Lahůdka | Krůtí brko

Ladovy obrázky podzimního pečení brambor se stoupajícím kouřem mají své neopakovatelné kouzlo, ale nemohu si pomoct, vzbuzují ve mně i několik otázek.

Například: jaké stanovisko zaujímali za mistrových časů obezřetní ochránci přírody ke stoupajícímu dýmu, nad nímž nebyla žádná digestoř?

A jak hygienici posuzovali černou slupku výsledné krmě? Stejně tak by mě zajímalo, jaký varný typ brambor se tehdy v malířově hrusickém dětství vkládal do žhavého popela.

Byl to typ A?

Varný typ B?

Nebo C?

Jsem milovníkem Ladovy tvorby, a tak mám doma tři publikace s reprodukcemi jeho kreseb. Motiv dětského pečení brambor ho přitahoval celoživotně. A to už od času, kdy kreslil ještě do jisté míry „alšovsky“ – jako na kresbě z roku 1914, která představuje dva pasáčky a jednu pasačku u ohýnku. Na zmíněném obrázku je zachyceno i několik černě upečených brambor, ale z těch nelze vyluštit, o jaký typ šlo.

I spálená brambora může být chutná. A kdyby ne, poslouží aspoň k zahřátí rukou. Jednu takovou na uhel spálenou vzývá básník František Halas ve svém textu „Já se tam vrátím“, a to při zmínce o podzimních ohních pasáčků: na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju…“

Vrátím-li se k Ladovým kresbám, tak typ dobových hrusických brambor by se dal možná identifikovat z těch ještě nevložených do ohně, které jsou zobrazeny například na obrázku „Podzim“ z roku 1940. Případně na kresbě z roku 1954 s názvem „U ohníčku“.

Laik není s to je pojmenovat a zařadit, ale možná by uspěli odborníci z Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě. Umím si však představit, že hrusickým dětem bylo šumafuk, o jaký varný typ jde. Vkládaly do ohně brambory, které byly po sklizni při ruce. Stejnějako svého času pasáčci, k jejichž ohýnku usedl Jaroslav Seifert, aby později napsal:

Sedím schoulen u pasáčků,
stoupá šedý dým.
Včera ještě bylo léto,
dnes je na podzim.

Kdo ví, zda existují ještě nějací klasičtí pasáčci – v čase, kdy rozličné organizace dohlížejí na to, aby nebyla exploatována dětská práce.

V případě zájmu o podzimní pečení brambor někde v přírodě nám nezbývá než konzultovat výběr s potravináři. Abych vás ušetřil anabáze, kterou v této věci už mám za sebou, tak vhodný typ je BC. Jde o mezikombinaci. Vzhledem k tomu, že jsem ji v naší samoobsluze dosud neviděl, nemohl jsem se zatím vydat k případnému odpovědnému ohníčkovému pečení.

Jsem si vědom, že tím přicházím o chuťový požitek, který pamatuji ještě z dětství, ale na druhé straně jsem ušetřen některých procedurálních problémů.

Nejsem chalupářem, ani nevlastním zahrádku, takže potíž by začala už tím, že bych musel poměrně složitě hledat území, na kterém bych si ony brambory typu BC mohl upéct.

Požární předpis stanovuje, že ohníčkovat lze jen v některých místech. Například minimálně 50 metrů od okraje lesa a 100 metrů od stohů, od strnišť a vysoké trávy.

Nejen to.

Cituji:

„Při rozdělávání ohně je potřeba dávat pozor na vítr a také na podklad ohně. Například na rašelinu, kořeny a hrabanku. Takový přírodní materiál může dlouhodobě doutnat a způsobit požár třeba i po několika dnech.“

Jako člověk městský jsem se taky poučil, že…

„…k obložení ohniště se nedoporučuje používat kameny čerstvě vyjmuté z řek, potoků a rybníků. Jejich zahřátím se může prudce uvolnit pára ze štěrbin, způsobit pukání kamenů a explozí vytvořit štěpiny způsobující zranění.“

Snad bych jako dospělec byl schopen dostát všem těmto omezením, ale pochybuji, že by to zvládly současné děti. Proto je nařízeno, že oheň v přírodě mohou rozdělávat jen osoby starší osmnácti let. A kdyby ohně byly děti, tak jen pod dohledem osob ve volebním věku.

