Boží muka na Soláni
Mám dlouholetou slabost pro Valašsko. Nemyslím si sice, že Valaši jsou jedna rodina, ale přece jen bych předpokládal, že vnímaví a citliví lidé, kteří chtějí pro region to nejlepší, si rozumějí. Zastavil jsem se na oběd na Soláni nad Velkými Karlovicemi. Upoutala mě stavba nového informačního centra Zvonice.
Na kopečku vidím sochu. Jakýsi rodič vedle vykládá dítěti, že to je ten Dlouhý z pohádky. Nebo že by Marťan? (Ve skutečnosti pravděpodobně nějaký nesmírně předimenzovaný Valach). Jdu od parkoviště k informačnímu centru. Nad ním leží velký kámen a v něm deska s informacemi. Abych je přečetl, musím si kleknout. Začínám chápat, že jde o součást nové naučné stezky.
Od zvonice vedou k dalším dřevěným sochám vydlážděné cestičky. Ale najednou jakoby došlo kamení a cestičky neznámo kam vedoucí, končí v trávě.
Vydávám se dál… Míjím několik stanovišť. Nově instalovaná lavička s výhledem na deset metrů vzdálenou hradbu stromů. Postavit lavičku jen o kousek dál – měl by pocestný výhled (s odpuštěním) jako prase… Celé Javorníky jako na dlani… Kus odtud stojí stará boží muka. Usedneš do stínu pod kříž a zcela neomylně – nezapomenutelný výhled na hřbety Beskyd. Proč dřív věděli, kde oko rádo spočine, kde se poutník rád zastaví? A dnes to za 4 miliony (velká část z evropských fondů) někdo neví?
Autor poučených výpisků z kroniky na stanovištních kamenech stezky evidentně netušil, kam jeho výpisky přijdou. Nebo že by tušil, ale stanoviště se změnila? Na jednom ze stanovišť je popisek o „korytářích“ a prameni, ale ono koryto s pramenem je bez vysvětlení kdesi o sto metrů dál. U hotelu je socha a popisek vypráví o dvou maléřích. A toto je některý z nich?
Ze všeho čiší divný pocit… Na začátku mohl být dobrý úmysl. Řezbáři mohli chtít udělat nejkrásnější sochy, výpisky z kronik daly jistě práci… připomenout turistům historii kraje a rostliny, které tu obvykle u chalup a na loukách rostly, je chvályhodné. Ale copak tady nebyl někdo, kdo by v rámci supervize skloubil vše do zdárného celku?
Když jsem šel k autu, upoutala mě sedící socha jakéhosi dalšího Valacha. Civí na parkoviště… Kam se vypařil cit tvůrců stezky? Je mi smutno. Že by Potěmkinova vesnice? Nepromyšlenost, spěch, ledabylost… Rychlá nedomyšlená “proinvestovanost” za každou cenu?
Kdysi jsem trávil Jízdu králů v rodině malého krála. V den Jízdy přifrčeli „redaktoři z Prahy“ rodinu neomaleně terorizovali, zdržovali při zdobení koňa, drze se fotili sami na vyzdobeném koni, nafasovali výslužku, ani nepočkali na samotnou jízdu a odfrčeli podat své falešné svědectví.
Mám takový pocit, že se vrátili v jiných pozicích tentokrát na Soláň.
Peggy:
Já nevím, ale už patřím také k těm téměř otupělým, kterým tyhle věci už ani nepřijdou divný.. Že by mne taky už opouštělo přemýšlení? A tak jsem ráda, když tyhle hlouposti a kocourkovštiny, objeví někdo jiný, kdo si jich všimne, koho ta hloupost upoutá a zastaví se nad ní. No a Jan, je vždycky mezi těmi objeviteli , aby my, kterým občas unikají, nebo se jim už nad nimi ani nechce kroutit udiveně hlavou,abychom si je také uvědomili. Možná na tom jsou ostatní mnohem líp, než já, ale nepíší o nich..
