To byla slova, která se mi, sousede, vybavila, když jsme spolu posledně mluvili.
Vy jste žertoval, stěžoval si na neznalost a laxnost lékařů, a ve mně se jako vždy, když tohle slýchám, uvnitř vzedmula vlna potřeby obhajovat svůj stav. Nahlas jsem, zcela profesionálně a jako obvykle, jen kladla otázky a nabízela pomoc.
Každý další pohled do vašich očích, ale nekompromisně volal: “Má ji tam!”.
Najednou jsem znovu stála na chodbě druhého patra interny. Byla tenkrát velká vizita. Krátce před vánočními svátky, většina už měla dovolenou a já, čerstvě po škole, jsem právě vyšla s primářem a vrchní sestrou z dalšího pokoje. Čekala jsem znovu výčet připomínek, co všechno jsem nestihla, zapomněla, nevěděla…
Jenže primář neříkal nic. Mlčel, díval se do země. A pak zcela bez souvislosti, se smutným povzdechem, řekl: “Má ji tam…”
Tázavě jsem se podívala, ale už v ten okamžik mi bylo jasné, o čem mluví.
Měla ji tam. V očích napsanou. Ta pacientka na 4/2 (rozuměj druhá postel na čtvrtém pokoji).
Věděla jsem, že je všechno už zbytečné, ale tak strašně jsem si přála, aby ten primář měl řešení, naordinoval spousty vyšetření a medicín… Chtěla jsem, aby s despektem opravoval moji medikaci… Ale jeho výraz říkal jen “má ji tam, je to marný”.
Bylo to marný.
Jsou zkušenosti, o kterých mluvím, uvědomuji se, třeba i žertuji. Některé jsou i nepříjemné, ale přesto nutné. Tahle mezi ně nepatřila. Nikdy jsem si na tu chodbu na interně před vánoci nevzpomněla.
Až teď, sousede, když jsem z dálky viděla to přeložené lejstro připínáčkem spjaté s našimi dveřmi.
Promiňte, nemáme tu schránku.
Všichni jsme věděli, o čem tam je psáno, ještě předtím než jsme to lejstro otevřeli.
Nestihli jsme říct nashledanou. Je to trochu pokrytectví, protože jsme věděli…
Měl jste ji tam…
Jestli to jde i teď.
Nashledanou, děkujeme.
Vaše včely tu mají pod okapem stále své pítko.
P.S.
Ale co budeme dělat, až tu zase budeme mít sršně?
Foto: Maya
