V ústeckém Činoherním studiu otevřeli palčivý problém poválečného účtování s Němci
Uhádnete, který z pekelníků je čertovsky dobře píšící recenzent?
Osm zářezů na pažbě pochybných hrdinů msty
Nestává se, aby se bouřka strhla ještě před uvedením divadelní hry. Prý budou v Činoherním studiu oslavovat nacisty. Před premiérou 32 hodin mezi psem a vlkem Jana Tichého přijel do Ústí nad Labem z Nového Boru autobus demonstrantů.
Režisér Filip Nuckolls a jeho tým jsou Husákovy děti. S Hitlerem, Stalinem ani Gottwaldem nemají nic společného. Jen otevřeli problém, který třídní bojovníci považují za poslední záchytný bod při oživování atavismů: nevraživost k Němcům.
Proti zlobě v sobě
32 hodin mezi psem a vlkem reflektuje poválečné řádění Revolučních gard, divoké odsuny Němců, popravy bez důkazů o konkrétní vině a bez soudů. Dokumenty dodávají aktivisté Klubu českého pohraničí a podobných spolků šedesát let po válce. Jako zpochybňování snah křivdy konečně odčinit.
Nemohou už naštěstí zakazovat, vyhazovat nebo zavírat „pravicové exponenty“; mimochodem stejně jako v éře normalizace avantgardní studiová divadla i v případě ústeckého Činohéráku nejchudší společenské vrstvy. Takže levice jako vyšitá. Jenom ale represívním produktem reálného socialismu – StB – provždy znechucená.
On třeba členem SdP, a později NSDAP byl také Oskar Schindler. Má pomník nejen ve Svitavách, a jak proti tomu čeští vlastenci protestovali, ale rovnou v čestném háji v židovském Jeruzalému. Nikdy nezapomenu na zběsilost věčných přisluhovačů, když jsem o činech „toho nácka“ u nás jako první napsal do Lidovek…
Připomínat novoborskou pomstu z června 1945 je potřebné. Mladí, se kterými jsem komedii o ponížení, umučení a zavraždění viděl, to cítí jinak než jejich dědové posedlí revanšem. Ano, zlo a válku nevyvolali, ale stateční byli vždycky až s křížkem po funuse. Pravda, ne všichni, ale právě těch nemnohých se zbavili hned po Němcích.
O divném století
Kvinteto herců – Kryštof Rímský, Jan Plouhar, Jiří Maryško, Nataša Gáčová a Matúš Bukovčan – vypravuje příběh sedmi zavražděných a jednoho deportovaného, ale nezvěstného bez patosu a citového vyděračství. Sklízejí aplaus, protože jejich diváci to cítí už jako příslušníci Evropy nerozdělované rasově ani třídně. Ale bohužel penězi.
Těžko říct, co učinilo dvacáté století – s Jarkem Nohavicou – divným. Bohužel blbou náladou nakazilo i věk jedenadvacátý.
V zapomnětlivosti se s minulostí účtuje hůř. A tak bilancují aspoň divadelníci: v Brně Feste a V 7 a půl, v Ostravě Aréna a Bezruči, v Chebu Západočeši, v Šumperku Divadlo, v Budějicích Jihočeši, v Liberci Malá scéna DFXŠ, v Praze u Švandů, v Ústí Činoherní studio. Jinde jsou spíš cooll.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Jan Tichý: 32 hodin mezi psem a vlkem. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Vladimír Čepek, pohyb Rosťa Novák, hudba Patrik Charvát, kostýmy Štěpánka Tichá, scéna Štěpán Jirák, produkce Jana Válková. Světová premiéra 17. září, psáno z reprízy 29. listopadu 2010.
Bratři průměrnosti, dávám vám rozhřešení
Do Východočeského divadla uvedl Michael Tarant nejlepšího Amadea našich scén.
Kolik Amadeů a Salieriů dráždilo už česká divadla věčným svárem mezi udavačskou, intrikánskou průměrností a v případě Mozarta až božskou, avšak ubíjenou genialitou! Co ještě nového chce přinést do hry Petra Shaffera, proslavené osmioskarovým filmem Miloše Formana, pardubické Východočeské divadlo?!
A tak kritik k vlastní škodě vynechal jarní premiéru Amadea Michaela Taranta a setkal se s jeho inscenací až na podzim v Českém Těšíně na festivalu, kde v kongeniálním překladu shakespearologa Martina Hilského byla inscenace kouskem jednoznačně nejlepším. Ocenění ji minulo. Východočeši byli jen hostem přehlídky.
