„Třináctku, Ondro.“
Shora se za mnou blížila ruka čtvrťáka Ondry a nesla mi patřičný klíč. Ležel jsem v garáži na zádech u sekačky na trávu a pokoušel se rukou neumělou uvolnit matku olejové nádrže, abych mohl tohle neoblíbené vozidlo uvést do snesitelné jarní provozuschopnosti.
„Odklop mi ji, Ondro,“ vydal jsem další pokyn a uvědomil si, jak jsem tohle přidržovací řemeslo jako kluk sám nenáviděl. Ale Ondra kupodivu dneska nic nenamítal.
„Tati, víš, co se mi tuhle zdálo?“ přerušil ticho Ondra.
„Určitě něco o Yvetce, viď, Ondránku.“
Ozval se řev. To Ondra určitě něčím praštil po Honzovi, který si na druhém konci garáže pumpuje kolo.
Okřikl jsem kluky, i když jsem si už tisíckrát řekl, že je nechám, ať si svoje věci vyřizují mezi sebou.
„Pamatuješ se, tati, jak jsme tuhle spolu mluvili o tom, že hrajeme na turisťáku už od začátku roku jenom stopovanou…“
„…a jak jsi chtěl, abych si vás vzal jako vedoucí a já jsem ti řekl, že nemám čas,“ doplnil jsem ho tónem potenciálního viníka…
„ … tak některý den po tom se mi zdál takovej sen, že když nás ráno probudil budík, tak jsem vůbec nevěděl, kde jsem a co se děje. Zdálo se mi, že jsme si s klukama dali do novin inzerát: „Turistický oddíl hledá vedoucího. Konkurs ve středu ve škole. Zn.: Jen opravdu vážní zájemci!“
„A já jsem tam přišel, Ondro?“
„Ne. Tys byl samozřejmě v práci. Ale jinak tam přišlo asi tisíc chlapů. Všichni stáli na chodbě, okusovali si nervózně nehty, s nimi tam přišly jejich ženské a ty je uklidňovaly, chodily jim k automatu pro kafe a dodávaly jim odvahy a říkaly, neboj se, jsi dobrej, ty to dokážeš… A my občas vykoukli ze dveří a účastníkům jsme rozdávali pořadová čísla, jako se rozdávají u doktora. A většina chlapů si ta čísla vzala, ale pár jich nás tahalo stranou a slibovali, že jestli si je vyberem, tak že mají známého, co nám na Šumavě zařídí slevu na místo v turistické ubytovně a jiný zase že nám udělá na vánoční besídku zabíjačku.“
Nevydržel jsem to a přepadl mě záchvat smíchu. Jenže zkuste ležet pod nadzvednutou sekačkou a pak se chechtat. Jak jsem se nadzvedl, praštil jsem se do čela a rychle mě smích přešel. Ondra pokračoval.
„A když už byla ve škole plná chodba a všichni ještě nahonem s maminama probírali, jak mají před nás vystoupit, aby co nejlíp zapůsobili a když je maminy přezkoušely z příruček, jak se chovat při konkurzu, tak jsme je jednoho po druhém zvali dál. Ve třídě seděl náš oddíl a chlapi se zpovídali, co umějí, co podobnýho kdy dělali a s jakýma výsledkama, jaký hry umějí v klubovně a jaký v lese, co vědí o chráněných rostlinách, co je azimut, co má být v Krabičce poslední záchrany, prostě jsme je proklepávali, bodovali a oni se potili, jen aby nám toho vedoucího mohli dělat.“
„A pak ses probudil, viď, ty jémine,“ skočil mu do vzpomínání Honza.
„Jo. Vtom zazvonil budík. Není to k vzteku? My snad budeme muset dát ten inzerát do novin doopravdy…“
Vysoukal jsem se zpod sekačky a první, co jsem uviděl, byly Ondrovy vyčítavé hnědé oči…
