Moje milé divadlo (další únorové premiéry)

Najde se divadlo, které uvede Kouli?
David Drábek si rád pohrává s oživlými mrtvolami, ale cítí, že je to stále nebezpečnější

V cenách Alfreda Radoka jsem hradecké Klicperovo divadlo doporučil zase po čase na titul Divadlo roku s jedním „zajícem v pytli“. Nedala se v nabitém kalendáři stihnout Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze režiséra Davida Drábka. Nominaci má divadlo, a Mrtvoly aspirují na Hru roku!

Sžíravá fantasmagorie na masmediální bezduchost amerických hororů se zombies, s nimiž se dá spolehlivě oblbovat větší část populace. Slouží k vymývání mozků už také ve všech televizích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Souvislosti jsou ale širší.

Živí a mrtví
Kdo zná Drábkovu cestu od olomouckého Studia Hořící žirafy, ví, že autor je z generace, která už se nemusela krčit před normalizačními kladbami. Vsadila na svobodné psaní, ale pocity má stále stísněnější. Proti zklamání a sílícím obavám z restaurování nesvobody ptáky přepeřenými z ruda do modra útočí ironií.

Noc oživlých mrtvol je jedinečný kabaret na téma definitivní devastace kulturnosti. Generace, která přišla po Pražské pětce, to vůbec nemá lehké. Sklep a spol. zastihla normalizace už jenom ve vlastní agónii, ale počáteční rozlet humoru od Gumáků až po noblesní Českou sodu byl zastaven. Svobodná satira z rozhlasu a televize zmizela.

Drábek je nezdolný. Hýří invencí až marnotratně. Už ale přišel karambol: rozhlasová hra Koule na Vltavě. Do sci-fi příběhu o zneužívání sportu s nepřekonatelnými výkony ve jménu ideologie se obuli právníci, že by opravdu potrefených?! Z hlediska svobody – alarmující, i když stěžovatelky neuspěly.

Pravda, lépe je zahrávat si s mrtvolami než s živými sportovkyněmi, jejichž fair play dávno vzalo za své za ždibec moci třeba v radě pro televizní vysílání. Leč ředitelé médií v této zemi mají příliš teplé posty, než aby se postavili za autory. A dodatky k ústavě? Americká mlha. Raději máme rychlokvašeně vylízanou právničinu.

Mrtvoly pro mladé
Noc oživlých mrtvol v hradeckém Studiu Beseda ale chválabohu přitahuje mladé publikum, které už necítí potřebu ohlížet se na to, co srandě na scéně řekne nějaký tajemník či jeho přepeřený pohrobek. V úterý bylo v divadle narváno.

Obecně už lidé ale zase nebezpečně zlhostejněli. A moc se to nezmění, ani když přepeření definitivně přejdou do skupenství zombie. Mrtvoly v Drábkově vydání mají moc kousnout, nakazit a pozřít všechno živé. Strašlivá vize. Ještě se jí v Klicperově divadle smějeme. Jsem ale zvědavý, které divadlo nasadí Kouli. Budeme se bát?!

Klicperovo divadlo Hradec Králové – David Drábek: Noc oživlých mrtvol v televizní country show Beverlyho Rodrigueze. Režie David Drábek, dramaturgie Jana Slouková, hudba Darek Král, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Vladimíra Fomínová, pohybová spolupráce Zdeněk Zolman a Filip Rančák (T-Bass), Henrieta Hornáčková. Česká premiéra 20. února 2010 ve Studiu Beseda, psáno z reprízy 15. února 2011.
________________________________________________-

Sebevražda při valčíku z Hraběte Luxemburga
Jak Hrabal s Krobotem na železnici krasosmutnili a o Kainových znameních pábili

Léta plynou, ale platí v zapomnětlivé zemi Gottland zvané: Největšími spisovateli druhé půle dvacátého věku byli básník Jan Skácel a prozaik Bohumil Hrabal. Znovu mne to napadlo na premiéře Ostře sledovaných vlaků v Mladé Boleslavi.

Do města škodovek se po čase vrátil „něžného barbara“ znalec a přítel nad jiné – Ivo Krobot. A sjeli se hrabalogové i několik představitelů Hrmů, Zdeniček a Viktorií, z nichž proboha už nejstaršími byli stále ještě mladí Apolena Veldová a Milan Kačmarčík ze Švandova divadla, kteří hráli v ostravských Vlacích před šestnácti lety.

Razítkují se zadečky
Krobot se odchýlil od dramatizace Nývltovy (1980), vycházející z Menzelova oscarového filmu, a vrátil se k vlastní ostravské, do které zakomponoval sentence z Hrabalovy povídky Kain (1949). Vyšla až v roce 1968 jako Legenda o Kainovi.

Věnoval boleslavskou inscenaci paní Helence Prýmkové, kamarádce obou z pivnice U zlatého tygra, prý tetičky Hrušínských. Nebál se připomenout písničky Josefa Kainara, toho levičáka, nad kterým kdejaký rychlokvašený lotr po pravici – říkám vám, přečtěte si ten Gottland ještě před premiérou ve Švanďáku – ohrnuje pysk.

