Moje tipy – ANKETA DIVADELNÍCH KRITIKŮ 2011


 
I. NEJLEPŠÍ INSCENACE ROKU 2010:

 1. Dora Viceníková: KORESPONDENCE V + W
         Režie a výběr hudby Jan Mikulášek.
         Národní divadlo Brno, premiéra 5. listopadu 2010.

        Po Mikuláškově inscenaci desetiletí – Oněginovi v Divadle Petra Bezruče – je Korespondence V + W jeho druhou citově vybičovanou, ve výsledku hodně posmutnělou, ano i dojemnou výpovědí o osudu člověka, o prokletí být duchem za nečasů. Viceníková vybrala z rozsáhlého dopisování vše podstatné. Na osudu Jiřího Voskovce a Jana Wericha vytvořila nesmlouvavý, místy až nemilosrdný obraz epochy, která nakonec – v roce 1977, tři roky před smrtí, dokázala přidusit i člověka tak moudrého, ironického a rozšafného, jakým byl Werich. Ještě dnes jim oběma duchové vždy jen vlezdoprdelní vyčítají – pro změnu levičáctví. Doba ovšem mezi válkami neznala avantgardu pravicovou… Nezná ji ani dnes, i když se o tom někteří blouznivci nad Ponávkou snaží okolí především Centra experimentálmího divadla přesvědčit. V + W si na levici nebo na pravici nehráli, proto je jejich odkaz tak naléhavý. 

2. Aki Kaurismäki: MUŽ BEZ MINULOSTI
         Režie Miroslav Krobot.
         Dejvické divadlo Praha, premiéra 21. a 22. ledna 2010.

         Inscenaci vystavěl Krobot v intencích jímavého industriálního romantismu. Ani stopa po sentimentu. Chybí vášnivé milostné scény, protože opravdový cit je křehký, zranitelný, avšak nesmrtelný. To je velká Kaurismäkiho deviza proti všem, kteří ho nenávidí. On se nejenom ve Skandinávii spoléhá na bláznivé blíženectví s lidmi, kteří kritické myšlení ještě nevzdali. Nemám rád slovo kontroverzní. Pro Finy je ale Kaurismäki vším, co si za tím výrazem umíme představit. Pranýřuje bolesti severské země, spravované podobnými mentály, jací vládnou i u nás. Převést jeho obraznost z plátna na jeviště je obtížné, ale Krobotovi se to podařilo mistrovsky.

 
3.
Václav Kliment Klicpera: HADRIÁN Z ŘÍMSŮ
         Režie Vladimír Morávek.
         Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra 29. května 2010.

         Klicperův příběh už je v moderním divadle nehratelný. A přesto jako by se s Morávkovou inscenací vracela do Hradce Králové jeho nedostižná, zářivá éra. Hadriána proměnil režisér v panychidu nad vlastním vyhnanstvím ve východočeském královském městě (Čelákově). Ano: „Kdyby ty stěny mohly mluvit!“ V prostinké, kdysi oblíbené Klicperově rytírně nechal Morávek znovu perlit vlastní obraznost. Hraje si s fakty, destruuje a znovu staví příběh, zcizuje ho a pokorně se vrací k otci-zakladateli, jehož bustami naplnil jeviště až po okraj. To všechno v míře pochopitelné, obrazné, košaté, ironické a sebeironické, s odkazy určenými králi, církvi, vlasti, světu – což bohužel chybí stále víc jeho projektům v Huse na provázku. 

II. NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2010:

1. Zdeněk Trčálek (role Pana Halibuta, nájemníka penzionu, v inscenaci Penzion pro svobodné pány Seana O’Caseyho a Jiřího Krejčíka, režie Igor Stránský, premiéra 5. června 2010 ve Slováckém divdle Uherské Hradiště).

