České Vánoce
Pastorále z dědiny pro přesvaté rodiny
Nejpěknější České Vánoce a betlém lidový vymodeloval Petr Svojtka v Divadle ABC
Jenom málokteré město, kde se mohou pyšnit divadelní scénou, nevyužije adventu k nastudování nějakého putování za hvězdou či komedie o velkém narození. Jedním z nejoriginálnějších příspěvků se mohou už zase pyšnit Městská divadla pražská v Divadle ABC, kde hrají České Vánoce Jiřího Janků.
Lidičky už chválabohu zapomněli na léta, kdy se koledy nesměly vysílat v rádiu ani v televizi. Vypravovat o svatém Josefovi nebo o neposkvrněném početí rovnalo se přípravě protistátního spiknutí. Českého Ježíška měl do země zadupat Děda Mráz.
Všude dobře
Pak se zazvonilo klíči, v archivech vyštrachali texty profesora Jana Kopeckého a o cestě do Betléma se hrálo všude tam, kde ještě včera upadali do vytržení v upřímném obdivu k dramatizaci Brežněvovy lžikroniky Malá země.
Titíž neumětelští dramaturgové se vykupovali z hříchů nasazováním her Václava Havla, kterého leckde lidem dokonale znechutili, za což by si zasloužili další Řád práce. Santa Klause neposadili do saní místo Dědy Mráze jenom proto, že si Češi naštěstí svého Ježíška těmi prázdnoduchy znovu vzít už nedali.
Do jesliček s oslíkem a volem, s pastýři a třemi králi kolem patří přece odjakživa děťátko. Věří na ně děti, a rádi by na jeho čaromoc vsadili i dospělí.
Jenom Pitínského a Morávkův hradecký Betlém a České Vánoce v nastudování Petra Svojtky nápadně vybředly z převažující konjunkturální šedivosti a průměrnosti.
V ABC objevili totiž devizu nad jiné. Starodávný pastýřsko biblický příběh opepřili sondáží českého zápecnictví, jež nabodli na osten národního drobečkového politikaření. Nit nezůstane suchá ani na prostém člověku z labského povodí. Toho zdobí velkodušná lakota a ujímavá chuť přečůrat celý svět za jeho prachy.
Ironie Českým Vánocím v ABC moc sluší. Hraje se v nich o nenapodobitelné národní štědrosti nebo o nevyvratitelné autoritě obecního úřadu. Statečný opozičník napsal na zeď: Starosta je prase!, ale pro jistotu tu revoluci zakryl obrazem. A vůkol šumění borů a hučení vod slyšeti, an šepotají: Všude dobře, doma nejlíp.
Doma nejlíp
Nositeli takových národních ctností jsou všichni: od Starosty Hynka Čermáka a jeho staré Veroniky Janků, přes Hospodského Jaroslava Slánského, Manču, Fanču a Anču Kateřinu Lojdovou, Svatavu Míkovou a Zuzanu Kajnarovou, Frantu, Tomka a Janka Lukáše Jurka, Martina Písaříka, Jiřího Hánu až po Pastýře Hanuše Bora.
Dokonce Anděl s Čertem – Dana Batulková nebo Eva Nádaždyová a Vasil Fridrich jsou krásně po česku věčně rozhádaní. Co myslíte, vypraví se Češi s dary do Betléma jako Tři králové? Neprozradím, jen napovím: Co kdyby je za humny třeba zčerstva ofouklo?! Vidět České Vánoce je třeba. O nás přece nejsou, jen o sousedech. Z Pomoraví.
Městská divadla pražská – Jiří Janků: České Vánoce. Režie Petr Svojtka, dramaturgie Jiří Janků, výprava Marie Rašková, pohybová spolupráce Martin Pacek, hudební úprava Tomáš Kořének, hudební nastudování Dominik Renč. Obnovená premiéra 3. prosince 2010 v Divadle ABC.
Oidipus Jana Skácela potřetí u Mrštíků
Po Milanu Páskovi a Ivanu Misařovi uvedl krále na scénu Městského divadla Stanislav Moša
Není člověka, který by nepolitoval osudem zdrceného thébského vladaře, jemuž bohové určili cestu největšího bořitele vztahů a štěstí vlastního, rodiny a svých potomků. Sofokles vše shrnul pět století před Kristem do tragédie Oidipus král.
Z překladů zůstává nejlepší jediný: Jana Skácela. Poprvé se ocitl na jevišti v roce 1973 na zapřenou, básník byl zakázán. Druhého uvedení v roce 1991 už se největší český básník druhé půle dvacátého věku nedožil (umřel 7. 11. 1989). Třetí má na svědomí na sklonku října 2010 Stanislav Moša v brněnském Městském divadle.
Sliby – tlachy
„Štěstí smrtelníků bývá / nenávratné jako sen. / Nemluv o štěstí, než přijde / za tebou poslední den.“ Jako by Skácel v tom závěrečném čtyřverší určil Chóru vlastní epitaf. „Celý svět mu záviděl. / A hle – jaký hrozný osud / potkává ho nakonec.“
Po Pasoliniho znamenitém filmu (1967) už se těžko hledá provokativní interpretace. U nás uspěli jen Jan Mikulášek v Ostravě a Jan Novotný ve Strašnickém divadle.
Moša není provokatérem, jeho nastudování Oidipa směřuje spíš k naléhavosti.
