Moje milé divadlo

Všichni jsme od narození odsouzeni k smrti

Alexandr Dumas a Střežený Parnass uvedli do Národního divadla Brno Královnu Margot
O nové inscenaci brněnského Národního divadla se bude diskutovat: Dumasova Královna Margot se na jevišti ocitla péčí Střeženého Parnassu, který má zavilé odpůrce i ohnivé obdivovatele.

Skupinka bafuňářů, kteří s vůdci z mokré čtvrti přivedli NDB téměř ke zmaru, se nesmíří s faktem, že v čele ND stanuly osobnosti tak ambiciózní a nekompromisní, jako jsou Daniel Dvořák (ředitel) a Zdeněk Plachý (šéf činohry).


Milovníci čokolády
Oba spojili síly pro monumentální plátno událostí kolem nechvalné Bartolomějské noci. Dvořák jako rozmáchle přesný, moderně historizující scénograf (detoxikovaní exministři kultury už zase budou potit kryf), Plachý v roli režiséra.

Když už jsem začal výčtem, potom nepominutelný je další parnassista Jiří Šimáček (scénář). A Martina Zwyrtek, autorka extravagantně tvarovaných kostýmů.U hudby je „podepsán“ Parnass Pain, což rozbalme jako Plachého pohrávání si s monumenty Monteverdiho, Purcella atd.

Aktuální je Královna Margot v čase, kdy se ideologií zaslepení protivníci nepodřezávají na ulicích na potkání jako v šestnáctém století katolíci a hugenoti, politika je ale stále oním špinavým řemeslem. V oparu bigotních floskulek platí: Soupeře zadupej a znič.

Pro tlumočení náročného inscenačního půdorysu měl režisér víc než šťastnou ruku při výběru hereckých posil: V první řadě král Karel IX. Martina Dohnala: Zmítá se mezi slabošstvím a dobrotivostí, a nakonec je politováníhodnou obětí mocichtivé matky Kateřiny Medicejské – přesná Dita Kaplanová. Dohnal je hvězdou, který třeba jen intonací objevuje ve větách utajené významy a předává je dál provokativně.

Jako struna přešponovaný vévoda de Guise Petra Jeništy, zvráceně potměšilý Karlův bratr Anjou Petra Panzenbergera, a s nimi stejně stylově přesní, záměrně přeexponovaní Eva Novotná (Margot), Petr Halberstadt (Jindřich Navarrský), Michal Zavadil (alchymista René), Vratislav Běčák (de la Mole), David Kaloč (hrabě de Coconnas), Tereza Grygarová (de Nevers)…


Zapálit pro divadlo
Sezóna se přehoupla do druhé půle. Není ještě zcela dílem nového vedení ND. Plachý ale ve vlastní práci nasadil převysokou laťku možné cesty z bažiny. Městskému divadlu konečně roste konkurence. Dvořák, Plachý a další chtějí Brňáky zapálit pro divadlo. Margot je zapamatovatelným vykročením.

Národní divadlo Brno – Alexandre Dumas a Střežený Parnass: Královna Margot. Scénář Jiří Šimáček, režie Zdenek Plachý, dramaturgie Luděk Janda, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Martina Zwyrtek, hudba Parnass Pain, pohybová spolupráce Lenka Dřímalová, světelný design Arnošt Janěk. Premiéra 18. ledna 2008 v Mahenově divadle. (Do derniéry 28. února 2011 se uskutečnily 33 reprízy.)

 

Golden Kids: Hej, hej, hej, s námi si hrej
V Klicperově divadle Podskalského, Blažkovi a Morávkovi Světáci jako homage à Marta Kubišová

Kdo přichází do hradeckého Klicperova divadla na scénickou kopii poslední československé svobodné filmové komedie – na Světáky Zdeňka Podskalského a Vratislava Blažka (1969) – bude určitě překvapen autorským vkladem Vladimíra Morávka alias rené Ludowitze. Rozšířil je o uhranutí nesporným vrcholem české populární hudby šedesátých let – Golden Kids – a povýšil na poctu Martě Kubišové.

Už název – Světáci (Malované děti) – napovídá, že režisér zůstal věrný postupům ověřeným v trilogii Perverze v Čechách (Lásky jedné plavovlásky, Cirkus Havel, České moře) v Huse na provázku a proměníl příběh venkovských fasádníků na milostných záletech v Praze v mozaiku o hořkém konci nadějí „zlatých šedesátých“.

O zlatý milión
Nepřestanu si myslet, že většina převodů ze stříbrného plátna na jeviště spoléhá na oblibu filmu, ale zůstává v kategorii líbivých napodobenin. Morávek je jednou z mála výjimek. Dokáže do tématu vnést vlastní invenci, citové vyhranění, a stále víc také smutek, který ho obestírá nad zbabraností českých věcí.

V jeho novém opusu zůstává samozřejmě naivní trapnost sběrných surovostí o svaté trojici (výborní Jiří Zapletal, Ondřej Malý a Filip Richtermoc), toužící nahlédnout do velkého světa salónů, a dřevitost noblesy s probleskující pavlačí jejich protějšků (stejně znamenité Martina Nováková, Kamila Sedlárová a Kristýna Kociánová).

Nad ně nejenom v metodě ohlašovaných výstupů a scénických poznámek staví Morávek stále pichlavější a zklamanější glosy z diáře Podskalského, komentujícího dobu a její společnost, morálně válcovanou pásy ruských tanků.