         Namol „zdělaný“ spolunájemník pana Mulligana (mimochodem jeho představitel Jiří Hejcman se do nominace na výkon roku nevešel jenom pro omezený počet kritikových tipů) vstupuje na jeviště ve chvíli, kdy slavné komedii po vyčerpání všech vztahových vazeb a poloh už už padá řemen. Trčálek dokonale zvládá čísla plastické i prosté akrobacie, jeho vychýlení těla mimo osu je nenapodobitelné; do detailu promyslel gagy – jako jediný rozhodl se prodloužit muka cirkusové drezúry z jiného slavného kousku SD (Egresyho Modrá, modrá, modrá). Nejlepší Halibut české divadelní historie. A to měl skvělé předchůdce: J. Menzela, J. Hrzána, V. Pucholta, E. Žemlu, J. Fišera, A. Čubu… Bohužel je až do červtěžkým zraněním vyřazen z možnosti přesvědčit o tom jiné než premiérové diváky a návštěvníky několika červnových repríz.

2. Petr Halberstadt (titulní postava v inscenaci Richard III. Williama Shakespeara, režie Zdeněk Plachý, premiéra 8. ledna 2010 v Národním divadle Brno).

         Jeho zásluhou je Plachého inscenační celek nevídanou emotivní smrští. Ve videoartu velké detaily Richardovy tváře s mrtvým pravým okem. Halberstadt na scéně bravurně odlišuje Richardovu hranou dobrotivost, hlavně ve ztišených milostných tónech, od jeho tváře kořistné, hraničící s bestialitou. Králova nehybná ruka připomíná Hitlerovu. Zahrané v brilantním koncertním provedení jako memento totalitních (absolutistických) praktik minulých, a nedejbože i budoucích. V borech a luzích už je možné zaslechnout tiché volání po vládě silné ruky, která by vyvedla zemi ze zmatků. A na Hradě zraje vonná a svůdná lukašenkovština.

3. Jan Kolařík (role Hanti v inscenaci Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala, režie Ivo Krobot, premiéry24. a 26. března 2010 v Divadle U stolu Centra experimentálního divadla Brno).

         Ivo Krobot ztišil hlas, když inscenoval Hlučnou samotu. Hrabalovsky, skácelovsky. A Kolařík Hanťu nehraje, on ho prožívá. V převypravování nejlidštější Hrabalovy knížky. Má – jako celé spisovatelovo dílo – nepřehlédnutelné autobiografické rysy. Ta léta byla trudná, neradostná, ale u piva se vedly filozofické rozpravy a pře o umění. Podivíni psali nad gothajem s cibulí a octem verše, skládali sonáty, kreslili ňadrovky a nebo jen tak spolu krásně mlčeli. To všechno tlumočí Kolařík jímavě, posmutněle a přece v bohatosti přemýšlení, které člověku chválabohu není možné vzít. A vedle něho lis drtí starý papír, v předpeklí sběrných surovin šrotuje ale hlavně lidské životy a díla.

III. NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2010:

1. Marie Málková (role Gity Lauschmannové v inscenaci Peníze od Hitlera Radky Denemarkové a Michala Langa, režie Michal Lang, premiéra 9. ledna 2010 ve Švandově divadle Praha).

         Na principu Bergmanova filmu Lesní jahody, v němž se Sjöströmův starý profesor Izák Borg objevuje v stařecké podobě ve vzpomínkách na mladost, vytvořila Marie Málková postavu třikrát z domova (v česko-německém pohraničí) vyhnané Židovky. Zvládla mistrovsky věkové rozpětí od deseti (v kontrastu před několika lety nadhodnoceného výkonu Jaroslavy Pokorné v roli Hedviky Nebeského schválnosti v Ibsenově Divoké kachně) do osmdesáti let. Další její brilantní, jímavý, sugestivní herecký výkon! Tlumočí závažné poslání na adresu touhy po usmíření oddalovaném českou humpoláckou, a vždy hodně opožděnou revoluční nesmiřitelností. A tak životní pouť její Gity Lauschmannové končí v deziluzi.

2. Tereza Dočkalová (role spastické Mitzi v inscenaci Jubileum Georga Taboriho, režie André Hübner-Ochodlo, premiéra 18. září 2010 v Komorní scéně Aréně Ostrava).

