Moje milé divadlo


Kluci, co spolu mluví, baví diváky v Příbrami
Pokus přivést na jeviště Bylo nás pět Karla Poláčka vyšel jen s velkým očí mhouřením
Po Mladé Boleslavi a jejích Mužích v ofsidu přichází na scénu znovu Karel Poláček. Tentokrát v příbramském Divadle A. Dvořáka jeho legendární klukovské rozjímání Bylo nás pět proslavené dávnou rozhlasovou četbou Františka Filipovského.

Téma strašlivě nelehké si vyvolil režisér Ondřej Lážnovský. Ale v divadle, které má s dětskými příběhy dobré zkušenosti. Úspěch slaví dodnes Hrdý Budžes, hráli i Rychlé šípy. Bylo nás pět však stojí a padá s nenapodobitelným jazykem vypravování.


Nepoznáme kdo je kdo

A to je kámen úrazu. Na krkolomnými spojkami poslepovaných větách, anakolutech a šroubovanosti školních slohových úloh je vystavěn vhled do uvažování a průšvihů Poláčkových prepubescentů – těch co spolu mluví.

Dramatizace tuto základní kvalitu literárního skvostu prakticky setřela. Inscenátory to mrzet nemusí, protože se ji nepodařilo přenést ani do jinak oblíbeného televizního seriálu Karla Smyczka z poloviny devadesátých let.

Horší je, že s výjimkou Zilvara z chudobince v podání Jana Nováka, jehož Pepek je pěkným obrazem sociálně nejneukotvenějšího člena party, se u ostatních naprosto stírají charaktery. Nebo spíš herci nemají prostor, aby nějaké vytvořili.

Vojtěch Záveský v roli Petra Bajzy, Vladimír Senič coby Eda Kemlink, Lukáš Typlt jako Bejval Antonín, Robert Tyleček v postavě Čeňka Jirsáka působí místy bezradně. Ono také hrát kluky v tom věku je pro dospěláky skoro nezdolatelná kláda. A tak rozkošná jen Petra Duspivová coby holčičí Evička Svobodová.


Zase ten Kalina

Jako duch z jiné inscenace působí Zbigniew Kalina, letošní nositel ocenění za nejlepší herecký výkon festivalu České divadlo v roli Malvolia ve Večeru tříkrálovém.

Jeho figurky Tety Vařekové, Doktora, Maharádži, Učitele, Cirkusáka Rudolfiho a Maminky Jirsákové – to jsou znamenité etudy rozeného komedoše, který na sebe strhává pozornost a sklízí po každém výstupu potlesk na otevřené scéně.

Bylo nás pět je pokusem zajímavým, diváci ho docela určitě budou přijímat vlídně, větší ambice však tentokrát v Příbrami zůstaly hodně stranou.

Divadlo A. Dvořáka Příbram – Karel Poláček: Bylo nás pět. Dramatizace a režie Ondřej Lážnovský, scéna Richard Maška, kostýmy Petra Jůzová, hudba Pavel Kovařík, pohybová spolupráce Jaroslava Zimová. Premiéra 17. února 2011 na Velké scéně DAD.

________________________________________________________

Zmatek v hlavách zplodil inscenační zmetek

Chudák dánský princ Hamlet se stal v damáckém Disku ikonou normalizačního naivismu

Autorský projekt alternativců a loutkářů DAMU v Disku nese ambiciózní název Hamlet a upřesňuje ho slogan Normalizace na prknech, která znamenají svět.

Kandrdasové se rozhodli poučit svět o 70. a 80. létech. Scénář a režii spíchnul Michal Hába, odfajfkoval to dramaturg Šimon Spišák. Výsledek je sporný jako vždy, když je líno studovat fakta. Diváci už nehýkají smíchy jen proto, že se na bolševika plivne.


Satira je když

Těžké to mají mladí s angažovaností. Politická píseň (zatím ještě) není. A ohlížet se za událostmi starými čtyři desetiletí je vlastně laciné. Zvláště když si autoři nedají mravenčí práci a neponoří se do archivů nebo aspoň do četby dobového tisku.

Naštěstí jsou po ruce osvědčené kalibry: Poučení z krizového vývoje, Havlův dopis Husákovi nebo jeho Moc bezmocných. Dá se k lepšímu historka o vyhoštění filozofa Jacqua Derridy, zarámuje se to shromážděním pracujících – a hurá na prkna.

Ještě těžší to mají satirikové. Méně stateční vytrvale bojují proti komunismu. A protože exponenti normalizačního režimu se přemístili do spolehlivého mocenského zázemí nových partají, stávají se bojovníci jen směšnozavilými objekty z rodu cibulkovitých.

