Mýty – kouzelné kameny na dně špinavých řek
Ve Švandově divadle v rozbitém zrcadle osudu ožívají Merlinovi rytíři kulatého stolu
Dodo Gombár je trucovitý chasník. Nezlomil ho režisérský karambol s Horáčkovým a Hapkovým Kudykamem, velkohubým kýčem desetiletí, ba ani náraz ve Zlíně, jehož divadlo s láskou vypiplal a dostal padáka za jeden z nejvýlučnějších tvarů, na který si regionální divadlo kdy trouflo: Za Merlina aneb Pustou zem Tankreda Dorsta.
Dodo Gombár je podivuhodný kouzelník. Kdo zná jeho tvorbu v Martině, ve Zlíně, Olomouci, Prahy se už před lety dotkl se znamenitým Vojckem, odpustí mu i brněnskou Tančírnu. Rozhodl se podniknout novou spanilou jízdu k Vltavě – s nastudováním Merlina Tankreda Dorsta ve Švandově divadle.
Linda a Gabriela!
Předpokládal jsem, že si po diváckém odmítnutí čtyřhodinové inscenace ve Zlíně látku jen rozpůlí: na Zrození s premiérou 16. října a Grál 11. prosince. Třeba na dvakrát dvě hodiny. Už páteční veřejná generálka ukázala, že Merlin: Zrození má 225 minut. Dorstův Merlin se ale dá hrát i deset hodin, má tedy Dodo co dohánět.
Nepodezírejte prosím Gombára ani z oho, že se jenom tak rozhodl ani ne po dvou letech od zlínské premiéry omráčit Smíchov a jeho okolí kopií, jak to dost často a bez uzardění dělají mnozí jeho – raději nejmenovaní kolegové.
Merlin: Zrození je novým gejzírem režisérovy magické fantazie a obraznosti, do detailu promyšlených symbolů bolestí světa, odvozených od archetypálních příběhů rytířů kulatého stolu artušovských legend z Dorstova pohádkového a mýtického období osmdesátých let 20. věku.
Dvě hodnoty Gombárův záměr dotvářejí: První: choreografická spolupráce Jana Bursy a Lindy Fernandez Saez – a její osobní pohybové kreace v roli Smrti. Druhá: hudební domyšlení všeho na scéně Romanem Holým a stejně dramaticky nosné výstupy Gabriely Vermelho s violou, zvonivým hlasem a v roli Morgany le Fay.
Na cestě k zmaru
Z toho je možné odvodit chválu několika znamenitých vícehlasů hereckého ansámblu, rytmizování jeho sborových výstupů… A Csongora Kassaie v titulní roli, včetně poklony jeho češtině, Petry Hřebíčkové (Ginevra), Kamila Halbicha (Artuš), Kristýny Frejové (Lancelot), Zuzany Onufrákové (Mordred), Roberta Jaškówa (Ďábel). Všech!
V Dorstově artušovské látce hledejme, co je o ní traktováno: neschopnost lidstva žít ve smíru, hledět si do očí zpříma. Je o vítězství ideologie nad rozumem, o generačních konfliktech, o nevážnosti a o neúctě k vědění, o adrenalinovém pinožení rytířů i nás na úkor činů. O lidstvu na cestě k zmaru. Gombár to tlumočí mistrovsky.
—————————————-
Ne, cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu
Molièrův alexandrín a dobu proměnili Burani v mizantropické téma o workoholismu dneška
Buranteatr zůstává Brnu zachován. Po měsících nejistoty představilo divadlo v novém prostoru Stadionu v Kounicově ulici Misantropa podle Molièra. Ujal se ho – kdo jiný – vyhnanec z Divadla Tramtárie, pardon, z Olomouce, a málem i z Brna zase do Tramtárie – režisér Zetel.
Nepoddajná parta zůstává nadějí divadelního Brna poprovázkovské éry.
S výjimkou Divadla U stolu je Centrum experimentálního divadla dílem vyčerpané dílem rozmělněné, nekoncentrované. V Polárce pootevřeli zadní vrátka do volné přírody. Radost tvoří bez větší radosti. Moša sází na profesionální jistotu, Národní divadlo na Plachého. V Redutě jdou nahoru. V 7 a půl pomalu rezignují. Ne napůl. Večerní Brno, Ikska, Vadidlo, Nepojízdná housenka a Skřivani odlétli už dávno.
Jenom já miluji!
Je to jednoduché. Zatímco v Mahence se autorský tým zaštítí Hrubínem a zmrví jeho Oldřicha a Boženu ve jménu sebeadorace, a v Huse napíchnou na vidle Bulgakova tak, že se z jeho Fausta ve stínu Džugašviliho autor vypaří, v Buranteatru přinesou kůži na trh „podle Moliéra“ – a máte pocit, že z něho nechybí ani slovo. Ani gesto.
