tentokrát, se vší tichostí, krásně a  nepozorovaně vstát. V kuchyni jsem si uvařila mý první, časově nejlíp uplatněný kafe. Vonělo skvěle. Za okny ležela  v polospánku, ještě neprobuzená, krásná, bílá zima. Z komínů odnaproti, stoupal dým a točil se nad nimi, jak veselý papírový čertík z krabiček. Na svahu a v parku spaly snad ještě i stromy. Všechna okna byla ještě tmavá, stejně jako úplně všechno, venku za oknem.

Ježíši, nemůžu se ale tady tak rozplývat! Nad každou krásou a vlastně ani popisovat každou blbost, nestačila bych napsat vlastně ani to ostatní, to zajímavější, sice pořád obyčejný, ale nikdy ne stejný. Každý den je totiž jiný, jinak pěkný.

Dnes jsem jen chtěla, takovej můj jeden, obyčejnej den popsat, podělit se o ty úžasný, obyčejný a nenápadný chvilky, ze kterých je vlastně poskládaná, docela prostá radost z toho, že jsme a někdy na to nějak moc zapomínáme. Valíme kolem sebe politiku, mračíme se na na sebe, z nejrůznějších důvodů, který jsou často skoro nepodstatný a i hloupý. Pěstujeme v sobě křivdy, přemýšlíme o odplatách a vlastně jsme na tom všichni nějak podobně a naše malá trápení si v sobě uzavíráme, místo abychom se alespoň pokusili přes jiné, pohlédnout nad ně, nad sebe. O něco výš.

Tak jo. Ok.V osm kontrola na gyndě. Děs! Týden před, mám při pouhým pomyšlení stres, jak před maturou.

Proběhlo to zase dobře. Chodím naštěstí k perfektní paní doktorce, tam mě opustí i ten několikadenní, pečlivě vypiplaný stres a když je to za mnou, tak si říkám, že jsem pako, že to vlastně nikdy není a nebylo ani tak hrozné. Ovšem, na tom hororovým a neskutečně pornografickým křesle, mám stejně vždycky, děsnej strach a modlím se, jen ať je všechno dobrý. Panebože, prosíííím, prosíím…( Všechny případný hříšný myšlenky, vyplývající z této pozice, jsou paradoxně úplně v háji! )

 A tak jo. I tentokrát bylo. Vypadla jsem. Venku pořád krásně chumelilo. Chodníky byly zapadané hustým, kašovitým sněhem. Lidi se v něm bořili krásně a taky krásně nadávali, jakože co ten Kubera? Blbec!  Co to vymyslel, když magistrát zase na všechno, jako vždycky sere. Dřív se musel starat majitel. Otrava, jasný, ale fungovalo to!

Je fakt, že sem tam, bylo před kšeftem odhrnuto. Před jednou hospůdkou se snažil pohádkový dědeček, s malou lopatičkou. Usmíval se a zálibně prohlížel od spodu, pod každou sukni, nebo nacpanou zadnici do kalhot, co prošla kolem. Byl shrbený, docela málo oblečenej, ale asi ho hřála ta sounáležitost s městem a důvod, být součástí něčeho tak živoucího, jako je padající sníh a prdelky slečen. Bylo to krásný, já se taky bahnila. Se všemi kolem. S rozkoší a bylo mi fakt moc pěkně.

Na rozdíl od těch, co nadávali, mi i to brblání a krasobruslení v něm, připadalo  krásně směšné. (To asi po tý gyndě! ) Batolila jsem se Štefánkovou a najednou šup! Na smyka jsem sklouzla do cizího, hřejivýho a měkoučkýho náručí. Přesto, že jsem koukala jsem celou dobu opatrně pod nohy a myslela na to, že v mých letech sebou říznout a zlomit si některou nohu, by bylo fat dost blbý. Však víte jak! Ta ostoporéza, či jak mi to pořád moje švagrová katastroficky popisuje. Prý nedostatek vápníků a zvlášť prý  řídnou kosti nám, babám, co už jim řídne úplně všechno. Což je fakt dost blbý, uvědomuji si tu vážnost a proto ta má pozornost, pokaždý, když v nějakých sračkách šlapu.

No a tak ta náruč.. Bylo to snad samotný nebe! Všechno jsem viděla tmavě- modře. Vonělo to krásně. Chlapem po ránu. Kolínskou a myslím tam byl i nějakej dobrej, kvalitní a hodně drahej parfém. To baba jako já pozná. Když je značkovej, na to máme my ženský nos. Držela jsem pevně v něčem bezpečným a příjemným. Vynořila jsem obličej z tý noční, nebeský modři a koukám do nějaký hodně známý tváře. Panebože! Já se poseru! To je snad sen!

