Konce českých iluzí /2 | Krůtí brko

Léta jsme si dělali slastné iluze o vstupu do EU. Jistě, kdo by se nechtěl stát členem spolku bohatých. Otevřeli jsme tedy na doporučení hlavních hráčů ekonomické globalizace své trhy už počátkem devadesátých let minulého století, uzavřeli jsme téměř ve všech oblastech našeho hospodářství pro nás nevýhodné smlouvy, nabídli jsme jim svou ekonomiku a oni tím získali u nás vše, co potřebovali – trhy, prostor pro výrobu a levnou pracovní sílu.
Téměř dvě třetiny průmyslu nám již nepatří. Teď nás jako své členy mohou kamarádsky poplácávat po rameni. Nyní už mohou skupovat i naši zemědělskou a stavební půdu, jak jim to umožňují nedávno schválené zákony. Stáváme se definitivními nájemníky ve vlastní zemi. Zbude nám jen ta zkratka ČR, a možná už ani ta ne.

Ale neživme se další iluzí, že bohaté státy se s námi budou dělit o svou životní úroveň, o svůj zdejší zisk, o naše problémy a finanční nouzi našeho státu. Nouze se musíme zbavit sami a stejně tak sami si musíme dosáhnout k laťce jejich životní úrovně. Bez ekonomických pák se nám to nepodaří, ale ty už nesvírají naše ruce.

***

Dělali jsme si iluze o tom, že až padnou megalomanské zemědělské podniky nazývající se družstva a státní statky, tak budou zemědělci zase hospodařit na svých políčkách a vesnici se vrátí její dávná bukolická podoba s kravičkami na návsi, jak o tom bájil tehdejší prezident V. H. Vize soukromě hospodařících zemědělců byla postavena nad moderní zemědělskou velkovýrobu. Začal proces destrukce systému zemědělství, který byl motivován předpojatostí k prosperujícím družstvům jako reliktu minulosti. Avšak i podpora soukromě hospodařících zemědělců zůstala jen u proklamací. Dovoz vysoce subvencovaných potravin s minimálními cly se stal nekontrolovatelným. Největší ironií bylo, že zemědělští odborníci z EU se inspirovali modelem našeho zemědělství a ve svém zemědělském programu mají od poloviny devadesátých let podporu vzniku družstev soukromých vlastníků a jejich sdružování ve vyšší celky. U nás se v té době ujal blud, že zemědělství nepotřebujeme, potraviny můžeme dovážet ze zemí EU, kde mají nadbytek. Nikdo se však už neptal, co uděláme se všemi velkokapacitními chovatelskými a hospodářskými budovami, co se zpracovatelskými podniky, co s výzkumnými středisky, co s výrobci strojů, hnojiv ap., co se stane s ornou půdou, kterou vyplodí a znehodnotí plevel, případně podlehne erozi. Nikdo se také nezajímal, kolikrát se nám zvýší ceny dovážených potravin, až v zahraničí skončí jejich státní subvence a ceny se srovnají s evropskými cenami. A nikdo se už nevzrušoval otázkou, že potraviny jsou strategická surovina, a že je silný jen takový stát, který je potravinářsky soběstačný a který uživí svůj národ.

Příčinou dnešního tristního stavu našeho zemědělství je naprostá dlouholetá absence zemědělské politiky. Promyšlený systém likvidace českého zemědělství započatý likvidací Slušovic již vykonal své – naši zbývající zemědělci už i rezignovali na boj o přežití. Na vině je tu rovněž vědomá absence zákonů na podporu prodeje domácích zemědělských a potravinářských produktů v obchodních řetězcích, jaké mají ve většině  zemí EU.

České vesnice dostávají podobu polozapomenutých skanzenů, vepříny, kravíny, drůbežárny, sila, hospodářské budovy či cukrovary se proměnily v ruiny a skladiště odpadů, pole zahálejí. Jako dým z bramborové natě se rozplynula iluze o bukolické vesnici, ale rozplynula se i iluze o zemědělcích, kteří se budou věnovat krajinotvorbě jako třeba zemědělci v Německu,  Rakousku a Švýcarsku.

***

O iluze přišli profesionální umělci z nekomerčních oblastí. U mnohých revoluční euforie pozvolna vyprchávala v 90. letech a nedokázali si přiznat, že realita tvořená pragmatickými technokraty moci pracuje proti nim.

Proces globalizace odstartoval vytváření jednotné uniformní podoby kultury – kultury komerce, pseudohodnot, bezduchosti, násilí, nevkusu, kýče, která ohrožuje kulturu malých národů, pro něž může být i likvidační, pokud si legislativně a finančně svou domácí kulturu nechrání. V našem případě k likvidaci národní kultury již dochází, zvláště silně tento dopad pociťuje domácí slovesná tvorba, celá oblast pro děti, včetně animované tvorby, kdysi tak světově proslulé.

