Lekce ze života | Krůtí brko

Pořád si nás pletou. Mě a Kláru Slámovou. Lidé mi volají a chtějí „tu, co obhajovala Kajínka“. Tak jsem na ně vyvinula takovou metodu. Ptám se jich: chcete blondýnu s plyšáky, nebo brunetu s cikánem? Tím se to vždycky rychle ujasní.

Obhajuji jen lidi, kterým v zásadě věřím. Možná je to neprofesionální, ale já musím být přesvědčena o tom, že nároky klienta jsou oprávněné alespoň ze 70 procent. To mi dává sílu přijít na soud a opřít se do obhajoby plnou silou. Škála zla je spojitá. Rozdíl mezi „normalitou“ a „nenormalitou“ je jasný jen ve svých extrémech, ale kromě toho existuje celá škála situací, které je nutno zkoumat. Když máte takzvanou domácí zabijačku – manželka vezme kudlu na svého manžela –, tak nesmí zůstat nezohledněno, že on ji léta týral.

Kauza justiční mafie a Čunek mě profesně ničí a deptá. Připadám si jako obchodník s deštěm. Co mám nabídnout svým klientům? Když jdete do krámu koupit rohlík, dáte tři koruny a dostanete rohlík. Co mám prodávat já? Ochranu právem? Dosažení spravedlnosti? Forget it! Oni mi vybrakovali krám. Nedovedu si představit, že se do konce života budu živit právem v té podobě, která je dnes „na pultě“.

Byla jsem špatná nevěsta. Nesplňovala jsem ani jedno kritérium dobré cikánské nevěsty: nebyla jsem z dobré – rozuměj prověřené – cikánské rodiny s rodokmenem známým několik generací dozadu, nebyla jsem bohatá a byla jsem na jejich poměry stará – třicetiletá. Navíc jsem nebyla bílá blondýna. Zachránilo mě, že Ivan předtím od dvou dohodnutých nevěst utekl, ale mě si vzít chtěl. Byli rádi, že si je ochoten vzít aspoň někoho.

Za svoji první návštěvu u tchýně a tchána zasluhuji metál. Přijeli jsme nočním vlakem na Slovensko, byli jsme unavení. Já jsem ulehla v obýváku a můj nastávající zasedl v kuchyni se svým otcem a bratry, s nimiž se totálně opil. V jedenáct jsem vstala, muž upadl do postele a já jsem vyšla v pyžamu do kuchyně mezi naprosto neznámou rodinu uprostřed druhé největší cikánské osady na Slovensku a požádala o kafe…

Romové mají jednu dobrou vlastnost: vědí, že spousta věcí v životě se nemusí povést a že za to člověk třeba nemůže. Proto se mě nikdy neptali, jestli nechci mít děti, když nám to s Ivanem dlouho nešlo. Velmi ctili integritu našeho vztahu, považovali by za nemístné do něj zasahovat. Berou člověka takového, jaký je.

Po léčbě na podporu plodnosti jsem během pěti měsíců přibrala skoro 50 kilo. Ztratila jsem identitu, nepoznávala jsem se. Můj vnitřní obraz sebe sama se oddělil od obrazu v zrcadle. Pomohlo mi až chirurgické zmenšení žaludku. Pak jsem zhubla, následkem čehož mě nepoznávala vlastní dcera. Darinka mě totiž znala jen tlustou! Pořád se mě ptala: Maminko, jsi moje maminka? Krásný člověk má větší šanci na úspěch. Lidé si totiž krásu asociují s pravdou, která není viditelná, zatímco krása je. Když jsem zhubla, lidé mě začali brát s větší vážností a mají ke mně větší důvěru. Vidí, že jsem se dokázala poprat se svým vlastním problémem, takže předpokládají, že totéž dokážu s tím jejich. Před dvěma lety jsem se nechala pokřtít. Když se člověk snaží porozumět věcem komplexně, přestává stačit racionální úvaha. Začnou se dít věci, které není možné vysvětlit žádným jiným způsobem. A ať chcete, nebo nechcete, nic jiného než přijmout víru vám nezbude.

Víra jako víra, Bůh je jen jeden. Když jsem přijala víru v Boha a Krista, byla jsem postavena před další úkol – rozhodnout se, s kým budu víru sdílet. Udělala jsem si mezi církvemi malé výběrové řízení. Chodila jsem na různé bohoslužby, studovala webové stránky a dospěla k závěru, že mi vyhovuje Starokatolická církev. Důvod? Například to, že jde o jedinou církev, která důsledně vypráskala všechny estébáky.

S muži je potíž. Pořád soutěží. Proto zaměstnávám v kanceláři samé ženy. Muži mají problémy s tím, aby respektovali ženu v nadřízené pozici. Zaměstnávala jsem i řadu mužů, ale nikdy se mi to neosvědčilo. Ano, kdybych v kanceláři měla muže, asi bychom díky té jejich soutěživosti vydělali víc. Ale za jakou cenu? Takhle tu máme klid.

Žena se nemůže emancipovat směrem ke světu, jestliže se muž neemancipuje směrem k rodině. Ženy muže osvobodily od výhradní povinnosti živit rodinu a být „za tvrďáky“, tak teď by měli muži využít nových možností a emancipovat se emocionálně. Pokud si muž potřebuje dokazovat svoji nadřazenost tím, že víc vydělává, tak je zralý na psychoterapii. Muž přece bude ženě oporou, i kdyby ona byla miliardářka a on kopal kanály.

Kde budu za dvacet let? No asi v našem domě, který jsme postavili uprostřed rodné romské osady mého muže na východním Slovensku ve Smižanech. Stál neskutečné peníze, ale kvůli svému umístění je naprosto neprodejný. Tahle beznadějně ztracená investice mi dodává velkou vnitřní jistotu… Budu tam žít, obklopena širokou rodinou a vnoučaty, ale zároveň dvacet kilometrů od mezinárodního letiště v Popradu…

Už mám svůj hrob. Tchyně se coby řádná křesťanka připravuje už ve svých šedesáti na smrt. Ve Smižanech nechala vybudovat rodinnou hrobku, a když mi svoje dílo loni ukázala, celá pyšná na ten černý mramor („Jako má kousek vedle kpt. Nálepka.“), tak mi řekla: „Klárka, keby bolo treba, aj ty si tam môžeš ľahnúť.“ No řekněte – která tchyně nabídne svojí snaše, že s ní bude sdílet věčnost?

P.S. redakce:

Klárko, přišla jsi asi o jistotu v hrobce, ale aspoň máš motivaci, jak se ještě s větší vervou pouštět do svých bitev za život. 🙂 Hodně výher s minimálními ztrátami a nezbytnou dávku štěstí !
(jk)