„Pozor, pozor,“ řeklo mi to známý neznámý stvoření, „Hup, ještě že jsem vás viděl!“ Usmíval se na mě chlap z novin. Má špatnou pověst, ale mě s ním bylo fakt v tu chvilku dobře! Proklínanej démon Prahy 5! Jančík! Usmíval, pusu od ucha k uchu a sám se držel jen balancujícího mobilu v pravý ruce.( Chichichi)  Následovalo mý přitroublý omlouvání, jakože promiňte a tak. A už jsem sypala co nejrychlej, po rozbředlým chodníku, za kterej nevím, jestli  ten Jančík dnes ještě vlastně může. Nevím, nejsem už v obraze a radní mě tak moc už neberou. I když? Tohle setkání s údajným bossem ODS, nebylo fakt vůbec špatný!

Dorazila jsem domů, můj dlouholetej protějšek už brázdil jako sypač zasněženým obývákem sem a tam, s naštvaným výrazem na uvítanou pravil. „Už mě ten sníh pěkně sere!“( Óóóó)´. „ V Práglu jsou neposypaný sinice, jako na Vysočině! Pražáci zasr…í, ještě se válej na chalupách!“ Tak. A jsem zase doma. „ Snídal jsi? „ Než jsem vyrazila ráno, na ten hororovej „ekšn“ kus na sexuálkřesle, nachystala jsem mu všechno na stůl, dělám to pořád, dennodenně a stejně ráda. Jen hrnek s kávou nebyl tentokrát  dokonalej. Bylo v něm sice i nasypaný kafe, cukr, stačilo zapnout rychlovarnou konvici, byla v ní samozřejmě s čerstvě napuštěná voda. „ Ne“ odsekl muž naštvaně. „ Bez kafe?“

No aha, to mi došlo až teď, buď pozapomněl, kde stojí konvice, nebo ten hrnek zkrátka neviděl. „ Já jsem čekal na tebe!!!!“

Milé! Jak by ne, ale myslím, že pravý důvod spočíval trochu někde jinde. Podobný je to totiž nás s každým jídlem. Před i po. Nevadí mi to, vždyť chlap denně pracuje, maká pro nás, má v práci i starosti a je fajn se o něj starat. Vždyť my ženský, bychom se sami o sebe tak snad ani nestaraly. To bychom to i občas  trochu švindlovaly. Odbyly bychom se někdy i  nějakým tím chlebem, prostřídaly dietou. Chlapovi nemůžete naplánovat dietu, to bych tedy fakt neměla to srdce. A jeho oblíbená průpovídka , jedna z mnoha, na adresu žen je, že když baba nemá co dělat, čumí do kouta a když čumí do kouta, tak je z toho vždycky průser. ( Tak dojemně se o mne tak stará už několik let.. a vychází mu to..)

Uklidím trpělivě poházený párátka, který leží od včerejška zastrkaný snad naprosto všude, vytáhnu zastrčený, včerejší ponožky, pečlivě schovaný mezi novinami pod konferenčním stolkem. Udělám kafe a po snídani, každý kousek nádobí uložím do myčky. (Nevím, tuší vůbec muži, že existuje technická vymoženost , jako je myčka a že se nádobí do ní, za jistým účelem dá i vložit?) (Ale jak by netušili,když dosypávaj sůl a dolívají leštidlo?!)

Nevím, u nás je to stejně jedno, jak říkám, dělám to ráda. Jen mě něco v duchu štve, ale jsem trpělivá a trpělivě si říkám, že je to tak už nějak ze shora zařízené. Asi. Jako všechno, tomu podobné. A mám to tak nějak už naučené. A to mě taky někdy štve, neboť je vše pak tak dokonale samozřejmé.

Ale zase jsem se ztratila a tohle teď  ale vůbec nejde!

Vnučka má nějakou virózu, leží a slíbila jsem za ní zajet. Nabalím tašku včetně včerejších buchet a vyrážím. Do víru velkoměsta, obtěžkána zavazadlem, za který by se nemusela stydět ani účastnice dlouhodobého zájezdu. Možná až k protinožcům a nejmíň na tři měsíce.

Rozmýšlím, jestli jet tramvají, nebo metrem. Vyhrává tramvaj. Je krásně. Chumelí, vzduch voní sněhem a všude je plno lidí a kouká se na ten městský mumraj krásně. Sedám do tramvaje. Je plná. Všude sedí študáci, asi ve věku mý vnučky. Povídají si  a tramvají zvoní jejich smích. Miluji tyhle děti neděti, napůl malý, napůl dospělý.

