Škoda, že čeština není světovým jazykem, litovala jsem kolikrát. Oč to měli jednodušší Němci, Angličané, Američané a jiní – mluvili si, jak jim „zobák narostl“, nemuseli šprtat slovíčka, pády, časy, fráze.
Prošla jsem základní a střední školou za doprovodu „Raz dva tri četýre pjať, výšel zájčik paguljať. Vdrug achótnik vyběgájet, prjámo zájčika strelájet. Pif, paf, oj oj oj, uběgájet zájčik moj (pamatujete?) Taky tu byl „Púškin, vělíkij rúskij pisátěl“, Gorkij, Lermontov a ostatní. K tomu mě moji svědomití a zodpovědní rodiče přihlásili na němčinu – a nechuť učit se cizí jazyky zapustila své hluboké kořeny.
S otevřením hranic a přílivem cizinců do Čech začalo i mně být jasné, že kdo neumí anglicky, jako by nebyl. I začala jsem chodit na angličtinu. Ta mě bavila. Jenže učit se ve třídě „How are you?“ a „What do you do?“ bylo mnohem jednodušší než promluvit s opravdovým anglicky mluvícím člověkem.
Měla jsem obrovský strach, že až se mě někdo zeptá na cestu, nebudu umět ani žbleptnout. Možnost této situace byla víc než pravděpodobná. Pracuji v centru Prahy a cizinci jsou na každém kroku. Do té doby jsem používala různé triky. Při podezření, že bych se mohla stát objektem těchto výzvědných služeb, jsem buď přidala do kroku nebo přešla na druhou stranu ulice, případně se tak upřeně zahleděla do výlohy nejbližšího obchodu, že se mi úspěšně dařilo odradit každého bloudícího cizorodce.
Když jsem za sebou měla pět lekcí angličtiny, přece jen se podařilo jedné cizince mě zastavit. Šlo to snadno, protože chodník byl úzký a ona velice široká, navíc já trochu polevila v pozornosti – a už to bylo. Ale dotaz jsem pochopila a dobře odpověděla. Bodejť by ne, byla to Maďarka, jak jsem poznala ze švitoření její kamarádky, a měla za sebou, odhaduji, také pět lekcí z angličtiny – a to možná i ze stejné knížky jako já. Pantomimou jsme se domluvily a já ji poslala tam, kam chtěla. Tím myslím do hotelu Hilton, přátelé. Ten je totiž z Florence na dohled a tak vysvětlení cesty by zvládl i prvňáček.
Časem mi však bylo jasné, že tomu stejně neuniknu. Když se mě někdo nezeptá dnes, bude to zítra, za týden…Přece jen je Florenc křižovatkou, kde se scházejí cesty snad všech turistů. A tak jsem se pořádně připravila. Naučila jsem se anglická slovíčka jako doleva, doprava, rovně, za rohem, jeďte tramvají číslo… atd. K tomu jsem si zkoušela modelové situace. Na co se mě může normální cizinec na Florenci zeptat? Hotel Hilton, autobusové nebo vlakové nádraží, banka, metro? Vše jsem si připravila a skoro se až těšila, až si mě někdo vyhlédne a já plynule vysvětlím cestu, k tomu jen tak přihodím pár frází a ještě se zvesela rozloučím.
Jenže, znáte to. Courala jsem se, rozhlížela – a cizinci nikde. Tedy lépe řečeno, byli všude, ale nějací orientovaní, Prahy znalí, nebloudivší. Ani jeden člověk s mapou, který by bezradně koukal po okolí, pak do mapy – nic. Ale byla jsem trpělivá a vyčkávala. Můj čas určitě přijde. Přišel.
Šla jsem odpoledne z práce, přes parčík na Florenci, k metru B, sjela dolů po schodech – a pak jsem je zahlédla. Skupinku BEZRADNÝCH turistů. Jejich vedoucí (aspoň mi tak připadala), mě zahlédla, nasadila úsměv obkroužený rudou rtěnkou a hrnula se ke mně. Hle, toť příležitost, zaradovala jsem se a v duchu si rychle zopakovala slovní obraty. Byla jsem připravena na konfrontaci se skutečností, na zúročení mého studia jazyků. Dáma ke mně přišla, v ústech se jí zablýskly dva zlaté zuby a zeptala se: „Pažálsta, gdě zděs muzéj?“
V tu chvíli jsem přesně věděla, jak vypadá a jak se cítí zkoprnělý člověk. Jako já. Zalapala jsem po dechu a zeptala se: „What?“
Zopakovala otázku hlasitěji (asi si myslela, že jsem nejen zaostalá, ale navíc i hluchá), a já jen anglicky řekla: „I´m sorry, I don´t know“. (promiňte, nevím). Naštěstí mě zachránilo přijíždějící metro. Rychle jsem nastoupila a Bye, bye…
Od té doby si už žádné hlubokomyslné cizojazyčné projevy nepřipravuji, a když se někdo zeptá, tak mluvím řečí anglicko-německo-posuňkovou.