         „V tragické roli mladičké spastické Mitzi Dočkalová doslova září. Pokolikáté už?! Herecký výkon roku!,“ poznamenal jsem si hned po české premiéře Taboriho Jubilea. Zvláštní, místy až andělskou dětinskost její postavy vyjadřuje herečka identicky s autorovým groteskním záměrem oslavit jubileum führera, který “dal přece Židům zlaté hvězdy na klopy a ozdravné lágry“. Zrůdnost nacismu v této nejsarkastičtější hře „věčného Žida“ vyjadřují s Dočkalovou i její spoluhráči (Georgiev, Sasínová-Polarczyk, Kaluža, Moučka, Čuba, Cisovský, Fialková), ona ale vše soustřeďuje ve vrchlíku absurdnosti postavy nejnevinější, nejbezprostřednější. Dočkalová si tímto výkonem sáhla na herecká nebesa s nezapomenutelnými kreacemi divadelní historie.

3. Alena Antalová (titulní role v inscenaci Mary Poppins Juliana Fellowese, Roberta B. Shermana, Richarda M. Shermana, Georga Stilese, Anthony Drewea, režie Petr Gazdík, premiéra 20. listopadu 2010 v Městském divadle Brno).

         Thálie Antalová vyrostla z rozkošně milostných rolí a jako jedné z mála hereček podařil se jí „přestup“ do úloh charakterních věku nenávratně středního. V postavě půvabné, kouzelné chůvy proslavené dílem Walta Disneye, znovu září nejenom její bezkonkurenční zpívání a hraní, ale i její osobní kouzlo, jež jako fluidum ozářilo hlediště – mimo jiné i při jejím kouzelném letu nad ním… Tipuji s přihlédnutím k jiné velké roli roku 2010, jíž byla rovněž titulní postava v muzikálu Hello, Dolly!

IV. DIVADLO ROKU 2010:

1. Komorní scéna Aréna Ostrava
         Ostrava se může pyšnit nejvyváženější divadelní sítí, a nezbývá mi, než rozdělovat přízeň jednou Bezručům (2009), podruhé Aréně (2010). Teprve po nich následovala by totiž jiná města a jiná divadla, a tipy má každý kritik jenom tři. – Letos je tedy řada na Aréně, jejíž série je znovu úchvatná: Shakespearův a Krejčího Hamlet s vynikajícím M. Čapkou v titulní roli, Dürrenmattův a Gáborův Play Strindberg s výraznou hereckou trojicí Zerdaloglu, Sasínová-Polarczyk, Škubal, v české premiéře sršaté Taboriho a Hübner-Ochodlovo Jubileum s jedinečnou T. Dočkalovou, a nakonec Różewiczovo Bílé manželství To je dramaturgie! A pro mladé publikum, prosím!… Kvalitativně to nemá v současném českém divadelnictví obdobu. A spolehněme se, že nedostižnost bude pokračovat: Před premiérou jsou Langovi Dávníkové, další téma, které snad bude objevovat genia loci kraje; v jiném úhlu než Klimszova Brenpartija… Ostatně ta se pořád hraje.

2. Klicperovo divadlo Hradec Králové
         Morávkova éra skončila, Drábkova na ni navazuje se ctí. Už počtem sedmi premiér v roce drží klicperovci prapor hodně vysoko. Na jejich festival Divadlo evropských regionů plive pod fangličkou zaujatosti Jany Machalické konkurence, seč ji síly stačí, je ale nepřekonatelný. A to má ještě pro lidi Hradec v zásobě podzimní Čekání na Václava. Rozhodující je ovšem úroveň tvorby: Drábkova provokativní Noc oživlých mrtvol, razantní Herajtové Nebezpečné vztahy, subtilní Engelové Král je panna, znamenitý Morávkův Hadrián, ironický Čermákové Detektor lži, extravagantní Mazúchova Marná lásky snaha a Drábkův Sherlock Holmes – vyrovnanost, pestrost nápaditost, příslib i do dalších let.