Ten princip se osvědčil už ve Williamsově Skleněném zvěřinci. Radikální zpřítomnění textu – ve velkého dramaturga dozrál Jan Šotkovský – činí z dávného příběhu o chorobném vyznavači pravdy, zamilovaného ale do dívky s vlastnostmi rovnou protikladnými, sázející na přetvářku a pomluvu, žhavou aktualitu.
Ne dosazováním politických souvislostí, jež vykazují stále stejné korupčnictví, mocichtivost, kult a lež, nýbrž nadčasovým odkrytím pohnutek jednání. Výjezdní podnikový večírek spojený s lyžováním zmařeným vytrvalou oblevou odhaluje charaktery stejně výstižně jako Molièrovy dvorní dámy obklopené markýzy.
Radost z divadla
Alcest Michala Isteníka není sympatickým hrdinou. Zarputilost k pravdě ho činí nesnesitelným. Jeho milá Celimena v podání Kamily Zetelové je pragmatická potvora a přítel Filint Jaroslava Matějky přeborník v řitním alpinismu. Oront (Orontson) ze Skandinávie vlastní výrobní prostředky a duše podřízených. Majetný nýmand.
Arsinoe Katky Dostálové sází na zásadu vědět na každého něco, Elianta Petry Kocmanové, zdánlivě nejsnesitelnější, se řídí pravidlem bližší košile než kabát, Akast a Klitandr Martina Tlapáka a Václava Hanzla (Pavla Nováka) jsou prázdné nádoby. Přežijí každý režim…
Z Buranteatru srší radost z divadla, z improvizace i z toho, že se něco povede. A jak!
Buranteatr Brno – Misantrop podle Molièra. Režie Zetel, dramaturgie Jan Šortkovský, scénografie a kostýmy Zuzana Přidalová. Premiéra 18. prosince 2010 na Stadionu v Kounicově 22.
—————————————-
Jestli ten život není hrozný – a krásný
Do města automobilů přijelo až z Ameriky Pulitzerovou cenou vyznamenané Naše městečko
Nejsem sám, kdo se Našeho městečka Thorntona Wildera vždycky trochu děsí. Úplně obyčejný život v americkém zapadákově, smířené umírání, konvence a sentimentu čtyři kila. S takovými obavami vážila i hrstka kritiků cestu za Naším městečkem do Mladé Boleslavi, kde měl odvahu pustit se do něho Petr Mikeska.
Městské divadlo v městě automobilů se chlubí dokončením první části velkolepé přestavby komplexu divadelních budov, a mohlo si určitě dovolit k holdu štědrým investorům kousek jiný. Třeba z rodu Mužů v offsidu nebo Dědečka automobilu.
Konečně příběh bez slz
Zdlouhavá expozice první části Našeho městečka diváky málem utvrdila, že se na scéně nic dramatického nestane. Pochyby o životnosti dramatu z roku 1938, oceněného druhou Wilderovou Pulitzerovou cenou, se začaly naplňovat.
Jenomže Mikeska je rváč a ke spolupráci si pozval Ilonu Smejkalovou, dramaturgyni nad jiné. Po přestávce a vstupu do druhé, delší a podstatnější části dramatu, v němž čas poskočil nejprve o tři, a později ještě o devět let – až na práh první světové války – jako by někdo nad jevištěm máchnul kouzelným proutkem.
Světe, div se, Mikeska se Smejkalovou vymetli z příběhu sentiment a smutek nad tím, že někteří lidé umírají nespravedlivě mladí. V Našem městečku se nakonec prostupuje svět živých se světem mrtvých bez slzení. V Mladé Boleslavi napovídají, že života řád je neúprosný, ale oplakávat jeho nenaplněnost není třeba.
Z obyčejnosti dokázal Mikeska dokonce – a v realizacích Wilderova Městečka se to stalo snad poprvé – vykřesat jemný humor. Obavy ženicha a nevěsty, Georga a Emílie, před svatebním obřadem, jsou jemně ironické, a nejenom tyto scény vyvolávají odezvu v sále podpořenou potlesky na otevřené scéně.
O životě a smrti s úsměvem
Vše na jevišti řídí, jak se patří, Asistent režiséra a Asistent Asistenta – Petr Halíček a Matouš Ruml. Ten druhý se ve figurkách stará pod Mikeskovou taktovkou o další odlehčení. V jedné chvíli obstarává dialog tří postav najednou. Talent!
Mateřské role sluší Evě Reiterové (Paní Webbová) a Karolině Frydecké (Paní Gibbsová). Osud jejich dětí naplňují Dagmar Teichmannová (Emílie) a Ivo Theimer (George)… Moc hezkou postavou je také Paní Soamesová Evy Horké.
Naše městečko je dalším výrazným opusem režiséra Mikesky, jehož Faust ostatně zůstává chloubou “našeho městečka” Mladá Boleslav.
Městské divadlo Mladá Boleslav – Thornton Wilder: Naše městečko. Přeložil Martin Hilský. Režie Petr Mikeska, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jitka Kotíková. Premiéra 10. prosince 2010.
