
Mně je čtyřicet a byl jsem v Americe. Není to samozřejmě tak pěkné jako být třicátník a vrátit se z Tibetu, ale ještě to není úplně závadné.
-Doktore, co dáváte tomu pacientovi s koronavirem?
-Palačinky, lívance, pizzu.
-A to pomáhá?
-Nevím, ale vejde se to pod dveře!
V nebi se všichni shodujou, že je tam neskutečná nuda a že by to chtělo nějakej pořádnej mejdan. Všichni jsou pro, akorát Ježíš nesouhlasí:
Stěžoval si děda u lékaře:
“Pane doktore, já mám často v noci sen, jak spousta polonahých dívek pobíhá kolem mé postele…”
“A vy byste chtěl, abych vám pomohl se toho snu zbavit?”
“Ne, jenom ať tolik nedupou!”
Dědeček si zavolá vnuka a říká: “Když mi doneseš nenápadně jednu tu modrou pilulku, co má tatínek v nočním stolku, tak zítra u snídaně najdeš pod talířkem stokorunu”.
Vnuk udělal, co dědeček chtěl a těšil se na snídani.
Ráno u snídaně se vnuk opatrně podíval pod talířek a byla tam tisícovka. Naklonil se k dědečkovi a pošeptal mu: “Dědo, ale říkal jsi stovku a je tam tisícovka”.
“Já vím”, řekl dědeček, “těch devět stovek je od babičky”.
V USA sedí dva chlapíci v hospodě, popíjejí pivo a ten jeden říká:
“Ty slyšel jsi to o té Evropě, ti běženci to by mohl být pořádný problém”,
druhej se napije a říká:”
No to mi povídej,vůbec nevím jak by se to mělo řešit ale průšvih to je určitě”.
U baru sedí indián který to zaslechne a smutně prohodí:
“Jo jo,my jsme to v minulosti také podcenili”…
=
žena: Pijete pivo?
muž: Áno
žena: Koľko piva denne?
muž: Zvyčajne asi 3
žena: Koľko platíte za pivo?
muž: asi 1 €
žena: A ako dlho pijete pivo?
muž: Asi 30 rokov
žena: Takže jedno pivo stojí 1€ a vypijete tri denne, čo je mesačne asi 90 €. Za jeden rok by to bolo približne 1100 €, mám pravdu?
muž: asi áno
žena: za 30 rokov by to bolo vyše 32.000€, že?
muž: je to možné
žena: Viete, že ak by ste tie peniaze neminuli na pivo, ale si ich uložili na úrokový účet, mohli by ste si za to teraz kúpiť Ferrari ???
muž: Pijete pivo?
žena: Nie.
muž: A kde máte Ferrari ?
Otec s matkou takmer dva roky nevideli svoju dcéru. Potom ju navštívili v Bratislave v jej krásnom novombyte.Matka žasla nad intímnym budoárom, širokou francúzskou posteľou,rafinovanými šatami…
Otec žasl nad novým sporťákem pod okny a nad domácím kinem…
Matka sa jej pýta:
“Dcérenka moja, ako si sa dostala k rtakému bohatstvu?”
“Celkom jednoducho,” vysvětluje dcéra. “Som zástupkyňa.”
“A koho zastupuješ?” pýta sa otec.
“Nó,” usmeje sa dcéra, “manželky, priatelky a iné unavené ženy.”
Při sprchování říká jedna prostitutka druhé:
“Ty máš na zadku nějaké pupínky.”
“To nejsou pupínky, to je ceník služeb pro nevidomé…”
Poslední slova před smrtí:
“Byl jsem pyrotechnik. Nevěříš?”
“Hm. Ten tygr je určitě napapanej!”
“Co to tady tiká?”
“Ne, ten žebřík nemusíš držet!”
“Propadla jsem u matury, tati!”
„Tatínku, maminko, rozhodl jsem se osamostatnit.“
„Skvělé, synku, opravdu skvělé rozhodnutí.“
“Fajn. Kufry máte na chodníku před barákem.“
To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi. Ten jeden zve druhého na pivo. “Já nemůžu, mě by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!” A ten první mu poradí: “Poslouchej, já to dělám takhle. Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím všechny věci dovnitř. Manželka mě venku stát nahatýho nenechá!” A tak se spolu sťali jak hovada. Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého: “Tak co, jdeme se zase opít?” “ Po tom minulém fiasku raději ani ne!” “Tak počkej, co se stalo?” “No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha … zazvoním, a když se dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se: PŘÍŠTÍ STANICE KAČEROV!!!…”
Pekl jsem kuřecí kousky a k tomu vařil rýži. V nějakém obchůdku jsem si koupil jasmínovou. Kambodžskou. Takovou jsem ještě nejedl. Hledám návod. Nechybí:
1. Vložte 2 šálky rýže do hrnce rýže.
2. Opláchněte rýži s vodou pouze jednou.
3. Přidejte 3 šálky vody, datailní rýže, vařič víko a zapněte ji.
4. Neotvírejte vařič rýže víko těsně.
5. Po 10-15 minutách, chmýří s vidličkou a slouží horká.
Rýže skvělá, automatický překladač se smyslem pro humor.
