Neraď, říkávalo se za mých mladých let, není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku. Dnes už se to neříká: Komu bylo šedesát, je pro současnou juvenilní společnost v podstatě mrtvý. A zda byl někdo v Rusku, zajímá především kontrarozvědku.
Mně je čtyřicet a byl jsem v Americe. Není to samozřejmě tak pěkné jako být třicátník a vrátit se z Tibetu, ale ještě to není úplně závadné.
Viděl jsem tam řadu zajímavých věcí, třeba třičtvrtěkilový steak a školní třídy, které neměly jednu stěnu – byly to takové výklenky kolem dokola centrální ho sálu. Svrchu to vypadalo jako velké ozubené kolo. Ty třídy myslím; steak vypadal shora pořád jako steak.
Nejzajímavější věci jsem tam ale viděl po ránu na ulicích. Třeba manažery v kravatách a bankovní úřednice v kostýmcích, jak cupitají do práce a jako jeden muž (a jako jedna úřednice) třímají v rukou malé nerezové termosky na kávu. Stříbrné konvičky na jednu porci, které už se dají koupit i u nás.
A nejenže se dají koupit. Ony se také skutečně kupují a k dovršení vší hrůzy také používají stejně jako v té Americe. Viděl jsem u nás pravda zatím jen tři (pokaždé v rukou dívky), ale nedělám si žádné iluze. Přestože to bylo na sklonku léta, obávám se, že to byly přesně ty vlaštovičky, které jsou schopné udělat jaro…
Ty holky totiž taky vypadaly úplně americky, měly oblečení od Dolce&Gabbana a řetízek od Swarovskiho a jemný make up a pleť ze solária a jely céčkem z Muzea někam na Manhattan. A v ruce si nesly tu termosku na jedno kafe, vůbec přitom nevypadaly, jako když jedou na čundr, naopak se tvářily velmi hrdě a shovívavě povzneseně.
No a? řeknete si, co má být? Dřív si proletariát nosil v bandasce cikorku, dneska si Nicol a Barbary nosí v termohrnku Jacobs. Jenže mně se zdá, že tohle je přímý útok na naši kulturu, horší než McDonald’s a Simpsnovi. Vařit si totiž ráno v kanclu nebo v dílně kafe je rituál, který od dětství spoluutvářel mou představu světa práce.
Od nepaměti se tímto obřadem zahajoval den. Kdo dorazil první, postavil vodu na kávu pro všechny, kteří postupně přijdou, sáhnou do police pro svůj hrnek a zalijí si smrťáka nebo čurifindu, jak je kdo zvyklý a jak kdo chce. Místnost se naplní silnou, jedinečnou vůní kávy, blízkosti a soudržnosti, nad šálky plyne mírná, nezávazná řeč, lidi se až teď probouzejí, procitají jak Šípková Růženka, tak jdeme na to Jardo, jo, jo, Katko, jdeme na to, poslední lok, poslední úsměv, jdeme na to.
Už nám z téhle tradice hodně ukously odporné kávové automaty, ale mám pocit, že konvičky, z kterých si moderní, emancipovaná manažerka při vyřizování e-mailů nadvakrát přelije svou instantní tmu do hrnku s firemním logem, který dostala při jednání od obchodního partnera, by mohly být posledním hřebíkem do rakve naší specifické pracovní kultury.
Psáno pro http://strednik.blog.cz/
Ježišmankoste, pane Kukal, vy jste to ráno s kávou, ve společenství spolupracovníků, popsal tak krásně, že mi to mé milované, ranní domácí, skoro přestalo tak chutnat. (A to se na něj těším už večer :-)!)
Přesně tak si vybavuji ta krásná rána, kdy jsem doběhli všichni do práce..Popsal jste to dokonale a vaše psaní se mi líbí vždycky právě pro plno těch krásných postřehů, které jsou docela obyčjnými událostmi a jichž si nějak v tu chvíli ani nevážíme..taky proč? A ony s odstupem času zrají. V nás. A stávají se jistou nostalgii, kouzlem té doby, v níž se odehrávaly. Alespoň tak to mám já.