„ Vole, proč nechceš chodit do tanečních? „ „ Ale jo, já chci, jen mám problém..“ „ Aha?! A hele, vole, jakej?“ „ No, taneční jsou v poho, jen je důležitý, mít k sobě partnerku, dobrou“..“ No jasný, vole, votom žádná, ale právě tam ji najdeš , ne?“ „ No jo, ale jde vo to, aby byla dobrá, zkušená, aby už něco uměla, víš jak, pak se to naučíš dřív a dobře a ne když ti to bude nějakej nalejvák vtloukat do palice!“ „Hmmm, to je jasný, máš recht…Sory, ale nemám mít dojem, že ti vole ušel nějak smysl tance? „

Děcka vystupují a mně je úžasně..  Najednou jsem kus století zpět.. No nic, rozebírat to nebudu. Ještě jsem udělala slušný nákup, se vším, co má holka ráda. Přinesla jsem ji z domu  poslední tabulku Superpyrinu ( A víte, že už se nevyrábí? Prý ani náhrada za něj není. No jo,stál nějak do dvaceti korun.. Takový Coldrex je za čtyřicet a vůbec.. Ztratila bych se….)

Vyvenčila jsem psa, lítal jak blázen. Vzpomněla jsem si na všechny ty zmiňovaný sněhový frézy. Tahle by byla super! S motorem na eko energii.. No.. Tak tedy nějaký odpad byl…Jo a to je další nová věc. Než jsem šla se psem ven, ptám se vnučky. „Kde máte pytlíky pro psa ?“

„ Nemáme.“ „Jak? Nemáme?! A do čeho TO sbíráte?“ „ „My nesbíráme, babíííí, to jsi tu zavedla jenom ty! Tady, v Karlíně, to nesbírá NIKDO! Kromě tebe!“ Vymalováno. A pak že jdou ( nebo nejdou), starší příkladem.

Bylo toho ještě dost, ale musím se probojovat ke konci.

Zpátky domů. Tramvaj, nebo metro? Tramvaj,! Ať si to užiju, pod zemí cestují dnes jen krtci. Vždyť je po dlouhý době v Praze sníh a kdoví, jak dlouho ještě bude. Cestou na zastávku, potkávám babičky, fakticky staré, shrbené, věchýtky v obnošených kabátech, s taštičkou s nákupem.Bože, jak to maj tihle už opravdu staří a nemohoucí blbý. Opatrně se posunujou, krůček po krůčku. Vědí svý. Tenhle kousek cesty z obchodu domů.je může stát i život. Začne to zlomeným krčkem a skončí….

Zaháním smutný myšlenky. Naproti mně jde paní, o něco starší než já. Opírá se o dvě hole. V každý ruce jednu. Doprdele. Uvědomuji si, jak blízko už může být, třeba právě tohle. Stydím se skoro za to, že je mi fajn, že se mi líběj chlapi a některým pořád i já a zdravím zas toho svýho pána Boha. Ahoj Bože, prosím, prosím, ještě mě nechej, nech mě ještě nějakej čas, tak jak jsem. Zdravá a šťastná. Prosím. Vždyť  ty jedinej víš, co si za ty roky zasloužím, všude jsi byl se mnou a víš , jak to se mnou bylo a je…

Tramvaj nejede a nejede. Není moc velká zima, dá se to a tak se dá ještě krásně dívat i přemýšlet. BUM! Naproti, přes silnici, práskl ze střechy obrovský kus sněhu. Připomnělo mi to loňskou zimu, když vloni ukazovali kdysi ve zprávách, co sníh, padající  se střech dokázal. Brrr..

Naštěstí tam nikdo nešel. Co ta tramvaj? Nejede a nejede. Další BUM!. Paninka, napucovaná dámička čtyřicítka, v pravý kožešině, botičky do špičky, deset cenťáků vysoký podpatek.. Dva metry ode mne, sedí ve vlastním překvapení na zemi, za zády reklama na Reflex .. Něco jako máte už Reflex, nebo nějak tak…Drahej a pravej norek se kolem ní rozprostřel jako široká sukně večerní róby. Chudák baba, tyhle trapasy znám na vlastním těle! V tu chvíli se ti zdá život fakt pes! Vyrazila jsem k ní, jako že hilfe! ( reflex!) Ale hbitě mě předběhl vysoký mladík s batůžkem na zádech.( už i mladí maj reflex, pak že reklama nefachčí..) Je mi tý baby upřímě líto, kluk jí oprašuje  medvěda až se z ní práší , ona děkuje a děkuje. Lidi co postávají se baví. S obzvlášť očividným uspokojením si šeptají vzájemně do dlaní, kterými mají přikrytá ústa, dvě ženské, v mém věku. Nevím co probírají, ale pohledy mají obě upnuté, nehorázně pobaveně na tu nebožačku, která se už dává zatím zase rychle do kupy, jakože nic. No co taky jiného dělat, že? Jen mi nejde na rozum, jak v takových jehlách, sebou může holka švihnout? Vždyť ty podpatky, musej sloužit líp, než dokonalý brzdy. Zabodnou  se do sněhu a baba v nich musí pevně držet?  Nebo ne? Já tak vysoký do sněhu nenosím a vlastně nikdy. Jsem i tak dost vysoká a pak, všichni chlapi,které miluji, by byly ještě o větší kus menší. Je to prej sexy, ale zas tak o moc velký kus, asi už ne. Nebo já nevím, je mi to fuk, zkrátka jsem na menší. Podpatky i chlapy.