O ďáblu a o bohu
Tarant od prvního výstupu těží z operních režisérských zkušeností. Nesnížil se jako jiní inscenátoři k ilustrování konfliktů průřezy stěžejních Mozartových hudebních děl. Nechal jeviště mistrovými tóny prostoupit. Při každém otevření partitur z nich dokonalé harmonie a zběsilost rovnou vystupují.
A hraje se s živým orchestrem – s pardubickou Komorní filharmonií. Patří jí bravo!
Salieri Josefa Vrány a Wolfgang Ladislava Špinera – to jsou postavy vyhrocené do absolutna. Monolog Salieriho na konci první části tryská gejzírem sebezáhubného obdivu, ale zároveň dusivou závistí nad nedostižností Mozartova talentu – a odhodláním soka zničit. I se Shafferovou licencí na otrávení Mozarta.
Proti němu stojí zázračné dítě, ale floutek, alkoholik, nemrava, šílenec zadupávající vlastní kariéru do prachu. Hudební běs, který se slávy dočkal až po potupné smrti, zato ale na věky; na rozdíl od Salieriho. Ten ve finále dává rozhřešení budoucím sobě rovným géniům průměrnosti. Jak ale víme, právě ti ovládají svět.
Ptejte se mě na inscenaci blížící se dokonalosti. Prostor pro krásné Shafferovo (Hilského) slovo. Lesk císařského paláce, pozlátko divadla a špínu kutlochů evokuje scéna Jaroslava Milfajta. S ní korespondují kostýmy Tomáše Kypty. Dokonalé svícení Zdeňka Nováka s desítkami světelných proměn.
Cesta k dokonalosti
Vše skloubeno s hudbou i choreograficky Vlastimilem Červem. Přesné intonace (Hana Medková, Leoš Krejčí, ale i herci). Vynikající Konstance Petry Tenorové. Neosobní vladařství osvíceného Josefa II. – Radka Žáka. Protimozartovský císařský dvůr – Zdeněk Rumpík, Jan Hyhlík, nakonec i zednář van Swieten – Petr Dohnal.
Mistrovsky pojal Špinar Mozartovu proměnu z nevázaného bořitele společenských konvencí až k nemocnému, uštvanému, tragickému muži, věčně bez peněz. Zeptejte se mne na jeden z největších divadelních zážitků roku 2010. – Uhodli jste.
Východočeské divadlo Pardubice – Peter Shaffer: Amadeus. Přeložil Martin Hilský. Režie Michael Tarant, hudební nastudování Komorní filharmonie Pardubice, šéfdirigent Marko Ivanovič, dramaturgie Tomáš Syrovátka, hudební dramaturgie Bohuslav Vítek, korepetice Josef Picek, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Vlastimil Červ. Premiéra 10. dubna, psáno z reprízy 2. listopadu v Těšínském divadle na Festivalu divadel Moravy a Slezska.
Betlémská hvězda se už rozzářila v Jihlavě
Staré lidové vánoční hry přinesli holkám a klukům z kraje zapadlých vlastenců
Pospíšili si letos na Vysočině. Už pár týdnů před adventem uvedli na Malou scénu Betlémskou hvězdu aneb Komedii o hvězdě klasika v oboru lidových her Jana Kopeckého. Z osvědčeného vlastního materiálu ji nastudoval Karel Brynda.
Ještě před koncem listopadu se s vánočními hrami roztrhne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pytel. Jihlavští se nechali inspirovat obchodními domy, které s vánoční výzdobou supermarketů přicházejí už v říjnu. Na rozdíl od Santa Klausů a šméček lákajících zákazníky jak rybář pstruha na třpytku, jejich inscenace vůbec není kýčová.
Zlo je král Herodes
Z bohatého odkazu profesora Kopeckého vybral Brynda s dramaturgyní Marií Procházkovou zápis hry o narození Ježíška Venceslava Metelky z Pasek nad Jizerou, z kraje Raisových Zapadlých vlastenců, z nichž teprve nedávno umřel poslední – dřevosoustružník pan Mittner, výrobce paliček na paličkování krajek…
To byl Němec, a užil si u nás po válce své. Naštěstí se vrátil ze západního zajetí až čtyři roky po osvobození. Vzpomínám ho proto, že Metelkův zápis betlémské hry prostých vesničanů z roku 1839 má v sobě zakleto cosi, co se později vytratilo:
Soužití Čechů a Němců. Takže Kopeckého Čert nemá germánský přízvuk a charakter, jakým slují kupříkladu hry Drdovy, napsané ale v jiném společenském, a hlavně politickém kontextu. Až do zrodu buršáckých spolků žili v pohraničních horách dělníci z hamrů a pil, skláři, dřevorubci a pastevci pospolu – Češi s Němci.