Inspirován reportáží Život je chlap v Gottlandu Mariusze Szczygieła líčí také zářný vzestup Golden Kids (Isabela Smečková Bencová, Helena Plecháčková, David Smečka, Marta Zaoralová) a martýrium největší hvězdy v nich – Marty Kubišové.

Až po trapnou doušku duchovního pádu bulvárem vláčené Heleny, která už neodpáře Kainovo znamení: Kuličku majetku z poplatnosti každému režimu chtěla zvětšit ještě víc než o milión v soudní při s Martou, lepící za normalizace, aby hlady neumřela, papírové pytlíky. Naštěstí ji soud vykázal do kouta.

To všechno na fotografickou publicistikou doslova prošpikované scéně Daniela Dvořáka. Dýchá z ní nejenom na pamětníky rozkřídlení pražského jara, ale už také Jidášova políbení na tvář věčným časům asiatského východu.

Marnost buší do duší
Morávkovi Světáci (Malované děti) jsou dalším úchvatným, vzácně angažovaným příspěvkem do diskuse o nedomyšlenosti tlusté čáry, která jako bumerang rozbíjející na padrť sny o sebeúctě a o polepšení národa buší do duší lidí poctivých.

Na premiéře a první repríze se tleskalo dlouh a ve stoje. Inscenace potvrzuje, že Klicperovo divadlo se vrací nejenom do hry o Radokovy ceny v obdivuhodné kondici.

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Zdeněk Podskalský, Vratislav Blažek: Světáci (Malované děti). Úprava René Ludowitz. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Jana Slouková, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Eva Morávková, scénická hudba, úprava a nastudování Pavel Horák, pohybová spolupráce Radka Janů. Premiéra 19. února, psáno z reprízy 22. února 2011 na Hlavní scéně.

 

Olivie tluče špačky – Pepek není proti
Sodík, draslík, hořčík, mangan, měď a železo – po špenátu může každý lámat železo: s Radostí

Vtíravý pocit: Loutkář Vlastimil Peška ukazuje režisérům, jak se dělá velké divadlo. V Opavě z Pentashakespeara byly jeho Veselé paničky nejlepší, v brněnské Radosti nasadil Malované na skle ve stejný den jako v Mošově království, a bylo lepší, a Pepka námořníka na rozdíl od HaDivadla zbavil existenciálního odéru.

To ale netuší, že na jeho Konec dobrý, všechno dobré v Mahenově divadle už číhá stádečko provinčních pisálků, aby unisono zjistilo, že pimprlový principál je hodný akorát uplivnutí, protože se do Zlaté kapličky nad Ponávkou nehodí, stejně jako podle jejich mínění jen jinde oceňovaní nýmandi Čermáková, Žantovská, Drábek, Rajmont.

Pepek má dvaaosmdesát
Ano, mít tak jejich duchovní obzor sahající od Husovic a Maloměřic po Žabiny a Komín, to by psaní o divadle bylo jednoduché. Ani na Pepkovi námořníkovi v Divadle Radost nebyli, takže zase mají o kolečko komparace míň. A rychlík ujel.

Nevědí proto, jak Pepkova Olivie Olivová tloukla špačky. Doslova, hlava nehlava, chuděrky ptačí. Vinaři jsou pro, zelení protestují a ve „Staré gardě Zítra“ fčil nevědí, ke komu se přidat, když ani u toho nebyli. Jeden je z toho už docela plachý.

Jak má Peška ve zvyku, líčí nejenom příhody špenátového Pepka, který plechovku se zeleným lupením spolyká a nandá to i svalovci Bluto & Synové. Představil také špenátovou farmářku Olivovou a její tři sličné dcery, které všechny od štěstí pošly.

Čas a místo dostala i hospodářská krize, mnohem strašnější než je ta naše, která vlastně nebude, a byla-li, není, a v ní Pepek kreslíře Elzie Segara.

Chlapík s fajfkou v hubě zamilovaný do špenátu a do Olivie se narodil v roce 1929. Léta páně 1938 byl populárnější než Mickey Mouse. 250 epizod! A skoro všechny sesbíral Brňák Jiří Donné-Smýkal. Měl jich víc než Československý filmový archív.

C, D, E, C, Dé, Cé
Jenom v loutkovém divadle může hrdina tlouct špačky a ztlouci svalovce palicí do krychle, a nakonec do hrací kostky. Všechno doslova. Pepek s Olivií hrají stínové divadlo, a dokonce Olihurku a sedm trpajzlíků.

Teoretikům odkazuje Peška se Samuelem Lernerem řádku písniček s texty Jaroslava Wykrenta a výmluvný hudební motiv. Zazní projistotu několikrát: C, D, E, C, D, C. Teatrologicky a hudebně nedovzdělaným recenzentům doporučuji: Nechejte si ty dva takty ve čtyřčtvrtečním rytmu přebrnknout na klavír. Ve vší úctě doporučuje Narcis.

Divadlo Radost Brno – Vlastimil Peška: Pepek námořník aneb Smyšlena historie s téměř pravdivými fakty. Texty písní Jaroslav Wykrent. Režie a hudební aranžmá Vlastimil Peška, dramaturgie Eva Janěková, výprava Michaela Savovová, hudba Vlastimil Peška a Samuel Lerner, choreografie Ladislava Košíková. Premiéra 15. ledna, psáno z reprízy 10. února 2011.

 

Napsat komentář