Kutná Hora vás vítá

Kutná Hora je středověká. Víc než tři sta let byla po Praze druhým nejvýznačnějším městem českého státu, zdrojem bohatství českých panovníků.

V 16. století končí těžba stříbra na dolech kutnohorského revíru, protože se začalo dovážet mnohem levnější stříbro z Německa a Ameriky. Kutná Hora se stala provinčním městečkem. Uvízla ve své středověkosti, pietně si ji zachovávala, a kamkoliv tu vkročíte, vše je osaháno staletími. Právě to ji dnes znovu vyneslo na piedestal slávy. Město je zapsané na Seznamu přírodních a kulturních památek UNESCO. Staré domy září novými fasádami, jiné jsou teprve v objetí lešení a turistů je tu víc než obyvatel.

Pokud jste do Kutné Hory zavítali vůbec poprvé, zakupte si nejdříve prospekt města s orientačním plánkem. V něm si najděte chrám sv. Barbory, Jezuitskou kolej, Ruthradskou uličku, Hrádek, Vlašský dvůr, kamennou kašnu, Kamenný dům, morový sloup, klášter Voršilek a pak se vydejte na obchůzku tak, abyste všechny pamětihodnosti obešli a prohlédli si je pouze zvnějšku. I tak vám celá obchůzka vydá nejmíň na dvě hodiny, při nichž si znovu a znovu budete uvědomovat, jak město muselo být ve středověku velmi bohaté, když si mohlo dovolit tolik velkolepých staveb.

V Kutné Hoře jsem byl před lety, a protože mne nikdo neupozornil jako já teď vás, ihned jsem si zakoupil vstupenku v prvním objektu. Bylo to důlní muzeum, oblékl jsem si perkytli – plátěný kabátek s kápí, který nosili středověcí horníci, dostal jsem do ruky baterku, na hlavu laminátovou přílbu, po schůdkách jsem sešlapal do důlní jámy a dole se prosmýkával tři sta metrů úzkou štolou. Baterkou jsem si svítil do tmy a představoval si, jak tu středověcí horníci kutali horninu se stříbrem a mědí. Na konci štoly svítily reflektory a další jáma pod námi byla zatopená průzračnou vodou do hloubky šesti set metrů. Důl patřil mezi nejhlubší v Evropě. Když jsem se pak dosmýkal zpátky na světlo, prohlížel jsem si všemožné nástroje na kutání stříbra, kterým se říkalo hašpl, mlátek, žumpejz, šub, fimol, nosák, šlígl, žumpové želízko a tak podobně a seznamoval jsem se se středověkým kutáním, tavením kovů a ražením mincí, až jsem byl z toho docela udívaný a jako hrníček po okraj naplněný údaji o středověkém dolování. Tenkrát jsem z Kutné Hory viděl jen právě to.

Takže podruhé jsem si Kutnou Horu nejdříve hezky pomaloučku, procházkově prošel. Začal jsem chrámem Svaté Barbory, obešel si ho kolem dokola, díval se do jeho lesa věží a věžiček, oblouků, růžic a obdivně se poddával jeho monumentální katolické pýše. První podobu chrámu dal Petr Parléř roku 1380, kdy se začalo se stavbou. Husitské bouře přerušily práce na chrámu. Chrám se pak střídavě stavěl a pak zase nestavěl, slovutní architekti mu vtiskovali své představy, a tak přešla doba gotická, renezanční, barokní a všechny další doby, až byl chrám roku 1905 konečně dobudován. Trvalo to víc než pět set let. Svatá Barbora, patronka horníků, však může být spokojena – vedle svatých jsou uvnitř chrámu i postavy horníků a na stěnách fresky znázorňující jejich práci.

Od chrámu Svaté Barbory jsem kráčel podél dlouhé jezuitské koleje, jejíž mohutnost každého vybízí k otázce. Odpověď je taková: Jezuité přišli do Kutné Hory roku 1626, aby rekatolizovali město i okolí. Pochopitelně se ve svém úsilí zaměřili na děti a mládež a k tomuto účelu zde byla vybudována tak obrovská kolej.

Hned pod Jezuitskou kolejí je Hrádek. Původně to byla tvrz jako součást městských hradeb, později se přeměnila na patricijské sídlo. Dnes je tu muzeum s expozicí o dolování a s několika štolami, o nichž jsem již mluvil.

Potom jsem sešel z kopečka starobylou Ruthadrskou uličkou a už jsem stál u Vlašského dvora. Po chrámu sv. Barbory je Vlašský dvůr druhým historickým trumfem města. Tady sídlil královský urburář, který dohlížel na těžbu, tady bylo sídlo centrální mincovny, tady byly kovárny – šmitny, tady byla razírna – preghaus, tady se z rozhodnutí Václava II. roku 1300 razily první jednotné mince českého království tzv. Pražské groše, tady sídlil mincmistr a mincovní a horní úřady, tady byla i královská rezidence, protože tu často pobývali panovníci. Jak by ne, když se tu rodilo jejich bohatství.

Na Rejskově náměstí jsem si pozorně prohlížel kašnu – vysoký, dvanáctiboký kamenný hranol. Projektoval ji slavný stavitel Matěj Rejsek, který zároveň stavěl chrám svaté Barbory, a téhle kašně dal veškerou parádu pozdní gotiky. Kašen bylo v Kutné Hoře víc. Město trpělo nedostatkem vody, jelikož doly narušily spodní prameny. Voda se do nádrží přiváděla z okolí několik kilometrů dlouhým dřevěným potrubím.

Od kašny je kousek ke Kamennému domu. O něm se tvrdí, že je vůbec nejkrásnějším gotickým domem v Čechách. V přízemí domu pod klenutým mázhausem mne uvítaly středověce oděné figuríny. Má úcta, dámy a pánové! Promiňte mi, že vám nevěnuji více pozornosti, musím projít celé město!

Ale neprošel jsem ho, nedošel jsem ke klášteru Voršilek, k pověstné kostnici hřbitovního kostela Všech svatých ve čtvrti Sedlec, neobešel jsem všechny místní kostely, Knížecí dům a další památné domy. Několikrát jsem se zapomněl na ochozu městských hradeb, díval se do romantického údolí s říčkou Vrchlice, příliš dlouho jsem křížem krážem chodil uličkami a náměstími, a tak si pro sebe poctivě mapoval město. Jako návštěvník tedy i nadále zůstávám Kutné Hoře dlužníkem.

Ve Vlašském dvoře jsem si zakoupil napodobeninu Pražského groše. Mince je útlá, lehoučká a tváří se stříbrně. Takových grošů dostal středověký horník za týdenní práci šestnáct. Moc mě zajímalo, co si tehdy za ně mohl koupit. Průvodce to nevěděl a já vám to taky nepovím.

Napsat komentář