Milé děti

Děti požádaly maminku, aby jim napsala do deníčku něco, co prožila s tatínkem.  Cokoliv, co ji napadne. Maminka se zamyslela a napsala toto:

Milé děti, vašeho tatínka jsem poprvé spatřila v hospodě U mrazíren v Suchdolu. Okamžitě mě zaujal, neboť měl na sobě potrhanou košili po dědečkovi, dlouhý baloňák a la Colombo, ošoupané a rozedrané džíny a toto ležérní oblečení doplňovaly špinavé roztrhané kecky. No prostě týpek, který jsem v tý době zbožňovala. Poté, co zavřeli hospodu a naši přátelé se rozprchli neznámo kam, tatínek pravil, že má ještě 60 Kčs, což bylo v té době poměrně dost peněz, a že mě zve do vinárny Bystrica. V tomto tehdy proslulém nočním podniku mně recitoval Heinricha Heineho, Františka Gellnera, Allena Ginsberga a Václava Hraběte a já se v duchu rozplývala a tetelila, jakého intelektuála jsem ulovila. Poté, co jsme se vzali, už opakoval pouze jedinou básničku, a ta zněla takto:

Andrej Plávka: Muchotrávka

Muchotrávka je červená a Andrej Plávka je kokot.

Nevím, jak se to stalo, ale po návštěvě vinárny Bystrica jsem postrádala tramvajenku. Když jsem se smířila s tím, že budu jezdit do konce měsíce na černo, zjevil se na dívčích kolejích tatínek, že mi jde vrátit tramvajenku a při té příležitosti mě pozval na naše první rande, a to do ZOO, kde mi prý ukáže prase bradavičnaté, zvíře na pohled velmi odpudivé, leč interesantní. V ZOO jsem dychtivě vyhlížela slíbený exemplář, avšak prase bradavičnaté mě velice zklamalo, protože tam vůbec nebylo. Reputaci ZOO napravili moji oblíbenci hroši a tučňáci a také pivo v tamější hospodě. Při odchodu ze ZOO tatínek pouze lakonicky prohlásil: „Nebejt tam ty zvířátka, tak je tam úplný hovno.“  

Druhé rande už bylo velkolepější. Tatínek mě pozval na vinobraní do Mělníka. Posilnili jsme se Ludmilou a šli si zastřílet na střelnici. Požádala jsem spoluobčana snědší pleti stojícího za mnou, aby mi podržel tašku, kterou jsem měla přes rameno, a která mi vadila při manipulaci se zbraní. Když jsem se dostatečně vyblbla střelbou na růže a nic netrefila, otočila jsem se pro tašku. Můj přeochotný podržtaška však byl fuč. Když jsem na policejní stanici líčila, kterak došlo ke krádeži, policisté se tak smáli, že ani nemohli sepsat protokol.

O prázdninách jsme jeli na čundr na Jižní Moravu.  Asi měsíc po výletě jsem zjistila, že čekám miminko. Rozhodli jsme se, že se vezmeme, a oznámili jsme tu radostnou událost rodičům.

Moje maminka, babička Květa, to komentovala slovy: „Hlavně, že to nebude nějaká mánička v příšerným hacafraku, co tu na tebe furt zvoněj.“ Maminka předpokládala, že budoucí pan inženýr bude chodit vystříhaný a vystajlovaný jak Pavka Korčagin.

Cestou ke svým rodičům tatínek přichystal malé překvapení.  V Benešově jsme zazvonili na dveře jednoho bytu, ty se otevřely a v nich se objevila hezká mladá žena a rozesmála se: „Jé to jste vy, myslela jsem, že zas votravujou nějaký shnilý prdele.“ A tak jsem poznala tatínkovu sestru Danu, vaši tetu, a jejího muže, proktologa Martina, vašeho strejdu, kterého vytáčí, když na něho pacienti zvoní doma, v domnění, že v domácím prostředí budou lépe ošetřeni než v ordinaci. 