Jenom brněnské Divadlo Feste umí v projektu Identita 1 až 9 přinášet podněty k zamyšlení: od brněnských poválečných pochodů smrti skrze normalizaci a islám až třeba k romskému problému. Je za tím vším ale suma vědění a poučenosti.

Pár divadel (Na zábradlí, V Dlouhé, Črvrtníček s Lábusem) stačili obrátit pozornost ke korupčním aférám modrých, oranžových či kopálistů, ale to jsou vlaštovky ještě nepřepeřené, které při vší jedovatosti přinášejí vždycky spíš jen blbou náladu.


Hamlet na samé koule

Vést paralelu mezi normalizací, děním kolem Hamleta, a vypomoci si ještě takřka trumbelovsky s Trautenberkem, Kubou, Anče a Krakonošem, to mi připomíná epizodu divadelníků Krále a Vévody v Twainově Hucklenberry Finnovi. To ale byli diletanti, Hába se Spišákem touží stát se divadelníky. Alternativními až k pláči.

Damácký Hamlet – to jsou nepovedené skeče na normalizační aktiv, na Krkonošské pohádky a na Shakespearovu tragédii. Jako celek jedna velká tragédie. Odfláknutá. Snad aspoň pedagogické vedení – Miroslav Krobot, K. F. Tománek a Michal Lázňovský – nadělovalo pětky. No jo, kdo ale bude hrát pro děti loutkové divadlo?!

Divadlo DISK Praha – Michal Hába: Hamlet – “Normalizace na prknech, která znamenají svět”. Režie Michal Hába, dramaturgie Šimon Spišák, pomocná dramaturgie Karel František Tománek, scénografie Karel Czech, kostýmy Jitka Hudcová, hudební spolupráce Vratislav Šrámek. Premiéra 28. ledna, psáno z reprízy 1. února 2011.

_______________________________________________________-

Novinka v Divadle Bez zábradlí nemá ksicht

Není všechno zlato, co napíše miláček německé střední generace Marius von Mayenburg
Nestává se, aby se v Divadle Bez zábradlí objevil titul, na kterém je nejzajímavější a lákavý jen název. To je bohužel případ Ksichtu Maria von Mayenburga, který s hereckým kvartetem 3 + 1 nastudovala režisérka Kateřina Iváková.

Nic proti inteligentnímu bulváru, ale Ksicht je – naštěstí jen půldruhahodinovým plkem – takže to Filip Blažek, Josef Carda, Máša Málková, Filip Čapka, a hlavně diváci, mají naštěstí poměrně brzy za sebou.


Byznys s krásou

Von Mayenburg není u nás autorem neznámým. Před několika lety zazářila na jednom z Pražských festivalů divadel německého jazyka jeho Tvář ohni nastudovaná mnichovským Kammerspiele, která se pak hrála v několika divadlech, nejlépe asi v brněnském HaDivadle. Ve Zlaté kapličce se hrálo také Eldorádo.

V Ksichtu se stalo autorovo prokletí ošklivé tváře (napsal také Soumrak příšer) kontraproduktivní emocí diváckého zázemí Bez zábradlí. Lette má tvář tak ošklivou -. uvěřte to ale Filipovi Blažkovi – že začne mít potíže v zaměstnání. Vlastní manželka Fanny (Máša Málková) ho sice nezavrhuje, ale raději ani neví, jak vypadá.

No a tak si logicky nechá Lette ksicht vyspravit plastickým chirurgem (Josef Carda). Operace se vydaří tak, že krásného Letteho – to už Blažkovi věřit možné je, kdyby shodil tak čtyři a půl kila – vyrábí lékař v nesčetných kopiích. Byznys s krásou.

Ale nastojte, z jeho výrobního pásu vyskakují samí sliční Letteové, včetně poněkud zakomplexovaného hrdinova spolupracovníka Karlmanna, představovaného Filipem Čapkou, od jehož přečetných cigaret je zamořeno půl hlediště.


Dým bramborové nati

No, vzdáleně možná známý německý autor brojí proti globalizační uniformitě. Řekl bych ale, že v překladu Kateřiny Bohdalové v Ivákové režii (a s její výpravou) funguje hra na scéně dýchavičně, asi od toho tabákového odéru, a jen upovídaně.

Že bych pochválil, aspoň jak herci a herečka zvládají na jevišti několik rolí? Hm, to dnes umí každý a každá. A tak se v Divadle Bez zábradlí v řádce dobrých až znamenitých titulů zařazuje Ksicht hned po premiéře kamsi na nelibý chvost.

Divadlo Bez zábradlí Praha – Marius von Mayenburg: Ksicht. Přeložila Kateřina Bohdalová. Režie a výprava Kateřina Iváková, světelný návrh Jan Stupka, asistentka režie Barbora Ježková, produkce Lucie Mikulecká. Premiéra 16. února 2011.

 

Napsat komentář