V jistou dobu mi došlo, že chápu svůj život a své počínání zpětně. Tedy jsem se zastavila a těchto krásných okamžiků vychutnávám raději v přítomnosti. Život je plný krás a občas mi některý věci v něm přijdou i směšný. A nezbývá tak nějak už místo pro naštvání.
Ale to vy máte větší štěstí, umíte to už dřív, byť by to bylo teprve ve čtyřiceti. Díík za pěkný psaní,čtu je vždycky s potěšením. ( a víte proč asi nejvíc? chybí v něm všudypřítomná zlost.Vaše psaní je pohlazení, byť má pointu, která k smíchu není.) Dík. Hezký den
Děkuju, Peggy, takováhle slova mě samozřejmě pokaždé potěší. Při Vaší poznámce o prožívání života zpětně jsem si vzpomněl na verše z jedné delší epické básně:
“…bylo mi dobře. Byl jsem šťastný.
věděl jsem o tom? Asi ne.
Jen dobro, které pomine,
umíme povyšovat na sny
a pokorně ho vzápětí,
pozvedat z krechtu paměti.”
To je přesné, ne?
Ano,je to tak. Jen jste mi nasadil brouka do hlavy a pořád přemýšlím, odkud tohle znám a kde jsem tyhla verše už četla.. No jo, lepší to už nebude.:-)
Když se zmiňujete o tom štěstí, vy krásně umíte zachytit právě ten okamžik. Cítím ho v mnohém,o čem píšete. Je zvláštní, že přichází, aniž bychom si jej přály, nebo jej v myšlenkách přivolaly.Je letmý, krátký a prchavý, chvěje celou naší duší a chce se nám ho zdržet, zachytit na dýl. Je to však zbytečný, ta chvíle je zase pryč a přichází zase jindy. Není potřeba tu chvíli nějak označit, nebo o ní mluvit jako o štěstí. Víme svý, štěstí je nepřenosný..Máme každý svý a je jen škoda, že neumíme těch hezkých věcí pro druhý dělat víc..není to snadný a tak mi stačí, že jsou lidi třeba jen laskavý. I to je blízko ke vzájemnýmu štěstí. Pane Kukal, vy umíte právě o tom moc pěkně psát,a tak za sebe – děkuji, těším se na další hezký psaní. o věcech všedních a přece nevšedních.Mějte se hezky.
Není mi čtyřicet, v Rusku ani Americe jsem nebyla a jako vrchol nepiju kafe!:-))Ale vybavily se mi po přečtení tohoto článečku rána v práci. Já byla v kanclu první, postavila vodu a čekala na ostatní. V mém velikém hrnečku s puntíky jsem měla sáček bylinkového čaje a další hrnečky na kávu byly připravené. Ostatní přišli, nandali si toho černého, vonícího prášku, zalili vodou, přidali mlíčko a sedlo se ven, někdo si zapálil, někdo jen třímal ten hrneček a já většinou ještě donesla něco upečeného. Nejdříve bylo jen ticho, poslouchali se ptáci, šum, po několika doušcích se ostatní pomalinku probouzeli a já každý den čekala na to zajiskření očí mé kamarádky Marušky po několika doušcích kafe, kdy jakoby prozřela a řekla: “dobré ránko, Bohunko, tohle jsem potřebovala, abych se probrala”. A já každé ráno si říkala, jak je to možné, že Maruška bez kafe nenastartuje.Byla to fajn doba, vše se stihlo, nemělo se co závidět, všichni nějak měli stejně a nevraživost na pracovišti nebyla normálem.
Kafe jsem se nenaušila pít za celý život, nemám problémy s raním startem a nejlépe se mi dělá od čtyř ráno v noční košili, protože to přece nejsem v práci, můžu si kdykoliv lehnout. Kolem desáte se osprchuji, obleču a je vlastně teprve ráno. Horší je to, když musím vyjet na schůzky. Ale už bych si asi nezvykla vtávat brzy na povel a muset jít do té zimy a tmy. Je to výhoda pracovat doma.