V domě od naproti se rozletěly obě křídla malého okna. Mezi jeho rámy, se vyklonila docela dobře rostlá třicátnice. Vyplňovala okno. Tak akorát. V ruce držela cigáro, zvědavě se rozhlídla po ulici a spokojeně zaujala stabilizovanou polohu. V obrovským výstřihu se zhouply dvě krásný, i na tu vzdálenost dost dobře viditelný, medově zlatý kozy. Panebože, nekoukám na tyhle věci jako chlap, ale jak já jí těch pravděpodobnejch třicet a ty pořád nadýchaný kozy záviděla!!!  Kde jsou ty časy.?! Skapal pes..

(teď si teprve uvědomuju, že tohle byl asi můj dnešní nejsmutnější zážitek !)

„Wow, už vjem, ako vyzerá v tvojom podaniu, tá něhorázně dobrotivá služba ludstvu.!.“ Krásná slovenka oddaně hledí do výšky, do jisker očí mladého gentelmena, který zdvíhal před malým okamžikem zmiňovanou dámu v deseticentimetrových podpatcích, jistě taky hodně mastných  holínek.( Škoda, že tu není se mnou můj muž, ta dáma je totiž důkazem, že v tramvaji nejezdí pouhé „socky“ jak on, s radostí tvrdí. Denně slyším průpovídky typu: „ Matko, tramvají jezdí jen socky! Všímej si!“ (ale mě je to u pr…e, jsem tedy socka. A?( On totiž jezdí většinou autem,i kdyby to byly jen pouhé dvě zastávky tramvají)

Tahle dáma, měla k „socce“ hodně daleko. No nic, vyprášila si kožich a příště už asi pofičí taky autem.. jako ten můj. Jezdit autem je prý výhrada středních a vyšších vrstev. Aha? Občas čumím.. No starýho psa…

„ Áno, ja viem, veď preto, že zme eště aj taký ostali, preto má milá, luďstvo eště nevymrelo“. Mladý muž krásnou a něžnou slovenštinou dolů odpověděl a mně bylo z těch mladých tak hřejivě krásně!  Slovenština voněla ještě pořádný kus cesty v tramvaji.

Na Karlínském náměstí mě zaujal plakát s krásnou, mladinkou  blondýnou.Usmívala se okouzlujícím úsměvem a byla na dálku nádherná. Proč taková nejsem, hučelo mi v hlavě. Tramvaj se přiblížila a já spatřila nápis- Koncert Hany Zagorové! Zagorovou bych nepoznala ani náhodou, a moje okouzlení z mladí na plakátě, vystřídal šok. Panebože, lidi, neblněte! Copak je zlýho na tom, že jsme takoví, jací jsme. Vždyť na koncertě vystoupí zase jen Hana Zagorová, oplácaná a věkem opotřebovaná, stejně, jako je každá baba jejího věku. Tady už nezmůžou žádný plastický operace, ale to bych byla zase jinde! Pardon.

No a jsem doma. Večeře je už skoro uvařená, krásně voní svíčky v pokoji, kouknu na emaily, jestli mi nepíše ten, na kterého pořád a krásně myslím, Bože, děkuji, díky moc, každej den je tak krááásně a obyčejně krásnej. A napsat to všechno, jak to je, ani nejde. Krásný jsou totiž i ty mý drobný hříchy, který život dělaíj fantastickým a které mi ty, pane, povoluješ, protože víš o všem, co je uvnitř mne a víš, že lásku ve mně nikdo a žádný zlo, stejně už nezabije. Starýho psa, novým kouskům nenaučíš. Díky můj paneBože, že mně  máš rád, takovou, jaká jsem a snad v tom nejedeš sám.

Tak to je všechno. Blbý, že?  A když moc, tak vám, všem , přeji o moc lepší, zítřejší i příští, každý nový den.

Peggy

Tweet