Hodí se Tygr, Kainar, Jefova fotka Hrabala v ajznboňácké čepici, pamětní deska na nádraží v Dobrovici… Obalilo to všechno kostru příběhu o panickém pokusu o sebevraždu při valčíku Hraběte Luxemburga po sebedehonestující předčasné ejakulaci, o avantýrách výpravčího Hubičky a ochutnání rozkoše s tragédií smrti na konci strašlivé války.

Novum je živé combo trio (klavír, klarinet, violoncello) na živo na scéně, Vévodí mu autor hudby Lubor Šonka. Herci hrají pod Krobotovou taktovkou naplno. Výsledkem je inscenace, která už na premiéře sklidila bouřlivý aplaus.

Holubi: ikona, prokletí?
Moc se líbila naivita a opravdovost, s jakou si dobýt milovanou Mášu (Dagmar Teichmannová) netroufá panic Hrma Matouše Rumla. A fešácké kouzlo Petra Halíčka v roli Hubičky, jemuž žádná ženská neodolá. Nebo Přednosta Miroslava Babuského, jenž protektorátní kariéru zahodil kvůli holubům kálejícím na jeho uniformu.

Holubi, osudová Hrabalova ikona: Jana Dítěte, který obsluhoval habešského císaře, i mistra v nemocnici na Bulovce. Dobře je divákovi s Krobotovými hrabalovskými inscenacemi. S vrcholem loňské mistrovské – Příliš hlučné samoty v brněnském Divadle U stolu.

Městské divadlo Mladá Boleslav – Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky. Scénář a režie Ivo Krobot, hudba a hudební dramaturgie Lubor Šonka, scéna Václav Špale, kostýmy Alice Novotná-Lašková. Premiéra 11. února 2011.

____________________________________________ 

Divadlo Feste vypravilo do světa Devátou
V brněnském cyklu Identita pasou koně na balkóně ve spolupráci s Muzeem romské kultury

Brněnské Divadlo Feste, podobně jako Buranteatr a další mladé studiové scény, našlo azyl v novém multikulturním centru pro nezávislou tvorbu na Stadionu čili na Statku v Kounicově ulici. Doufejme, že trvalejší. V politicky angažovaném cyklu Identita vyneslo na světlo boží devátou část: Pásla koně na balkóně.

Téma do pranice – Romové. Připravilo je ve spolupráci s Muzeem romské kultury. S podtitulem Žena, kůň, paraziti, skart! Kdysi v budoucnosti objeví orwellovsky ukázněná civilizace podle globalizačního střihu, a fašizoidně už bez „skartovaných“ Romů, kostru mladé ženy a koně.

Inscenace do pranice
Poslední Mohykánka rodu se pokoušela spasit útěkem. Marně… Nebyl jsem na premiéře, proto mne příjemně překvapilo, že jedna z únorových repríz byla víc než slušně naplněna těmi, komu je nezávislá tvorba určena: mladými lidičkami, kteří někdy už hodně chybí na produkci establishmentu kdysi avantgardních scén.

V Pásla koně na balkóně je do scénáře Katarínou Koišovou, Sabinou Macháčovou a Jiřím Honzírkem (režie) zakomponována suma informací o Romech: o jejich původu, historii, migraci, o narativním „písemnictví“, pohádkách, legendách, o mentalitě, společenském postavení, a o jejich konci z pohledu civilizace roku 2238. Zkontroluji.

Honzírek zůstal věrný jednoduchosti, účelnosti, naléhavosti, nekompromisnosti. Tříčlenný tým – archeolog, velitel, robotka (Lubomír Stárek, Jan Grundman, Barbora Milotová) – zkoumá neobvyklý nález zpřelámaných kostí.

Na scéně Radomíra Otýpky v kostýmech Žiži a s hudbou Jiřího Starého jdou do pranice s xenofobií a rasismem, ale i s pohodlností prázdné nádoby parlamentního velína, v němž lepší je problémy přikrývat a nevidět než otevírat a řešit. A jen se pak podivovat, že si ze stotisícových platů odhlasovali zeštíhlení jako lidu v podzámčí.

Ať žijí duchové
Neubráním se srovnání s jinými tzv. angažovanými projekty. Nepřál bych vám vidět strašlivého Hamleta (o normalizaci) pražského Disku. Prázdno jako v normalizační sokolovské Politické písni. Vraž do toho Havel píše Husákovi, Moc bezmocných, Poučení z krizového vývoje, Trautenberka a Prince – a máš pět bodů za angažovanost.

Feste přemýšlí doopravdy. Ne všechno vyjde stoprocentně, ale vyzařuje z nich vůle vyslovit se kriticky, nevézt se na vlně konjunktury. Kdyby brněnští duchové méně intrikovali proti Plachému a Národnímu divadlu a víc chodili do divadla, už by to věděli.

Divadlo Feste Brno -Jiří Honzírek, Katarína Koišová, Sabina Macháčová: Pásla koně na balkóně (Identita 9). Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Katarína Koišová, Sabina Macháčová, scéna Radomír Otýpka, kostýmy Žiži, hudba Jiří Starý. Česká premiéra 29. ledna, psáno z reprízy 9. února 2011.

 

Komentáře

Napsat komentář