3. Buranteatr Brno
         Brno má zajisté významnější soubory. Městské divadlo spolehlivě okupuje oblast hudebního divadla a provokuje i činohrou, obdobný soubor Národního divadla hledá, a část kritiky se ježí zásadně proti té snaze zapomínajíc na prázdná hlediště předcházejících let, Centrum experimentálního divadla experimentuje už tak trochu mimo zájem publika a pomocnou ruku generačním nástupcům sobecky nenabízí. Polárka trochu poztrácela elán, unavila se chudobou… Buranteatr vydržel nepřízeň přiškrcené městské kasy (o té státní raději pomlčet) a srdnatě se pouští na neprobádaná území, která dobývá jako kdysi Husa na provázku v odříkání, takže na dlouho to dnes samozřejmě není. Její Williamsův Skleněný zvěřinec, Dürrenmattův Komplic (stojí za to srovnat ho s nedomrlým kouskem Na zábradlí), Crimpův Venkov, McDonaghův Pan Polštář, Rezin Obraz, a hlavně poslední premiéra roku 2010 – Misantrop podle Molièra – nabízejí nové pohledy na významná témata světového repertoáru. Skrze Buranteatr vede cesta nových pohledů generačního divadla, a to nemohu nechat bez povšimnutí.

V. HRA ROKU 2010: 

1. Radka Denemarková, Michal Lang: Peníze od Hitlera
         (Uvedlo Švandovo divadlo Praha v premiéře 9. ledna 2010 v režii Michala Langa, dramaturgie Olga Šubrtová a Lucie Kolouchová.)

         Již literární předloha hry získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku. Její dramatizace – hlavně Langovou zásluhou – ještě vyostřila kontury trojího vyhnání Židů z prostoru střední Evropy. I když hlavní hrdinku hry německá kompenzace škod napáchaných nacisty – „peníze od Hitlera“ – neuspokojily, česká potměšilost, xenofobie a svoloč na vedoucích postech kteréhokoliv poválečného režimu jsou etickými problémy stejně závažnými, protože dosud – a ještě dlouho do budoucnosti – nepotrestanými, nepotrestatelnými. Revoluční gardisté vyloupivší a kulturně zdevastovavší pohraničí mají už zdatné potomky: plná huba demokracie, avšak slota stejně loupežná a křivá jako jejich otcové. Znamenitá a palčivá sonda do obsahu pojmu český charakter, z nějž útlocitnější povahy nemohou nepropadat zoufalství a trudnomyslnosti.

2. Karel Čapek, Josef Kovalčuk: Hordubal (ach, stůl, židle, světlo a sloup)
         (Uvedlo Divadlo Husa na provázku Centra experimentálního divadla Brno v premiéře 6. a 8. března 2010 v režii Jana Antonína Pitínského, dramaturgie Miroslav Oščatka, Josef Kovalčuk.)

         Nejkoncíznější inscenační celek jinak poněkud rozhárané a rozeklané dramaturgické stavby sezón zahrnujících kalendářní rok 2010. Sklon k exhibici bohužel převážil i tvorbu V. Morávka (Prase, Vernisáž /1975/ & Pět tet /2010/, Maestro a Markétka), zatímco Kovalčukův a Pitínského čapkovský Hordubal se za divákem vydal se vší naléhavostí sociálního, ale hlavně duchovního spektra československé historie, k níž patří i podkarpatoruská epizoda. Jenom malý počet možností tipovat v jednotlivých kategoriích mi zabránil nominovat Vladimíra Hausera v titulní roli na herecký výkon roku. Pozoruhodná práce z hlediska obsahu (příběh) i formy (práce se scénickou metaforou).

3. Bohumil Hrabal, Ivo Krobot: Příliš hlučná samota
         (Uvedlo Divadlo U stolu Centra experimentálního divadla Brno v premiérách 24. a 26. března 2010 v režii Iva Krobota, dramaturgie Ivo Krobot.)