Globalizace se naplno projevila i v oblasti mediální, především vinou špatné legislativy český tisk ovládla velká zahraniční vydavatelství, která v médiích utlumila prezentaci českého myšlení a české kultury. Tuto skutečnost naše politická reprezentace dosud ani nevzala na vědomí.

První kritické hlasy uměleckých sdružení k současnému stavu naší kultury se začínaly ozývat až po roce 2000. Ozvali se například filharmonici, divadelníci, filmaři. O tristním stavu české nekomerční kultury v prvních letech tohoto století vydala několik prohlášení Unie českých spisovatelů, týkala se především vydávání původní české krásné literatury, její podpory a prezentace v médiích. Všechna prohlášení byla mediálně embargovaná. Ve vědomí veřejnosti se živil mýtus, že kultura vzkvétá. Z iniciativy Obce spisovatelů byla vytvořena Rada uměleckých obcí sdružující všechny umělecké organizace, která roku 2003 ve svém prohlášení upozornila na velmi špatný stav české kultury a požadovala 1 % na kulturu. Dnes už Rada uměleckých obcí svůj hlas nechala zmlknout úplně. Umělecké organizace mají jiné starosti, řeší otázky vlastního přežití.

„Dnešní společnost potřebuje masovou kulturu, protože se nějak musejí zabavit masy v mezičase výrobního procesu. A reklamu – aby lidi co nejvíc konzumovali. (….) Naše civilizace vytvořila hodnotový žebříček, v němž jedinou hodnotou je to, co se dá zpeněžit. A artefakt, který se nedá zpeněžit, pro ni nemá žádnou cenu. V agonii ale není jenom umění. Soudobá civilizace zlikvidovala skoro všechno, co mělo duchovní, nebo třeba jen entuziastický, rozměr. (…) Celý náš dnešní svět je postaven na hlavu. Tak proč by mělo umění vzkvétat?“ Tak tohle řekl koncem prosince roku 2006 v Divadelních novinách Jan Švankmajer, světově proslulý tvůrce animovaných filmů, který si jistě, alespoň v cizině, nemusí stěžovat na nedostatek financí pro svou tvorbu a který nemusel přicházet o iluze. Nikdy si je nedělal.

Mocenská elita vždy dávala najevo, že kultura je zbytná. A stále se nezbavila falešného bludu, že kultura si v tržních podmínkách musí na sebe vydělat. Tento názor dnes sdílí už jen malá skupinka preferovaných umělců. Mnohé euforií omámené umělce o svobodě tvorby tržní realita už tvrdě posadila na zem, svoboda tvorby a umělecké hodnoty tržní realitu nezajímají Teď umělci ještě musí najít svůj kritický hlas a ozvučet ho.

***

Během let jsme si vytvořili tolik iluzí a stejně tolik jsme jich ztratili. Horší však na tom je, že se ztrátou iluzí mnozí zatracují i ideály demokratizmu a ideály sociální spravedlnosti. Nejspíš proto, že jsme ve své prokapitalistické euforii v devadesátých letech nebyli schopni soudnosti, propadli jsme kolektivní slepotě a kolektivním bludům. Možná také proto, že jsme nevyrůstali v kapitalismu a že jsme v počátcích ekonomických proměn neuměli myslet prioritami této společnosti, která svobodu jedince nadřadila nad společenské zájmy, nadřadila ji nad demokratické, všelidské a mravní principy. Na piedestal hodnot postavila zisk, nikoliv důstojný život člověka, posvětila egoismus a chamtivost, nikoliv solidaritu a odpovědnost. Sociální nerovnost a sociální nespravedlnost se staly společenskou normou. Oddělili jsme je od svobody, i když právě ony tvoří trojjedinost. Teprve v ní se naplňují tužby většiny a také se stávají její výsadou.

Určující silou v dnešní společnosti jsou nadnárodní korporace, globální kapitál a jeho hráči, a jsou silnější než malé státy jako ten náš. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii nepotřebují, svobodu chtějí vlastnit jen sami pro svůj byznys a expanzivní politiku, zatímco pojmy jako sociální stát a sociální spravedlnost jsou pro ně plevelem.

Ještě musíme přijít o tu poslední iluzi a pochopit, že soudobý kapitalismus – respektive ten antisociální, mafiánský, oligarchistický a imperiální – neumí žít v přirozeném svazku s demokracií a není ani koncovou fází lidských dějin. Je to patrně jediná iluze, jejíž ztráta může mediálně zmanipulované většině prospět a otevřít jí budoucnost. Zmanipulovaná většina však dosud nemá potřebu prozření, neboť ono ohrožuje její prozatímně pokojné žití.

Tweet