I vzpomenutý pan Mittner měl za ženu Češku, a nenadělal s tím nic ani jeho fýrer Knírek. Brynda udržel onu vzácnou dávnou vzájemnost, a ne povýšenost jedněch nad druhé. Také Jihlava/Iglau s ní později měla problém. Ale Vánoce?! Zlo zastupuje přece v Bibli Herodes. I Smrt, která si ho spravedlivě vezme, je dobrotivější.
Zpívejte si koledy
Herci Horáckého divadla drží v Komedii o hvězdě češtinu z úsvitu obrození. Podobá se víc staročeštině než naší mateřštině. A uchovávají původní inzitnost příběhu: Anjel (Barbora Mošnová), Marija (Vladimíra Čapková), Čert (Jakub Škrdla) i ostatní.
Zpívají se v jihlavském Betlémě vánoční písně a nejznámější koledy. Na scénu se vešlo harmonium, flétnistka, klarinetista a čtyři zpěvačky. Jenom by se možná mohli víc snažit, aby ke zpívání strhli děti. Aspoň na závěr. To by měl být úkol Vopovědníka Zdeňka Dryšla, i když zrovna on bohužel moc muzikální duši nemá.
Horácké divadlo Jihlava – Jan Kopecký: Betlémská hvězda aneb Komedie o hvězdě. Úprava a režie Karel Brynda, dramaturgie Marie Procházková, hudba Mojmír Balling, výprava Irena Fila Wagnerová, pohybová spolupráce Jakub Škrdla, hudební spolupráce Lubomír Šrubař. Premiéra 13. listopadu, psáno z reprízy 16. listopadu 2010.
Z polské Scény lalek Bajka v inscenaci slavného Karafiátova díla poprvé promluvili česky
Scéna Lalek Bajka Těšínského divadla poprvé promluvila česky. Režisérka, herečka, spisovatelka a hudební skladatelka Marie Míková v Bajce podle vlastní dramatizace nastudovala zakladatelské dílo české literatury pro děti – Broučky Jana Karafiáta.
Je to chvályhodný krok Těšínského divadla. Nejmenším divákům se věnuje, stačí snad připomenout Wrónkův muzikál Ferda Mravenec nebo Bartákovu a Prostějovského Popelku. Do loutkového divadla ale musely děti až do Ostravy.
Když Broučci nenudí
Po spojení Bajky s Těšínským divadlem opustil soubor nevyhovující sálek vedle hotelu Piast a hraje v docela honosném provizóriu galerie vedle foyer v prvním poschodí divadla. A budou-li peníze, dočká se i vlastní budovy.
Už loni ocenila porota těšínského Festivalu divadel Moravy a Slezska inscenaci Na jagody (Na borůvky) Zbigniewa Czerneckého. Broučci měli letos velkou konkurenci v inscenacích ostravských divadel. Ani na dospělácké soubory cena nezbyla. To ale neznamená, že si chválu nezasloužily, včetně loutkové pohádky.
Na postavičkách svatojánských bytůstek jsou výrazné oči. A také křidélka, ta ovšem při vodění marionet loutkohercům spíše překážejí.
Příznakem nastudování příběhu pracovité rodiny s nezbedným synkem – v brněnské Radosti, v ostravském Divadle loutek, a nakonec i v pražském Minoru, kde se od předlohy odlišili výrazným industriálním výtvarným pojetím – je bohužel nuda.
Zkuste Broučky číst malým dětem vychovávaným čím dál akčnější, ale hloupější animovanou televizní produkcí. Usnou dřív, než by se na četbu před spaním slušelo.
Moc dobré vykročení
Míkové se podařilo vybrat z Karafiátovy předlohy motivy tak, aby neuspávaly. Nechybí chrousti, sova, myslivcovy boty ani zlá žluna, a samozřejmě Beruška, Verunka, Verunek, Kmotřička, Kmotříček a moudrá Janinka…
Kouzelně zní v některých případech polská čeština herců, kteří bydlí za Olší (za Olzou). Ale Macieje Cymorka, Jana Szymanika, Wandu Michałkovou, Jolantu Balonovou, Ewu Kusovou, Jakuba Tomoszka chválím: Hrají přece v bilingválním kraji. Důležité je, že Bajku a její loutky mají už v Těšíně polské i české děti.
Těšínské divadlo Český Těšín – Josef Karafiát: Broučci. Dramatizace a režie Marie Míková, scénografie Alexandra Švolíková, hudba Zbyszek Siwek. Nepremiérováno. Psáno z reprízy 3. listopadu 2011 na Festivalu divadel Moravy a Slezska na Scéně Lalek Bajka v Českém Těšíně.