        Dobře vnímám režisérovo blíženectví s Bohumilem Hrabalem, zažil jsem podobné v oblasti časopisecké tvorby s Janem Skácelem. Osobní spolupráce a blízkost Hrabalově duši přivedla na svět Krobotova Něžného barbara, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Obsluhoval jsem anglického krále – a teprve v roce 2010, třicet let od prvotního záměru uvést ji na jeviště, také Hlučnou samotu. Čekání se vyplatilo. Nejenom hra roku, ale mít o dvě nominace na inscenaci navíc proti těm, kteří zhlédnou v roce sotva padesátku divadelních kousků – a také si říkají kritici, byla by Příliš hlučná samota i mou inscenací roku. Pábit umí Krobot přímo hrabalovsky, včetně kouřícího hovna na lyži jedné hrdinky hry. To jsou přece nádherné hrabalovsky něžné sběrné surovosti!

VI. NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE ROKU 2010: 

1. Tereza Ujevičová (kostýmy)
         William Shakespeare: Marná lásky snaha v Klicperově divadle Hradec Králové, režie Braňo Mazúch, premiéra 23. října 2010.

         Žalostný nedostatek financí brání divadlům perlit ve scénografii, k ocenění výtvarné fantazie inscenátorů zůstávají tedy ještě aspoň kreace kostýmní. Ujevičová přispěla kostýmní návrhy k velkému úspěchu Mazúchovy inscenace. Nezabývala se v duchu režijního pojetí historickou věrohodností navarského, francouzského, a v jedné epizodě dokonce ruského dvora šestnáctého století. Prostor dostala invence, barevnost, tvar – a je to ku prospěchu celku.

2. Andrea Kučerová (kostýmy)
         Jiří Žáček, Zdeněk Merta: Ptákoviny podle Aristofana v Městském divadle Brno, režie Stanislav Moša, premiéra 24. dubna 2010.

         Nemine rok, aby Kučerová, dáma s nevyčerpatelnou výtvarnou a materiálovou invencí, nestvořila a na dílo nepovýšila minimálně jednu inscenaci sezóny. Za rok 2010 by mohla stejně tak dobře být nominována za kostýmy k nastudování Anouilhova Becketa v režii Janeze Stariny. Ptákoviny upřednostňuji pro přítomnost fantazie, dotvářející charaktery zástupců ptačí říše, která se díky Jiřímu Žáčkovi přímo hmatatelně podobá naší realitě pod vedením ptáků modrých a jakkoli jinak vybarvených. Jedna z inscenací roku (počet tří tipů vyčerpán), a nemohu ji nominovat ani na hru roku (dramaturgie Klára Latzková, Jan Šotkovský), protože by Karel Král neuznal její „první uvedení“, byť od roku 1989, kdy Ptákoviny spravedlivě dráždily nejprve struktury staré, a posléze hned i přepeřené nové, autor zcela zásadně přepracoval. A setsakramentsky kousavě. Satirikem je Žáček náramným, k vzteku mrcasů všeho ptačího druhu.

3. Jitka Moravcová (scéna a kostýmy)
         Anonymní alžbětinský autor: 7 nápadů na zavraždění manžela, režie Petr Palouš, premiéra 29. ledna 2010.

         Moravcová se pokusila o historickou autenticitu prostředí předshakespearovského a předmarloweského období a prokázala přitom smysl pro výtvarné nadsazení mordýřské „komédyje“, ve které režisér přesně vystihl záměrnou žánrovou směsici divadla alžbětinské doby (nemají také Romeo a Julie nebo Hamlet ve zdařilejších částech komediální půdorys?!). Barevná harmonie, vystižení tak trochu zlidovělého, a přitom vyzrále vystavěného dramatu přesně dokresluje charakteristiky. Od divadelního výtvarníka nemáme chtít víc. V Jitce Moravcové mohu navíc ocenit i naplnění jejího stejně znamenitého scénografického plánu.