Pobyt u tatínkových rodičů byl super. Jeho otec, děda Ludva byl šéfkuchařem v hotelu a vzal nás na večeři „do práce“. Tatínek si dal tataráka, jak bylo jeho dobrým zvykem. Tenkrát jsme si ho dávali všude, neboť z jedné porce se najedlo několik lidí.  Já, jako těhotná jsem už dbala na správnou výživu, tak jsem jen tiše tatínkovi záviděla, jak se sám napere tou hromadou mletého hovězího. Když to měl tatínek pěkně načančaný na topinkách, tentokrát nemusel šetřit, šel kolem místní opilec a bez jediného slova mu hrábl do talíře. Vrávoravým krokem pokračoval v chůzi, v každé ruce po dvou topinkách, z nichž střídavě ukusoval.  

Návštěva u nás v Litoměřicích proběhla v pohodě, babička Květa se smířila, že tatínek má vlasy až po ramena, neboť o vlasech to přeci jen není. Tatínka zcela nadchl strejda Franta. Jednak tím, že vlastnil sklípek v Žernosekách, a také tím, že si dobíral tetu Jiřinu oslovením: „Ty moje stará monarchie.“ A také tvrdil, že Jiřka není tlustá, že je jen Rubensovský typ. Ve sklípku jsem si to „užila“ stejně jako na večeři s tatínkovými rodiči, protože jsem se nemohla napít.  Byla zrovna doba burčáků a tatínek se snažil naplnit známé vinařské rčení, že burčáku má člověk vypít tolik, kolik má vlastní krve, aby se vyčistil. Málem se mu to podařilo. Když zvracel, tak to vypadalo, že má krve jak z vola.

Tatínkovi rodiče jeli na předvánoční nákupy do Prahy a ohlásili návštěvu u nás na kolejích. Náležitě jsem se připravila, abych tchánovi šéfkuchaři předvedla, že i já umím něco uvařit. Zakoupila hrachovou polévku v pytlíku, buřta a chléb, které jsem hodlala do polévky opéct. V kuchyňce na kolejích byl pouze dvouplotýnkový vařič a vůbec žádné nádobí. Polévku jsem nasypala do konvice z varného skla, protože jsem jinou nádobu nevlastnila, dala vařit na sporák a šla shánět pánvičku na opečení chleba a uzeniny. Když jsem se vrátila s vypůjčenou pánvičkou, čekal mě fantaskní výjev. Konvice na sporáku zřejmě explodovala, asi ji také vyrobili soudruzi z NDR, rozložila se na miniaturní částice, i s polévkou se rozptýlila do prostoru a vytvořila zelenou mlhovinu. Počkala jsem, až si polévka i konvice sednou na zem, vše jsem vymetla, vrátila pánvičku, a dědovi a babičce uvařila toliko kávu. Když se děda uklidnil po záchvatu smíchu, odebrali jsme se do blízké restaurace.

Když jste byly batolata, tatínek se staral o mé sociální zařazení do společnosti, abych na mateřské netrpěla pocitem nedostatečné komunikace. Snažil se, aby k nám chodili hosté, a když řekl, že si skočí na jedno, mohla jsem s velkou pravděpodobností očekávat, že se vrátí rozjařený s celou bandou lidí a s úsměvem na tváři prohlásí: „Maminko, vedu ti hosty.“ Po jedné takové zvlášť vydařené oslavě jsem se ráno vzbudila v devět hodin a zděsila se. Obvykle jste bunzírovaly už od sedmi a najednou ticho. Něco se jim stalo! Vtrhla jsem do dětského pokojíčku. Seděly jste na zemi, ani nedutaly a pozorovaly kamaráda Standu, který ležel na zemi před vámi a tvrdě spal. Na sobě měl postavenou železnici, tunely, mosty, po tom jezdily vláčky a uprostřed toho všeho pobíhalo Standovi po břiše morče. 

S tetou Danou a strejdou Martinem jsme prožili mnoho dovolených i výletů, ale Vánoce pouze jediné. První kolize nastala, když tatínek i teta, aniž by se domluvili, dali svým protějškům naprosto shodný dárek, a to osobní váhu. Strýček Martin to pochopil jako narážku na svou tloušťku a urazil se. Já jsem v té době byla se svou hmotností celkem spokojena, tak jsem byla spokojena i s dárkem. A pak přišla ta chvíle. Vybalili jste si dárky vy prckové. Seděli jste naproti sobě v kruhu, ty Tadeášku, ty Verunko, sestřenka Danuška a bratránek Martínek. Když jste viděli dárky těch druhých, všichni jste se rozbrečeli. A brečeli a brečeli, dokud jste neusnuli. To byly naše první a poslední společné Vánoce.

