Kolem rozvodněných prudkých řek a lesy plnými sekvojí jsem dokličkoval k oceánu. Vyrážím ven. Jdu po pobřeží a Pacifik mi buší do hlavy. Silný vítr ještě straší ve větvích, ale je po bouři.
Malé pobřežní letovisko. Jenže teď je to zimovisko, kde se jen přežívá do další letní sezóny. Ale tak úplně dead city to zase není. (Nikdy jsem netušil, že slepá ulice se v Tramtárii řekne dead way…)
Jdu a fotím. Najednou mě uhodí do očí nenápadný vývěsní štít obchůdku s fotopotřebami: KOUSKY ČASU
Jo, to jsem já. Sbírám tu kousky času. Svého, jejich, našeho. Ušlé nohy bolí všude na světě stejně.
Jak jsem díky nevlídnému počasí stále v trochu zmordované náladě, vlezu na starý místní hřbitůvek „pionýrů“. Mimoděk se mi zrůdně vybaví text písně z naší hudební výchovy: Pionýři, pionýři, malované děti… Hroby prvních osídlenců západního pobřeží od počátku 19. století. Fotím náhrobky. Někde jsou na nich jen křestní jména… Nevím, proč mě to nutí jít hrob od hrobu. Pak si uvědomuji, že asi podvědomě pořád hledám hrob svého praprastrýce, který tu kdesi jaksi svou pionýrskou pouť před více než devadesáti lety skončil.
Hledám na náhrobcích odlesk domova, aspoň nějaký názvuk! Našel jsem a při troše naivity bych se mohl radovat: „Frank Postel“ – stojí na jednom starém náhrobku… Jenže on to asi nebude Čech Franta Postel, ale jakýsi „poustl“, který o Čechách v životě neslyšel.
Procházka po hřbitově člověka vždycky uzemní, upozorní na jeho patřičné místo v tomto světě, stejně jako nezkrotný stále ještě bouřící šedě hnědý oceán za hřbitovní zdí. Člověče, uvědom si svůj rozměr. Rozměr svého, jednoho lidského života… Zrnko písku na pláži. Další vlna ho smete a přivalí tunu nasáklé tisícileté sekvoje. Ale i ji další vlna mrští zpátky do děsivě hučících vln příboje.
Cvakám ty kousky času a vyjdu do líné ulice. S foťákem v ruce a batohem na zádech se rozhlížím, kam dál.
„Můžu vám nějak pomoct?“ Z okna obrovského trucku, který mi dává přednost na výjezdu z nákupního střediska, se vyklání milá hlava drobné paní.
Ne, paní… Já si musím pomoct sám.
„Krásné město, že?“ ukazuje na můj aparát, těch pár domů při silnici a odjíždí s ranním nákupem svým vozem síly tanku.
Jako zjevení stojí u silnice prodejna knih s kavárnou. Tak to je můj konec. Nejdřív latté na ohřátí rukou a pak ty knížky na ohřátí u srdce.
Nedokážu to pochopit. To byl vždycky můj sen a už snem navždycky zůstane. Knihkupectví s kavárnou. Tady, ve Skorodeadcity. Ale tohle je neuvěřitelné knihkupectví! Knihy jsou tu kulturně vyložené, na zdech moudrosti slavných o knížkách a literatuře, paperbacky jen ve stojanu u dveří – jinak nic než krásné knihy! A schody a výtah do prvního patra, stejně nádherně kultivovaného, s vzorně srovnanými regály a jasně vyznačenými tematickými celky. A mezi tím křesla, stolky na čtení, počítače s internetem za pakatel. A klavír a vedle nádherný salónek, spíše klubovní místnost jako luxusní antikvariát. Tohle všechno v takovém zapadákově? Prodají aspoň jednu knihu denně?
Já kupuji pro jistotu dvě. Sebrané texty mého celoživotního oblíbence písničkáře Paula Simona v nádherné grafické úpravě a úžasnou fotografickou publikaci o současném životě původních obyvatel této země. Ceny řekněme mírné, obsluha usměvavá. Nejde mi to do hlavy. Ptám se, kdo tohle všechno nese na bedrech? Obec? Paní mi ukazuje na fotku šedovlasého pána za ní na zdi:
„Už jsme tu šest let a modlíme se denně, abychom vydrželi… Aby to on vydržel.“
Igelitka s dvěma krásnými bichlemi krásně řeže do ruky. Vycházím a trochu se na ušoupaných nohách vznáším.
Tohle jsou ty kousky času, které mi bylo dopřáno sbírat. Ani spoušť při nich cvakat nemusí.
Oceán už jen monotónně hučí. Odliv stáhl volume živlu na polovinu. Pláž je poseta kameny a naplaveným dřevem. Cpu si kapsy. Suchozemec nadržený na divokou vodu. Nadržený na stopy věčnosti, které tak jako tak nejpozději smyje příští neodvratný příliv.
Jen jednou, jedinkrát nechat si chodidla omýt mořskou vodou.. ještěže můžeme snít 🙂