 

VII. NEJLEPŠÍ HUDBA ROKU 2010:

1. Aleš Březina
         (Šimon Caban, Aleš Březina: Muchova epopej v Městském divadle Brno, řežie Šimon Caban, premiéry 18. a 19. září 2010.)

 
Znovu Březinovo nadání pro scénickou hudební monumentalizaci. Jakoby z hlubin věků tryskají tóny korespondující se stěžejním malířovým dílem, Slovanskou epopejí, kterou ale inscenátoři proměnili ve vlasteneckou epopej životní dráhy člověka, kterého ve Francii (a dnes třeba v Japonsku) oceňují víc než v jeho prazvláštně zakomlexované vlasti, v každé době akutně zatížené politickým a kulturním šmíráctvím, čecháčkovstvím. Muchovu dobu na sklonku nového romantismu a rodícího se symbolismu vyjádřeného i jeho výtvarnou secesí vystihují romantizující části Březinova hudebního partu, ústícího do dramatických impresí bicích…

 2. Daniel Fikejz
         (William Shakespeare: Marná lásky snaha v Klicperově divadle Hradec Králové, režie Braňo Mazúch, premiéra 23. října 2010.)

         Jedním slovem vynikající! Už dlouho se v jediném divadelním kuse, který nemá ambice poměřovat se s muzikálovou produkcí, neobjevila taková záplava hitových melodií. Vše oděno do dynamického rockového hávu, v rozpětí od popu až po rap a street battle; akcentována je ale melodičnost, místy i snadno zapamatovatelná. Posazeno přesně na hlasové možnosti hradeckého souboru. Ve Fikejzově hudebním partu realizovaném ve spolupráci s výsostným textařem Shakespearem respektive Hilským oceňuji zároveň i pěvecké výkony klicperovců v Morávkově Hadriánovi z Římsů s hudbou Davida Smečky…

3. Aleš Březina
         (Karel Čapek: Věc Makropulos ve Stavovském divadle ND Praha, režie Robert Wilson, premiéra 18. listopadu 2010.)

         Vyhrocená expresivita v přísné korespondenci s režijní a výtvarnou koncepcí napomáhá hyperbolizaci charakterů postav. Není třeba obávat se inspirace Janáčkem, Březina je komponista s vlastní invencí a hudebně náleží postmoderní epoše s dikcí záměrně disharmonických harmonií s dodekafonickými prvky. Výsledek: samostatná hudební báseň.

 

VIII. TALENT ROKU 2010:

1. Martina Krátká (herečka)
         Na výrazné mimice a pohybových dovednostech je vidět, že Krátká je do tvůrčího života vybavena školením nejenom na KALD DAMU, ale také rovnou v ateliéru Ctibora Turby. Výčet jejích figurek v inscenacích Husy na provázku a jinde byl by dlouhý, omezím se proto jenom na Mařenku v Havlově a Morávkově Praseti, na Hordubalovu dcerku Hafii v Pitínského čapkovském tématu a na znamenitý výkon v jedné z ženských rolí Krobotovy Příliš hlučné samoty.

2. Jana Pidrmanová (herečka)
         Pozornost provokovala už v rolích v DISKu, o svém talentu ale přesvědčila nevídaným způsobem po boku Jiřího Štěpničky v Blackbirdu Davida Harrowera, v konfrontaci bilancí svedené(?) nezletilé dívky po letech, kdy se její oběť (opravdu pederast?) vrátí z vězení. Jejich názory a osudy ve spektru právně pokřiveného pohledu na příliš jen technicistní kategorizaci impulsů a viny v těchto případech, tedy zločinu a trestu, je především její zásluhou jednou z nejlepších inscenací ND Praha (režie Jiří Pokorný). Jeden z nejvýraznějších hereckých výkonů roku! Ach, ty pouhé tři tipy u blázna, který volí z 240 zhlédnutých inscenací.

