Každý sběratel autogramů dostává nejčastěji otázku: …a který považujete za nejvzácnější? Který jste „ulovila“ jako první, který poslední? Nevím. Milé jsou mi všechny, samozřejmě některé více, ale je to důležité?
Každý sběratel má své miláčky. Já jich mám několik, dlouhodobě mi psali, navštěvovali jsme se, mnozí už mi mávají z obláčku a věřím, že když se s vámi podělím o některé roztomilosti z korespondence, že se nenaštvou.
Vladimír Komárek (1928 – 2002), malíř a grafik, jehož andělé mě doma hlídají a vždy vztyčí prst, když nejsem zrovna pozitivně naladěna. Robustní umělec s citlivou duší a darem laskavého humoru. Už nikdy nebudeme spolu sedět v jejich krásné zahradě, nebudu nasávat neopakovatelnou vůni ateliéru, ale můžu si číst milá psaníčka jako je např. toto z roku 1999:
„Milovaná holko Růžová (pozn. –bydlím v Růžové ulici), jsem rád, že jsem doma a nezebou mě nohy. Rád dostávám od tebe dopisy. Jseš jedinej člověk, kterej pohladí, už když vidím zpáteční adresu. Denně jsou na mě požadavky, každém tejden něco zahajuju, někam musím a stojí to za hovno. Jak puknou ledy, zastav se a jestli budeš mít trochu sulcu, tak přivez. Ale sulc strašně řídkej. Málo masa a hodně toho drkotavého. Když tam je moc masa, tak je to spíš tlačenka. Stále mám ten žaludek rozesranej a nevím od čeho. Ty roky hlodaj. Já i Růžena ještě chodíme. A já trapuju a trapuju, zítra zahajuju v Tanvaldě, příští týden Chomutov. Stojí ten život za hovno. Taky jedu zahajovat do Bruntálu. Mám strach ze sebe, že se mi nikam nechce a mám strach, že budu jednu noc jinde.
V Holandsku jsem chyt bercovej vřed, na tvoje domácí sádlo se těším, jsem nevyspalej a unavenej. Mám ještě 10 výstav, ale přísahám, že naposledy. Dělám to z posledních sil, a pak se řekne, že v každý prdeli musím být, a já opravdu nemusím. Kluk zaved plyn do ateliéru, je to celý rozkopaný, roh u baráku ujel, novej balkón. Už na to nemám nervy. Snad budoucí století bude slušnější. Přijeď, budeme si stěžovat. Mé tělo mi nedělá radost.Ahoj, milující Komár.“
Miloš Kopecký (1922 – 1996), herec dokonale noblesního až nonšalantního, samozřejmého jevištního projevu, vtipný gentleman s inteligentním humorem. Kolik moudra jsem se od něj dověděla! Celý život ho média prezentovala myslím jinak, než jaký ve skutečnosti byl! Dovolím si citovat úryvky z korespondence s ním z roku 1993:
„…udělala jste mi radost, a to je hodně. Uslyšíte-li náhodou o mně různá zvěrstva, jichž se údajně dopouštím, zachovejte mi jakousi tu sympatii navzdory jim. A řekněte si třeba, že je to všechno pravda! Bohužel, bohužel, je to jen rozjitřená fantazie těch, kteří by asi mnohé z toho rádi prožili. Kdybyste znala skutečnost mého života, byla byste v tomto směru velmi zklamána. Já se neomlouvám, já si spíš stěžuju. (Kdy už konečně poznám něco z toho NEMRAVNA, které se mi neustále přisuzuje? Asi už nikdy! )
Ale – podívejte se: budou Vánoce, já je miluju, to mám z dětství, a přiznám se, že mám často i sklon k sentimentalitě. Až tu budou, seženeme-li stromeček, což snad seženeme (moje žena, já jsem nepoužitelný), budou prskat frantíci a vonět prskavky, to jsem zase vtipný, co?! Haha, bude mi dobře, pustím si koledy a budu šťastný. Totéž – samozřejmě po Vašem způsobu – přeju i Vám. Dušovat se, že to všecko myslím upřímně, nebudu. Je možné vycítit, že mi věříte, proč byste mi jinak psala? Do nového roku pošlu blahopřání. Moc děkuju, vždyť udělat radost není žádná legrace. Moc děkuju za Vaše pohlazení (vždyť to psaní JE pohlazení). Ani je nezahodím, ani neodložím. Já si to schovám, poněvadž jednou, až mi bude mnohem hůř, si v tom budu číst. A povzdechnu si: „Jó, to bejvaly krásné časy!“
Moje žena se jmenuje rovněž Vlasta, stejně jako paní Kubalová a jako paní Kubalová i moje žena Vlasta protepluje své okolí svým horkým srdcem. Asi jako většina žen… JP