Když jsem si podrobně prohlížel Ladovy kresby zobrazující podzimní pečení brambor, ani na jedné jediné z nich jsem nespatřil dospělého dozíratele. Doufám, že za tyto obrázky nebude Josef Lada zpětně kritizován jako autor nabádající k nezodpovědnosti. Tedy ve stylu současných výhrad kolem knihy o kocouru Mikešovi s údajně rasistickou

informací, že cikáni kradou. Kdyby někdo chtěl odstranit z knih obrázky pečení brambor, snad by se našel dostatečně zdatný advokát, který by se jich zastal. Například poukazem na skutečnost, že tyto kresby podporují zájem o brambory, které jsou zdravou potravinou s obsahem vitaminu C, jehož obsah je největší právě u čerstvě vykopaných brambor.

Jejich pečení v přírodě je pro spoustu dnešních dětí už čímsi neznámým. Právě Ladovy obrázky byly možná inspirací pro ekocentrum s názvem Paleta, které začalo nabízet mateřským školám podzimní program zaměřený na pečení brambor pod širým nebem. Snad aspoň tímto způsobem, byť poněkud institucionálním, dojde dětem, že jediným

bramborovým lákadlem nemusí být jen hranolky, jejichž obliba dělá starost odborníkům v oblasti výživy.

Ve Spojených státech amerických došla spotřeba mražených hranolků už tak daleko, že předčila konzumaci běžně upravených brambor. Nemyslím si, že návrat k podzimnímu pečení v přírodě by mohl nějak výrazně ovlivnit uvedený hranolkový trend, ale snad aspoň vrátit něco z mizejícího kouzla při posezení u ohníčku se stoupajícím dýmem.

Jenže…

Kdybychom nedejbože spalovali nějaké výraznější množství bramborové natě, mohli bychom se dostat do maléru. Něco takového je totiž nutno předem nahlásit, aby stoupající kouř náhodou nealarmoval hasiče. Každoročně k takovým mylným poplachům dochází. Hasičské sbory je evidují jako „výjezdy k nehlášenému spalování bramborové natě“.

Péct bez dýmu neumíme, a když, tak jen ve sporáku. I když i tam se může kouř vyskytnout, a to někdy v podstatně horší podobě než při běžném ohýnku v přírodě. Viz zpráva, že ve Vyškově v jednom z bytů při pečení brambor shořely nejen ony, nýbrž celý sporák. Uživatel bytu byl následně zasažen kouřovou intoxikací horních cest dýchacích

a musel být převezen do nemocnice.

Možná to bylo tím, že si ty brambory chtěl upéct v atypickém měsíci, jmenovitě v květnu.

Všechno má svůj čas.

Pečení brambor sluší podzim, kdy sluníčko zapadá za hory, na které se rýmují brambory – jistě tu říkanku znáte.

Máte-li možnost si dopřát ten luxus i v přítomné době, závidím vám to.  Jen doufám, že zpřísněná civilizační omezení vám na oné prapůvodní ladovské radosti nic neuberou.

Ostatně i v jeho časech bylo radno zachovávat určitá pravidla. Včetně náležitého rituálu vyhrabávání z ohně a zkoušení, jestli brambory „už jsou“. Jak jsem se dověděl od jedné z pamětnic z venkova, spolehlivým testem dokončení bylo, když brambora po zmáčknutí popraskala a otevřela se. Znamenalo to, že je „akorát“.

Ještě jedno pravidlo prý platilo, a to požární. Jak dotyčná pamětnice uvedla, po dokončení bramborových hodů bylo radno ohýnek ukončit.

Jak?

Tak:

„Když nebyla v blízkosti voda, tak se o to postarali kluci. Řekli nám Holky, otočte se, my se o to postaráme!“

Když se dívám z tohoto hlediska na dotyčné Ladovy obrázky, zdá se mi, že bezpečnost byla zajištěna náležitě, neboť kluků je tam u ohně vždycky o něco víc.

Z autorovy nové sbírky vyprávěnek (2010) s názvem „Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům“
Ilustrace © Magdalena Křesťanová

Tweet