3. Karolína Baranová (herečka)
         O jejím talentu přesvědčivě vypovídá výčet figurek – Zuzka, Učedník, Lord Cheiney, Převozník, Smrt – v 7 nápadech na zavraždění manžela Anonymního alžbětinského autora v režii Petra Palouše v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Všestranný talent!

 

IX. NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK ROKU ZE ZAHRANIČNÍHO DIVADLA 

1. Martin McDonagh: Mrzák inishmanský. Sergej Fedotov v Těatru U mosta v Permi, uvedeno na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové 26. června 2010. (Rusko)

         Nezaměnitelným způsobem, kterým ne poprvé Fedotov obohatil irské téma o ruskou zkušenost, a hru (podobně jako Morávek u nás) napěchoval přesnými hereckými typy, vyšperkoval mág z uralského divadla hradecký festival, zaujatě faulovaný v Lidových novinách Janou Máchalivou, jedubabou české divadelní kritiky. Ke zkušenostmi nepodloženým soudům se v „karikatuře diskuse“, jak ten výplod názorů představitelů tří konkurenčních festivalů bez přítomnosti čtvrtého, na nějž ty trapné figurky podnikly kobercový nálet, pojmenoval Vladimír Just, nechal zmámit i jinak celkem soudný šéfredaktor Světa a divadla Karel Král. Lepší zahraniční inscenaci žádná jiná, stejně jako Divadlo evropských regionů zchudlá mezinárodní divadelní přehlídka na výsostném teritoriu české kotliny a moravských úvalů v uplynulém roce nepřinesla.

2. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová. Režie Roman Polák v Slovenském národním divadle Bratislava. Premiéra 13. června 2009, uvedeno na festivalu Divadlo Plzeň 14. září 2010. (Slovensko)

         Jedinečná dramatizace Romana Poláka a Daniela Majlinga zahrnuje vše podstatné, co se v rozsáhlém Tolstého románu odehrává. Sílu tragického příběhu titulní hrdinky, kterou představuje Anna Fialová, možná ještě předčí vedlejší linie osudu blouznivce Nikolaje a jeho ženy Máši (strhující Vladimír Obštil a Ingrid Timková) a Anniných blíženců Kitty a Levina (Táňa Pauhofová, Miĺo Kráĺ)… Polákův rukopis je nesen výraznými expresívními konturami, které herecký tým (Martin Huba, Tomáš Maštalír, Zuzana Cigánová atd.) tlumočí strhujícím způsobem.

3. Kamil Žiška, Zuzana Palenčíková: A budeme si šepkať.
Režie Kamil Žiška ve Slovenském Komorním divadle v Martině. Premiéra 27. března 2009, uvedeno na festivalu Setkání / Stretnutie Zlín v květnu 2010. (Slovensko)

         Martinské Komorné znovu dokázalo, že podobně jako v Česku Hradec Králové předčí na Slovensku dramaturgií a úrovní inscenační práce scény i v hlavním kulturním centru. Promyšlená, výrazně pohybová inscenace míří k emancipačním snahám spisovatelek Hany Gregorové, Ĺudmily Podjavorinské, Eleny Maróthy-Šoltésové a Terézie Vansové. Koncept inscenace vychází z jejich vzpomínek, črt a osobní korespondence. Naďa Jelušová, Ĺubomíra Krkošková, Jana Oĺhová a Eva Gašparová jejich radosti a bolesti namířené proti společenským konvencím tlumočí jedním slovem znamenitě.

 (Pozn. redakce: Autor shlédl za rok 2010 “pouhých” 240 inscenací po celé republice…)

Komentáře

  1. Holzelova napsal(a)

    Je paradoxní, že Morávkovu dramaturgii v Klicperově divadle chválí všichni kromě Hradečáků:-))). Já nemohu soudit, žádnou hru jsem neviděla (tedy v Hradci).
    Tento týden jsem viděla S tvojí dcerou ne od Ant. Procházky v hlavní roli s P. Nárožným. A doslova jsem brečela smíchy. A moje kámošky taky.

Napsat komentář