Na jednom výletu s tetou Danou a strejdou Martinem jsme spali ve společné chatce. Při odjezdu domů si tatínek vzpomněl, že nechal pod postelí fungl nové Adidasky a vrátil se pro ně. Boty tam však už nebyly. Tatínek předpokládal, že jsem mu boty sbalila já, avšak nic mně o tom neřekl. Po půl roce k nám přišla teta Dana, vytáhla z tašky tatínkovy boty a řekla: „Hele nechceš koupit Adidasky? Jsou úplně nový!“A tatínek zbystřil: „Kdes je sehnala?“ Teta poctivě vysvětlila: „Jak jsme spolu byli na Slapech, tak je tam někdo nechal pod postelí. Nabízela jsem je několika doktorům, ale všem byly velký.“ Ještě, že tatínek má tak velkou nohu.

Jak jsme si pořídili prvního pejska, si už dobře pamatujete. Tatínek přinesl na jaře domů do paneláku štěňátko kolie s tím, že na podzim bude hotova rekonstrukce domu, ve kterém žila ovdovělá babička, a že se tam nastěhujeme. Nepředpokládal, že i v době rozvíjejícího se kapitalismu stavební firmy pracují zoufale pomalu. A tak jsme příští dva roky trávili večery spory, kdo půjde vyvenčit kňučícího Robíka v okamžiku, kdy byl film v televizi nejnapínavější. Po přestěhování se pro Robíka až tak nezměnilo, odmítal trávit svůj volný čas sám na zahrádce a pokračoval v ležení na gauči v obýváku.  A než se stačil minulý rok odebrat do psího nebe, tak do tohoto programu perfektně zasvětil našeho druhého pejska. Když tatínek není na zahrádce, tak i salašník Marvin dává přednost hlídání z pohodlí obývacího pokoje.

Tatínek často jezdí služebně do Prahy, a když se vrátí s blazeovaným výrazem ve tváři, tak je mi jasné, že se cestou zpět stavil v OBI a udělal si radost. Tu koupí grilovací program Lucifer, tu štípačku na dřevo, ale nejčastěji naše ojetá čtyřistapětka přetéká zelení, a to vím, že o něm několik dní nebudu vědět, protože bude pilně vysazovat keře a stromky. Na zahrádce tráví tatínek většinu času a zrovna včera si posteskl, že zase neuvidí zprávy, protože je už hezky a on bude radši něco šťuchat venku. Mně osobně je celá zahrádka ukradená, z kytek poznám jen tulipán a růži, tatínek je však velmi tolerantní a nenutí mě hýkat nadšením nad každým novým lupením, které se zde objeví.

Na zahrádku vycházím pouze, abych si natrhala angrešty nebo třešně. Zatímco já si zobu rovnou do pusy, tatínek chodí kolem a naříká, že by si tak rád dal třešně, ale nemůže. Na můj dotaz: „Proč?“ odvětí, že by si pak nemohl dát pivo.

Tatínek má kamaráda, který s partou dalších milovníků flóry obráží čínské velehory a objevuje zde fantastickou a neprobádanou květenu. A tento botanik lanaří našeho tatínka, ať jede s nimi. Tatínek se pro celý projekt tak nadchnul, že nehovoří o ničem jiném než o cestě do Číny. Četla jsem, že díky nařízení čínské vlády, mít jen jedno dítě, ženy upřednostňují chlapečky, a v  Číně začíná být nedostatek mladých dívek.  V budoucnu se to může projevit tím, že vznikne armáda nadržených a agresivních jedinců, kteří si svou agresivitu mohou vybíjet válečnými konflikty. Tak nevím, jestli bych do té Číny radši neměla jet já s dalšími maminkami, zachránit světový mír.