Na závěr jeden minipříběh. Můj kamarád umí jen česky a odmítá, s poukazováním na svůj hudební hluch a jazykový antitalent, se naučit v cizí řeči byť jen pozdrav. Také ho na ulici zastavil zvědavý turista. Zkoušel to anglicky, německy, italsky, rusky…Kamarád stále jen zamítavě vrtěl hlavou. Turista to vzdal a šel se ptát jiného kolemjdoucího. A kamarád si pomyslel: „No jo, to je pořád kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Tenhle mluvil snad všemi jazyky světa a co mu to bylo platné…“
To mi připomíná moc hezký příběh: Zastaví auto u dvou patrolujících policajtů, vykloní se cizinec a táže se:
„Šprechnsídojč?
Za jakéhosi mumlání vrtí policajti hlavami.
„Důjůspíkingliš?“, pokračuje s nadějí v hlase cizinec.
Mumlavá pantomima se zopakuje.
„Parlévůfransé?“, zkouší to dál.
Stejná odpověď.
„Italiano?“, vytahuje cizák svůj poslední trumf.
Pro velký úspěch zopakují policajti svůj umělecký výkon. Auto mizí.
„Ty vole“, povídá ten starší, „měli bysme se naučit ňákej cizí jazyk.“
„Proč“, namítne mladší, „tendle uměl štyry a bylo mu to taky na prd.“
Ano, naprosto souhlasím s autorkou článku. Zjistil jsem totiž, že k maximálnímu dorozumění stačí znát tři nejdůležitější slova. Například z angličtiny používám pouze tato: Whisky and soda.
Je občas dobré zopakovat si staré dobré…
Kuda vy idiote ?
Ja idu sprasit vašu ženu.
Ja pani němáju.
A jak dlouho a usilovně jsem se ten obrázkový jazyk učili.
No a výše zmíněnou roztomilůstku jsem porpvé slyšel před asi lety padesáti. Tenkrát se to odhrávalo na Slovensko Moravském pomezí a dialog vedli dva bačové. Za cizinca tam byl pražák jakýsi.
Tož tak a venku leje a leje…
http://kaifolog.ru/uploads/posts/2009-10/1255689576_052.jpg
Díky “Raz, dva, tri, četýre, pjať….” se dodneška rusky domluvím slušně. Německy jsem se učila taky, když někdo mluví německy pomalu, rozumím, s odpovědí je to horší. Pravda, nasadím ruce, nohy, mimiku…. vždycky to dopadlo dobře. Loni jsme byli s manželem v Maďarsku, a měli jsme se dostat do městečka Zalakáros. Už jsme byli kousek…. ale zamotali jsme se v jiném městě, a když jsme ho objeli asi 5 x dokola, tak mě to přestalo bavit. Manžel zastavil, já vystoupila z auta, vyhlédla jsem si takového staršího dědu s kolem, řkouce ten měl němčinu určitě jako dítě povinnou, s tím se domluvím. V duchu jsem si přeříkala, na co se chci zeptat a zeptala jsem se. Čekala jsem pomalejší, těžkopádnější vyjadřování, ale opak byl pravdou. Děda můj dotaz pochopil. a brilantní rychlou němčinou mi vysvětlil cestu. Můj úsměv a poděkování v němčině ho ujistilo, že jsem perfektně porozuměla, sedl na kolo a odfrčel. Nastoupila jsem zpátky do auta, a manžel pravil:”Tak co, víš… ?” Přiznala jsem se, že vím starou belu a pravila jsem:”Jedem.” Po šesté jsme se ocitli na stejné ulici, a já se smířila s tím, že dovolenou místo v termálech, strávíme objížděním města, protože v ten moment jsem si byla jistá, že se z něho už nikdy nevymotáme. Vymotali jsme si, díky stařičké maďarské paní, které se stačilo zeptat: ” Zalakáros ?” Paní z mého “inteligentního výrazu” usoudila, že ovládám němčinu, tak mávla rukou a pravila:” Links.” A díky tomuto slovu jsme strávili s manželem nádherný týden v termálech v městečku Zalakáros.
Je to tak měsíc, co jsem si s podobnými hobby kamarády odskočil do Jižního Tyrolska. V Rakousích jsme nabrali posledního stejně hobby postiženého, takto navigátora. Musím říct, že německy neumím a se seriozním panem Franzem byla dohoda, že navigaci nebude zatěžovat zbytečným filozofováním a přísně bude používat pouze dvě germánská slova links a rechts.
Hned na první křižovatce pan Franz pronesl klidně leč důrazně links. Vyrazil jsem, ale pak v jakési krátké změti mě neznámých brblavých slov zaznělo z navigátorových úst rovněž slůvko rechts. Okamžitě jsem skočil na brzdu a ucpal křižovatku.
Co blbneš vole, ozval se ze zadního sedadla hlas mého věčně spícího kamaráda. Franz ti jenom říká, že zprava dobrý….
Tři dny jsem si takto užíval až do výšky skoro dvaapůltisíce metrů a zpět. A ešče včera, když zvonil telefon a manželka mi podává sluchátko a říká Link, jsem prý dostal výraz tvora, kterému zrovínka ujela zeměkoule..
Mám dalšího známého, moraváka jako poleno, a tak blbě se jmenuje…
Jinak, kdyby vám chtěl namluvit, že české dálnice jsou špatné, tak cvičně zkuste včíl tu do Brixenu….
http://wbgarden.com/nove/wbgarden%20south%20tirol/album/slides/wbgarden%20alps%20105.html