Moje milé divadlo

Kdo neskáče, není Čech – tentokrát sžíravě
V Ostravě se dočkali premiéry proslulého a některými Čechy skandalizovaného Gottlandu

Dlouho očekávaná inscenace Gottlandu Poláka Mariusze Szczgieła z dílny Jana Mikuláška a Marka Pivovara v Národním divadle moravskoslezském má premiéru za sebou. Ne nadarmo vetkli Gottlandu autoři provokativní podtitul Kdo neskáče, není Čech!

Traduje se u nás, hlavně poté, co právníci Karla Gotta se snažili žalovat autora za odcizení názvu muzea Zlatého slavíka a usilovali o zákaz uvedení knížky na trh, že Gottland je sžíravou, sarkastickou dehonestací nejenom národního umělce, ale češství vůbec.

Nejen s úsměvem idiota
Ostravská inscenace v Divadle Jiřího Myrona ale potvrdila fakt, že Szczygieł Čechy spíš obdivuje, dokonce uvažuje o tom žít v Česku, kde se člověk už dávno nemusí bát prozradit – například že je ateista nebo homosexuál, což se v Polsku rovná sebevraždě. Pivovar sám ale přiznal, že se při psaní náramně bavili, a přesto vyznívají na jevišti epizody spíš palčivě.

Ano, Gottland akcentuje rozpory. Třeba Švejk je za umění prožít se válkou a monarchií v přizpůsobivosti považován za národní ikonu, zatímco táž filozofie u Vondráčkové nebo Gotta je částí intelektuálů považována za produkt kolaborantství s normalizací.

Gottland je palčivou exkurzí do novodobých českých dějin. Na jevišti defiluje na první pohled nesourodá směs: Baťové, Lída Baarová, Otakar Vávra, Milouš Jakeš, Jan Procházka, Klausův mluvčí a samozřejmě Gott, Vondráčková, Kubišová, Korn… Velkolepé sousoší statečnosti, postojů, přizpůsobivosti, ohebnosti – až po to čecháčkovské Kdo neskáče, není Čech.

Diváci se baví, Mikulášek problémy odlehčuje. Přesto při některých kapitolách Gottlandu mrazí: Baťaland, Baarová, zničení Jana Procházky, Anticharta, deziluze a sebeupálení Zdeňka Adamce u Muzea, soudní spor Vondráčková-Kubišová…

Formálně je Mikuláškův Gottland příbuzný s jeho znamenitou Korespondenci V + W v brněnské Redutě – aspiruje na Inscenaci roku 2010. Je ale roztěkanější, emočně méně exponovaný. Na premiéře ještě chyběla sevřenost. A někteří herci dost plavali v textu. Režisér ale nejenom pro sebe objevil sílu divadelní publicistiky a dokumentu.

Tak to opravdu bylo!
Aniž autoři inscenace polemizují se souputníky přímo, staví Gottland a jeho nemilosrdný národní striptýz do protikladu selankám ventilovaným v Pelíšcích nebo v Musíme si pomáhat, kde má člověk občas chuť rozkřičet se v hledišti jako ten divák z Těšan na Maryši: „Ale tak to přece nebelo!“ Vemte jed na to, že jak se v Gottlandu ventiluje, tak to opravdu bylo.

V Praze chystají premiéru vlastní dramatizace Gottlandu Dodo Gombár a Petr Štindl; k svátku Josefa Švejka- 19. března.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Mariusz Szczygiel: Gottland. S využitím překladu Heleny Stachové zdramatizovali Jan Mikulášek a Marek Pivovar. Režie, hudba a výběr hudby Jan Miukulášek, dramaturgie Marek Pivovar, scéna a kostýmy Marek Cpín, korepetice Jiří Šimáček. Česká premiéra 20. ledna 2011 v Divadle Jiřího Myrona Ostrava.
________________________________________________________

 

Na Huckleberryho Finna v brněnském HaDivadle si přineste shnilá rajčata a pukavce

Je dobré zamilovat se do Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina. Je to knížka mnohem lepší a závažnější než známější Dobrodružství Toma Sawyera. Bodejť by v člověku nevznikla chuť přenést nádherné příhody z Mississippi na jeviště. V HaDivadle se chopili příležitosti Jana Hanzelová a Ján Mikuš.

Výsledkem je ale nepodarek. Té slátanině nerozumí ani ti, kdo Hucka Finna četli, natož pak generace mladých nečtenářů, které, pravda, je záslužné přitáhnout aspoň do divadla. Hanzelová s Mikušem se do překladu Jany Martinové zamotali jako do víru na tisícím kilometru řeky staré, matky, která se špatně o svoje trpící děti stará.

Otrok patří ke zdi?
Jako by autorům z mladické četby zůstal v hlavách jen zmatek. Z jejich „Deníku (Marka Tvíma) Huckleberry Finna“, jak inscenaci pojmenovali, se vytratila lehkost jedné z nejkrásnějších amerických knížek, které doma lidé schraňují v páskovaném mladofrontovním provedení KOD (Knih odvahy a dobrodružství).

Vor na řece není až tak nepřekonatelný scénický oříšek, naopak – jeho stísněný prostor je takřka ideální. Autoři se pokoušejí kouzlit a poetizovat, ale daří se jim to asi tak stejně jako kdyby se poezii do silvestrovského pořadu pokoušela vpasovat Nova.