P.S.: Chmýří zaplaťpámbu nikde… 🙂
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Ježišmankoste, pane Kukal, vy jste to ráno s kávou, ve společenství spolupracovníků, popsal tak krásně, že mi to mé milované, ranní domácí, skoro přestalo tak chutnat. (A to se na něj těším už večer :-)!)
Přesně tak si vybavuji ta krásná rána, kdy jsem doběhli všichni do práce..Popsal jste to dokonale a vaše psaní se mi líbí vždycky právě pro plno těch krásných postřehů, které jsou docela obyčjnými událostmi a jichž si nějak v tu chvíli ani nevážíme..taky proč? A ony s odstupem času zrají. V nás. A stávají se jistou nostalgii, kouzlem té doby, v níž se odehrávaly. Alespoň tak to mám já.
V jistou dobu mi došlo, že chápu svůj život a své počínání zpětně. Tedy jsem se zastavila a těchto krásných okamžiků vychutnávám raději v přítomnosti. Život je plný krás a občas mi některý věci v něm přijdou i směšný. A nezbývá tak nějak už místo pro naštvání.
Ale to vy máte větší štěstí, umíte to už dřív, byť by to bylo teprve ve čtyřiceti. Díík za pěkný psaní,čtu je vždycky s potěšením. ( a víte proč asi nejvíc? chybí v něm všudypřítomná zlost.Vaše psaní je pohlazení, byť má pointu, která k smíchu není.) Dík. Hezký den
Děkuju, Peggy, takováhle slova mě samozřejmě pokaždé potěší. Při Vaší poznámce o prožívání života zpětně jsem si vzpomněl na verše z jedné delší epické básně:
“…bylo mi dobře. Byl jsem šťastný.
věděl jsem o tom? Asi ne.
Jen dobro, které pomine,
umíme povyšovat na sny
a pokorně ho vzápětí,
pozvedat z krechtu paměti.”
To je přesné, ne?
Ano,je to tak. Jen jste mi nasadil brouka do hlavy a pořád přemýšlím, odkud tohle znám a kde jsem tyhla verše už četla.. No jo, lepší to už nebude.:-)
Když se zmiňujete o tom štěstí, vy krásně umíte zachytit právě ten okamžik. Cítím ho v mnohém,o čem píšete. Je zvláštní, že přichází, aniž bychom si jej přály, nebo jej v myšlenkách přivolaly.Je letmý, krátký a prchavý, chvěje celou naší duší a chce se nám ho zdržet, zachytit na dýl. Je to však zbytečný, ta chvíle je zase pryč a přichází zase jindy. Není potřeba tu chvíli nějak označit, nebo o ní mluvit jako o štěstí. Víme svý, štěstí je nepřenosný..Máme každý svý a je jen škoda, že neumíme těch hezkých věcí pro druhý dělat víc..není to snadný a tak mi stačí, že jsou lidi třeba jen laskavý. I to je blízko ke vzájemnýmu štěstí. Pane Kukal, vy umíte právě o tom moc pěkně psát,a tak za sebe – děkuji, těším se na další hezký psaní. o věcech všedních a přece nevšedních.Mějte se hezky.
Není mi čtyřicet, v Rusku ani Americe jsem nebyla a jako vrchol nepiju kafe!:-))Ale vybavily se mi po přečtení tohoto článečku rána v práci. Já byla v kanclu první, postavila vodu a čekala na ostatní. V mém velikém hrnečku s puntíky jsem měla sáček bylinkového čaje a další hrnečky na kávu byly připravené. Ostatní přišli, nandali si toho černého, vonícího prášku, zalili vodou, přidali mlíčko a sedlo se ven, někdo si zapálil, někdo jen třímal ten hrneček a já většinou ještě donesla něco upečeného. Nejdříve bylo jen ticho, poslouchali se ptáci, šum, po několika doušcích se ostatní pomalinku probouzeli a já každý den čekala na to zajiskření očí mé kamarádky Marušky po několika doušcích kafe, kdy jakoby prozřela a řekla: “dobré ránko, Bohunko, tohle jsem potřebovala, abych se probrala”. A já každé ráno si říkala, jak je to možné, že Maruška bez kafe nenastartuje.Byla to fajn doba, vše se stihlo, nemělo se co závidět, všichni nějak měli stejně a nevraživost na pracovišti nebyla normálem.
Kafe jsem se nenaušila pít za celý život, nemám problémy s raním startem a nejlépe se mi dělá od čtyř ráno v noční košili, protože to přece nejsem v práci, můžu si kdykoliv lehnout. Kolem desáte se osprchuji, obleču a je vlastně teprve ráno. Horší je to, když musím vyjet na schůzky. Ale už bych si asi nezvykla vtávat brzy na povel a muset jít do té zimy a tmy. Je to výhoda pracovat doma.