A vlastně, tak trochu kecám, často také nad tou nelogičností tou hlavou zakroutím, ale málokdy mne rozhodí. To by mi někdo musel šlohnout svačinu z batohu, vylít čaj s rumem, ukrást kolo, nebo vypustit na mě z lesa mevěda! Mě tyhle lidský blbosti nechávají už dávno v klidu, klidně si sednu na šutr, nebo lehnu pod mapu… Pro mne je totiž stejně mapa na prd, když se mi líbí něco mimo trasu, klidně to vezmu bokem, mapa nemapa.. Klidně si otisknu na prdel rozpatlanou svačinu, co na tom šutru zanechali turisté, klidně projdu bahnem, byť bych mohla jinudy. Přes to bahno je nutný třeba projít k říčce, ke který se po upravený cestě jít nedá. Tam kam chci já, kde je koryto zarostlý kopřivami, kde jsou lopuchy vysoký třeba až do pasu. A když změrčím kouzelný zákoutí, kde se voda třpytí, kde jsem zahlídla dávno stržený dřevěný můstek, po kterým už dávno nikdo nechodí, nic mě nezadrží. Takže? Jsem nehorázný ignorant věcí funkčních, vylepšených, tedy v přírodě jistě. Zpovzdálí mě jistí naštvaný muž, který tohle nikdy nepochopí a je přesně tak prakticky založený, jako autor. Mně jsou logický věci ukradený, jsem šťastná, že mohu být v přírodě, byť už se několikrát stalo, že při sbírání malin a hub, jsme byli rádi, že jsme se z lesa vymotali.Pro mě je to zábavný( no jasně, cestu za mě hledá můj chlap), a mlčky zuří.. Někdy i nahlas..A to i ku..vy lítají!!! No a já, i když už se ho někdy skoro bojím, si myslím, že si to možná jen neumí tolik užít? Nemyslíte? chichichi.. no jak říkám, není to se mnou lehký..
A teď vážněji.. myslím, že všechno dřív, vznikalo v určitých souvislostech, na základě toho, že potřeby čehokoliv, vyplynuly z určitých situací, určité doby, pomalu, protože byly potřeba a kdo je vytvořil, věděl, že tak a tak musí být, protože to byla jeho vlastní zkušenost, kterou jen zprostředkoval také i jiným.. U nás se nedělají věci pro jiné, ale třeba jen pro to, aby se proinvestovalo, nebo aby bylo to, co mají v sousední vsi, nebo pro to, že nějaká hlava pomazaná se něčím podobným chce proslavit..
A ty sochy? Na nesmyslných místech? ( nedal bych nic za to, že někde nestojí v lese místo kříže i Masaryk!!! chichichi…
Když on chce každý rozumět všemu.. Autor sochu vytvoří,( bůhví jak a proč, a hlavně zač), a ostatní je kompromis těch, kdo rozhodují.. Starosta by ji dal na levo, paní zastupitelka Máňa napravo, Luboš řekne, že je to blbost, měla by být vzadu, Eda zase, že líp u silnice, aby byla víc na očích, když už se do toho tolik vrazilo,..a nakonec je na tom nejdebilnějším fleku.. Copak to neznáte ? tohle funguje už po celý století.. Každý se chce maličko prosadit.. Kdyby tu sochu mohl umístit sám řezbář, byla by možná někde úplně jinde, nebyl by to neidentifikovatelný Krakonoš, nebo Hordubal, nebo krojovaný šohaj na koni..
To jsem se zase blbě rozkecala.!!!
Dík, hezký večer a můj obdiv patří Honzovi, že si tak krásně umí všímat..Závidím.
Musím se přiznat, že na Soláň jezdím od dětství. Ten kopec nelze nemilovat. Díky za fotku, to místo znám důvěrně, je magické. Tam není třeba slov, tam se člověku krásně mlčí, tam pracuje představivost. Myslím si na co chci a s kým chci, ….to se nedá slovy vyjádřit. To místo má svého Genia loci.
Někde jsem četla řádky brněnského spisovatele, básníka a dramatika Jiřího Mahena, že “Soláň je odrazištěm bohů.” Moc to na mne zapůsobilo.
Když vezmu své pocity a promíchám je se všemi výhledy na Beskydy a Javorníky, tak opravdu nepotřebuji ani informační centrum Zvonici, ale ani naučnou stezku. Obojí mě ruší. Já nepotřebuji vysvětlivky, stačí se dívat, mít cit a srdce na pravém místě.
Když ale připustím existenci nově vzniklé Zvonice a naučné stezky, tak jen žasnu. Vidím všechna ty nesmyslně umístěná zastavení. Květiny valašských zahrádek v kombinací s buxusem, to mě fakt dostalo. Přitom o pár metrů dál je úžasné a typické vřesoviště i s jalovci. Proč tady uměle něco tvořit?
Vryla se mi do paměti věta mého profesora, že “příroda to umí.” Na to se nedá nic říct.
Když vzpomenu na vodorovné, informační tabule, které je opravdu nutné zkoumat v pokleku, tak si říkám, zda jsem neviděla jejich “letní” verzi.
Zima je dlouhá a sníh tu na těch informacích bude pár měsíců ležet. Ale třeba se najdou další peníze z evropských fondů na úklid sněhu, protože na Beskydy se jezdí i v zimě.