Úplně je minul smysl, proč Twain Hucka Finna napsal: Je v něm přece zápas o svobodu a rozhodnutí nevracet se už do ožralé civilizace; ani k otci-alkoholikovi ani ke konvencemi podvázané vychovatelce. Jakkoli je závěr příběhu vlastně idealistický, základní linie o hledání vlastní identity otevřela cestu Twainovým následovníkům.

Dramaturgyni ani režisérovi se o Americe poloviny 19. století moc přemýšlet nechtělo. A tak uprchlého otroka Jima, nevímproč přejmenovaného na Zirca, místo k vysvobození nechají jednoduše – tajemně a nezřetelně – odprásknout kdesi za zdí.

Drozda a Maršálek
Dvě věci pochválím. Tištěný program s třináctiobrázkovým komiksem o životě Marka Twaina. A potom epizodu, ve které na scénu vstupují dva podvodníci – král a vévoda – Cyril Drozda a Miloš Maršálek. Tady se také scénář nejvíc blíží románu.

Na celek je to málo. Ano, lidi do divadla přitáhne titul. Ale aby to nedopadlo jako na Mississippi. Tam po první blamáži „divadla“ přímo na řece poslali rozvzteklení diváci na produkci vévody a krále další známe. Potřetí bylo v hledišti opravdu nabito. Přišli první i druzí. V kapsách si ale přinesli shnilá rajčata a pukavce..

Centrum experimentálního divadla Brno – Mark Twain: Deník (Marka Tvíma) Huckleberry Finna. Podle překladu Jany Mertinové napsali Jana Hanzelová a Ján Mikuš. Filmové dotáčky Tomáš Koňařík, Ján Mikuš. Režie, výběr hudby a střih Ján Mikuš. Dramaturgie Jana Hanzelová, scénografie a projekce Iveta Ryšavá. Premiéra 26. listiopadu 2010, psáno z reprízy 16. ledna 2011 v HaDivadle Brno.

______________________________________________

Ujetá katarze ujetého příběhu o ujeté ruce
V pražském Činoherním klubu další McDonaghovo podobenství o ujetém světě

Ondřejovi Sokolovi sedí irská mentalita jako maska přirostlá k tváři hrdiny filmu Onibaba Keneta Šindóa. Potvrzení takového soudu hledejme v nejnovější inscenaci Činoherního klubu, kam Sokol uvedl Ujetou ruku, další brilantní grotesku Martina McDonagha.

Nic na tom nemění fakt, že místem děje není tentokrát Irsko. Po Panu Polštářovi v totalitním režimu jakési imaginární evropské země je v Ujeté ruce (ve Spokane) dějištěm drsňáckého příběhu o chlapíkovi, jenž umanutě vraždí, aby našel vlastní levačku, kterou mu jen tak z plezíru nechali vlakem utnout trempíci, Amerika.

O zauzlování mozků
Nic to samozřejmě nemění na tom, že ujetí McDonaghovi hrdinové ujetých příběhů, v nichž autor ironií a sarkasmem s akcentováním vypatlanosti ujetého světa překonává vlastní stejně ujeté vzory (Tarantino, Lynch aj.), nesou v sobě irský smysl pro černý humor a schopnost vysmát se národním ikonám.

Aniž jsem postižen akutním záchvatem národní sebechvály, vedle Irů, Skotů a Maďarů jsou podobným sebemrskačstvím – zcizujícím léta nesvobody a stále stejně nepevné režimy upínající se jen k světlým zítřkům – obdařeni už jenom Češi. To je i základní půdorys Sokolova blíženectví s McDonaghem.

Autorovo kvarteto je jako vystřižené z nadreality filmových parodií o drsných mužích beroucích zákon do vlastních rukou. Občan konzumující takovou výživu často a s vážností stává se závislým. Průvodní jevy: prohlubování nevzdělanosti, snižování mentálních schopností, citová otupělost a nezralost svádějící k napodobování.

Marek Taclík je v jednorukém Carmichaelovi dokonale ujetým mcdonaghovským hrdinou. Člověk slyší chřestění jeho zauzlených mozkových závitů při řešení především pro něj samotného spletitých situací.

Proti němu stojí recepční Mervyn Martina Fingera. Prosťáček a klikař, nebo provokatér sázející na bezprostřednost, která ho vytáhne z každého průseru? Deset poloh a desetkrát herecký koncert! Toby a Marylin Domingose Correii a Markéty Stehlíkové jsou děti doby. Zlodějíčkové z drogově dealerského prostředí. Věčně v ohrožení.

Ztracení a zatracení
Proti těm čtyřem v licenci Činoherního klubu dvojice Bob a Laura v němém provedení Michala Pavlaty a Petry Horváthové, která nazpívala ústřední song, jehož je autorkou. Bezeslovné vzory tragických hollywoodských hrdinů jako ze života.

Minimalismus režijních prostředků a hereckých výkonů. Přesto máte pocit velkolepé rozmáchlosti a v ujetě očistné finální katarzi brečících hrdinů i velké emotivní síly.

Činoherní klub Praha – Martin McDongah: Ujetá ruka. Překlad a režie Ondřej Sokol, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba, aranže a zpěv Petra Horváthová, pohybová spolupráce Renata Suchánková. Česká premiéra 14. ledna 2011.

 

Napsat komentář