Král Lear zápasí se strašlivými běsy
V Městských divadlech pražských hrají Shakespeara v novém překladu Jiřího Joska.
Troufnout si v Praze po Janu Třískovi na Leara s nevelkým odstupem od ocenění jeho výkonu na Shakespearovských slavnostech Cenou Alfreda Radoka může se rovnat pokusu o sebevraždu. Absolvoval ho režisér, který velká témata většinou zvládá úspěšně: Petr Svojtka v Divadle ABC.
Ze všech Williamových dramat jedině Král Lear staví do popředí příběhu dva starce, z nichž první teprve v šílenství se stane moudrým, a druhý prohlédne, až když oslepne. Lear a hrabě z Glostru jsou jímavě tragickými postavami týranými vlastními potomky a proměnili se v archetypální obraz vítězství zla nad spravedlivostí.
Hořkost a trpkost
Katarze v Learovi je jiného druhu než v jiných Shakespearových tragédiích. Nad mrtvými veronskými milenci se usmíří dva znepřátelené rody. Kolem Hamleta umřou skoro všichni; zlí i ti, kteří jen pochybili. Mstitelé. Macbeth zůstane za trest ve smrti sám. Othello neztratí pověst oceňovaného vojevůdce…
V Learovi cítíme jen trpkost z nenapravitelnosti křivd. Mistr nenechal přežít ani nevinnou Cordelii, která se nestala Maruškou ze Soli nad zlato, když jako jediná z králových dcer mluvila pravdu, jak si otce váží a ctí ho, a to mu bylo málo.
Režisér se scénografem Ondřejem Nekvasilem zvolili šerosvitný obrazový dávnověk podpořený hudbou Martina Horáčka. Zvláštní účinnosti nabývá kostýmní řešení Michaely Červenkové – ani historické ani přehnaně modernistické. Provokuje, ale neruší. Ostré souboje riskoval s herci Karel Basák.
Leara obklopil Svojtka přísně tradičním pojetím charakteristik postav, z jejichž množiny vystupují nejvýrazněji Vladimír Čech (Hrabě z Glostru), Vasil Fridrich (Glostrův levoboček Edmund) a Máša Málková (Learova dcera Cordelie).
Král Jana Vlasáka
Jan Vlasák na velkou roli čekal. Leara vystavěl od velkých královských gest až k ubohé zimomřivosti pomateného vladaře. Persona stařecky umanutá, a potom roztřesená. Přesná od poslední mocenské unáhlenosti až k hoři z vlastní omylnosti.
Snad už jen slovo o premiéře nejnovějšího překladu Leara (2009) z pera Jiřího Joska. Stejně jako jeho Romea a Julii, Hamleta a dalších sedmnáct Shakespearů zdobí ho zpřítomněný lexikální výběr bez zbytečné básnické šroubovanosti. Šťastná země, která má na Shakespeara Hilského a Joska.
Městská divadla pražská – William Shakespeare: Král Lear. Přeložil Jiří Josek. Režie Petr Svojtka, dramaturgie Jiří Janků, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Michaela Červenková, hudba Martin Horáček, pohybová spolupráce Martin Pacek, šerm a soubojové scény Karel Basák. Premiéra 11. září 2010 v Divadle ABC.
Zvolil sem sobě milú, ta třie mé srdce pilú
Pokušitelé Thálie Ateliéru herectví Václava Martince vyčarovali Staročeského Mastičkáře
Měl bych vlastně napsat především, že neúnavný Václav Martinec, jeden z nejskromnějších divadelních kouzelníků, očaroval své studenty staročeskou poezií. Různě mezi hučením vod po lučinách a šuměním borů po skalinách, a také v Malém Vinohradském divadle v Záhřebské 21, okouzlují diváky Staročeským Mastičkářem.
Tím přídavným jménem, spíše však epitetonem, dávají inscenátoři na vědomost lidu seběhlému, že na rozdíl třeba od Šumperka, kde zachované zlomky nejstarší české hry Mastičkář a českolatinských Tří Marií převedli do češtiny, oni přednášejí nádhernou lyriku a jadrné trhovecké prostořekosti v mateřštině doby císaře Karla IV.
Čubajéra z Kozojed
„Dřevo se listem odievá, slavíček v kéřku zpievá…“ Verše, které očarovaly už Františka Hrubína. Chvilka něžného rozjímání, než se na scéně všelijaké panicoury, harapanny, hurvy a vejmrdové pustí do křížku s Prvním Spravedlivým a Druhým Prvním Spravedlivým v mnišské sutaně.
„Voni ty tehdejší černoprdelníci byli zrovna jako ty dneska“, řeklo by ještě nedávno, než se s jedním spojilo líp než proletáři všech zemí,naše milé kníže černohorské. No, opravdu se moc nezměnili, to už přece kreslil Mikoláš Aleš a popichoval nějaký Borovský Havel.
Jak ale Martinec ukázal z citovaných Knih smolných v Pašijích outrpného práva, měli až do chvíle, než se jim vzepřeli husité, mocensky navrch: „Kdož hercuom dary dávají, ti ďáblu v čelist vkládají.“ A nebo: „Tanec – toť hrob křesťanské panny.“ A proto: „Čubajera z Kozojed budiž zaživa zahrabána a kolem probita!“
Že Václav Martinec odvede perfektní režijní práci, na to jsme zvyklí od jeho časů v Malém divadle kdysi v Budějicích. Jeho Ateliér herectví předčil ale s Mastičkářem mnohé bohaté scény – i když, pravda, kde u nás takové hledat – čistotou kejklířských, žakéřských, trhoveckých i mnišských kostýmů. Pochvala za ně Pavle Hovorkové!
Kauklíři a jhřeci
Hovorková si s gustem zahrála i Mastičkářovu ženu Barboru Píčovou, kúzedlnici, a také Bohorodičku Marii. Titulní postavu mistra Ypokrase, zvaného Píča z Pohřebačky, ale i Krista Spasitele zhnětli zdatně Jiří Sobotka a Milan Willinger.
Hemží se to na jevišti kauklíři, jhřeci, žertéři, podběhnami, čubajérami, i těmi odvěků zkoprněle zkostnatělými svatouškovskými Prvními Spravedlivými. Jó starým Čechům, těm se žilo, jedlo se jen, a taky pilo. – Krásně to s Martincem secvičili!
Ateliér herectví Praha – Anonym: Staročeský Mastičkář. Ze zlomků Mastičkáře Muzejního a Mastičkáře drkolenského, z českolatinské hry Tří Marií a ze záznamů v Knihách smolných napsal a režíroval Václav Martinec. Kostýmy Pavla Hovorková, hudební rádce Pavel Jurkovič. Derniéra 9. září 2010 v Malém Vinohradském divadle v Záhřebské.