Tatínkovi jsou zase lhostejné mé grafomanské aktivity, a protože je vůči mně tak velkorysý ohledně péče o zeleň, oplácím mu tím, že ho nenutím číst mé bláboly a otravuji tím jiné lidi (snad to se mnou, kamarádi, ještě vydržíte).

Tak nějak my si s tatínkem žijem…

Komentáře

  1. Ondra napsal(a)

    Paní Evo,to je paráda.Píšete moc hezky.Hned mi to po ránu zvedlo náladu.

  2. wbgarden napsal(a)

    Všelicí tatínkové to z času na čas – furt, nemají holt jednoduchý. Dám ptákovinu…

    EVOLUČNÍ

    Kdyby tvoje máti
    milá
    se synu tenkrát
    neopila
    je to smutné
    velice
    tak bez vlivu
    opice
    snad dodnes nemám
    dědice….

    http://acidcow.com/content/img/new02/391/21.jpg

  3. Peggy napsal(a)

    Hezký den paní Holzerová, včera jsem nahlídla na váš odkaz na Sůvičku :-), prosím, můžete sem vložit i název druhého webu, o němž jste se zmiňovala? pokud to není tajný..chichi..díky moc.

  4. Holzelova napsal(a)

    Ještě bych ráda poděkovala panu Krůtovi za ilustrační foto. Simpsonovi je můj nejoblíbenější seriál a Mat Groening je prostě úžasný.

  5. Eliska napsal(a)

    Dnes jsem si precetlaa vas clanek , pani Evo a zahnala jsem depku do kouta. Od vcera je mi smutno a vlastne nevim proc. vam se podarilo vtipne napsanym povidanim o vasem hezkem vztahu vyvolat u me usmev a hezky pocit z tepla a vzajemne vasi komunikace. Moc vam to preji , sama jsem to nepoznala, nebo spis si na to nepamatuji. Piste dal at me je dobre u srdicka pri cteni. ……..Eliska

    • Holzelova napsal(a)

      Paní Eliško, každý máme občas smutná období neboli “černé koně”, jak říkal Churchill… a čím člověk více přemýšlí, tím je to horší… a my nevíme, co s tím… znám to… když je mi smutno, často se teď vracím k této povídce o smyslu života: http://www.suvicka.cz/?p=6346 , ta mi pomůže… nebo jsou dobré procházky s pejskem, vyčistit si hlavu v přírodě a mnohdy si bezvadně pokecám s dalšími pejskaři, pejskaři jsou dobrá komunita pro zlepšení nálady,
      v povídce jsem si také leccos vymyslela, ale ty historky se v podstatě staly…

  6. Peggy napsal(a)

    Paní Holzerová moc děkuji..Nedá se všechno najednou projít, ale některé věci jsou moc dobrý..Ještě jednou děkuji. Hezký odpoledne. ( Stránky jsou bezvadně udělaný, to jste dělala vy? Pokud jo, jste moc šikovná, krásně se v nich hledá a není skulinky..)

    • Holzelova napsal(a)

      Peggy díky moc za milé hodnocení..stránky jsem vymyslela a navrhla a můj kamarád programátor je naprogramoval, on je moc šikovný, neustále mě překvapuje, že stačí naznačit a on to udělá ještě lepší než byla moje představa… je to takový renesanční člověk s velkým přehledem a je radost s ním spolupracovat…

  7. Peggy napsal(a)

    Paní Holzerová, jste oba šikovní, svého programátora .-) pozdravujte a vyři´dte mu můj obdiv.. Z některých stránek totiž odpadám, odkazy bývají často jak schválnost, nebo vtip.. u některých je jejich složitost nad mou trpělivost, ale tady je radsot bloudit.. Dík apěkný den

    • Holzelova napsal(a)

      Peggy děkuji, já to programátorovi Honzíkovi vyřídím… snažila jsem se, aby stránky byly přehledné, neboť sama vím, jaké to je, když někam přijdete na nový web a jste naprosto bezradná, na co kliknout, a když už se někam proklikáte, tak zase nevíte, jak z toho zpátky:-))…. anebo jsou vysoce “umělecké” weby, které nemají popisky, jen ikonky a musíte mít velkou fantazii, abyste se dovtípila, k čemu ty ikonky jsou :-)))

Napsat komentář