Viny, které nešťastný král bere na sebe, nejsou vlastně ani trochu jeho krutostmi. Oč méně zlý je jeho otec, který v bázni před naplněním věštby kázal syna utratit? A je proviněním bránit se zlovůli netušeného panovníka, pobít přesilu a stát se nevědomky otcovrahem?! Žít a plodit děti s vdovou, o které neví se, že je jeho matkou?!
Oidipa není možné hrát muzeálně jako příběh o naplnění rozmaru všemocných bohů. Člověk z nich už dávno chválabohu a právem sejmul všemoc.
A neční nad všechny nakonec proklatec, který slíbí zbavit Théby moru a ztrestat královrahy, aniž tuší, že vyslovuje ortel sám nad sebou? Trest si nepromine, ba naopak, ještě ho vyostří. Ó politikové čeští, kam se už zase poděly vaše volební sliby? Člověk z vás ale dávno chválabohu a právem sejmul důvěryhodnost. Sliby – tlachy – i VV.
Vznešená hnutí mysli
Scéna Jana Duška, to jsou stupně amfiteátru či fóra. Kostýmy Andrey Kučerové jaksepatří bílé a režné. Hudba Zdeňka Merty a Karla Škarky vznešená jako dobrá hnutí mysli. A Skácelův verš dokonale antický a současný.
Oidipus Jiřího Macha rovná se hereckému objevu. Tryská z něj rozervanost a exprese. Iokasta Ivany Vaňkové – krásná tak, že se Oidipovi nikdo nediví. Kreón Viktora Skály jen zdánlivě nebaží po moci. Připadne mu. Prokletí Oidipova rodu tím teprve začíná.
Městské divadlo Brno – Sofokles: Oidipus král. Přeložil Jan Skácel. Režie a úprava Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, scéna Jan Dušek, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Zdeněk Merta, Karel Škarka, hudební nastudování Karel Škarka, asistent režie Jan Mazák. Premiéry 30. a 31. října 2010
Vždycky když někdo přijde, seš to ty, Pepku!
Špenátový šampión a jeho Oliv Olivová sestoupili z filmového plátna na jeviště HaDi
Brno má člověka, který posbíral všechny díly seriálu o špenátovém hrdinovi. Měl jich svého času víc než Československý filmový archív. Možná proto napadlo uměleckého šéfa brněnského HaDivadla Luboše Baláka popadnout muže s vytetovanou kotvou na ruce za límec a nahlédnout Intimní život Pepka námořníka a Oliv Olivové.
Sběratel animovaných grotesek Jiří Donné-Smýkal, mj. autor unikátního internetového slovníku o brněnských undergroundových hudebních skupinách 60. až 80. let, postavičku oblíbenější i v Americe před válkou víc než Mickey Mouse miloval. Určitě nechyběl na premiéře Balákovy hry, kterou režíroval Jan Havlice s kolektivem.
Má Pepek a Oliv pohlaví?
Podivil se nejspíš stejně jako opožděný recenzent, na co výtvarník Elzie Segar od roku 1929 v Evening Journal, a od roku 1933 ve čtvrt tisíce groteskách zapomněl: Totiž jaká byla Oliv a její Pepek v soukromí, kde na ně nedotíral libový frajer a hromotluk Blut. Osmdesát let jsou spolu! To už vydá na pořádný erotický thriller!
Zjistíte, že Pepek špenát nesnáší. Jen při vyslovení zeleninového jména, po kterém mu na plátně naskakuji bicepsy jak ze železa, omdlévá. A chuděrka toporná Oliv vítá ho doma zemdlele: Vždycky když někdo přijde, tak seš to ty, Pepku. A námořník kontruje: Mám ti snad říkat Helgo, Oliv?!
Nemohli v Brně vybrat pro komiks dvojici lepší než Jiří Vyorálek a Jana Plodková.
První už je svou hereckou podstatou věčně navztekaným bručounem, kterému v roli Pepka nepomůže k rodinné pohodě ani dýmka z kukuřičného klasu, natožpak plechovky špenátu.
A Plodková, která se stala legendou od Fedotovova Zvířete v Martě až po Hanu Vrbatovou v Najbrtově filmu Protektor, to je zkrátka herecký fenomén. Krásně plochá, líbezně tupá a bezpohlavní kráska Oliv.
Dva šťastně nešťastní
Baví se s Pepkem a Oliv malí, ale hlavně velcí diváci. Mario Buzzi volil hudbu mírně naznačující ruský ozvuk postaviček námořníka a hrubiána v Zajíci a Vlkovi…
Všecko na jevišti – jednoduchost, náznak. Stereotyp žití. Chybí jen komiksové bubliny replik. Vnímavější divákovo oko a ucho zaznamená ale i trochu nostalgie: Pepek a Oliv – dva šťastně nešťastní hrdinové nás oslovují z časů, ve kterých i zběsile groteskní tempo mělo na rozdíl od současných nejenom animovaných sérií ducha.
HaDivadlo Brno – Luboš Balák: Intimní život Pepka námořníka a Oliv Olivové. Režie Jan Havlice a kol. Dramaturgie Balák, animace a kostýmy Marta Kačorová, hudba Mario Buzzi. Česká premiéra 18. prosince 2009, psáno z reprízy 3. října 2010.
Foto autor
