Kmotr

Vojna. Nezapomenutelné zážitky, přátelství, legrácky, poznávání lidských charakterů. Nadávání na „lampasáky, mazáky, holuby“, ale po letech vždycky vzpomínání. Ani já nejsem výjimka.

Nejvíc vzpomínám na Milana. Kamarád, jakých je málo, pomůže, když potřebujete, nezklame, neublíží. Měl z dívek hrozný strach, dodnes nevím proč. Snad prožil nějaké zklamání nebo odmítnutí té, na kterou myslel. Celá naše rota se mu snažila pomoci. Vyhledávaly se hezké dívky a posílali za ním, dostávaly jeho adresu i číslo telefonu. Všechno marné.

Jednou jsme vymysleli ďábelský plán, který změnil jeho celý život. Začalo to nevinně… „ Kluci, poslouchejte, to je něco pro Milana,“ zvedl hlavu od Mladého světa Jirka, velitel naší světnice. Četl zrovna inzeráty a my pochopili, co pro Milana připravil. Jirka četl: „Devatenáctiletá nesmělá plavovláska hledá k seznámení upřímného chlapce, který by ji vyléčil z komplexů a rozpaků. Zn.: Postrádám jistotu a přítele.“

Chvíli bylo ticho. „Není to špatné,“ přerušil ticho Jarda, ale „pochybuji, že Milan sebere odvahu, aby odepsal.“ „Copak o to, odepsat za něho můžu já jeho jménem,“ vmísil jsem se do debaty. „Nemusí se nic dozvědět. Ale co když holka odepíše? On nám nic neřekne a dopis zahodí. Musím přece napsat jeho adresu.“ Ale Jirka mě přerušil. „Přece jsem písařem na rotě já, né? Není problém poštu mu kontrolovat a dopisy doručovat tobě. Milan stejně poštu jinak nedostává, takže se nemůže splést. Můžeš psát klidně jeho jménem a pozvat ji sem. Potom mu teprve všechno vyklopíme a postavíme ho před hotovou věc.“

Sedl jsem ke psaní. Nepotřeboval jsem nijak vymýšlet ani Milana přechvalovat. Pak se na dopis pozapomnělo. Když po třech nedělích přišla Milanovi odpověď, moc se nám do jejího otevření nechtělo. Ale risk je zisk. Oddechli jsme si. Psala ona dívka, hezky a upřímně. Akce Milan-Jana mohla začít. Dopisní konverzace se rozjela. Chtěla Milanovu fotku. Jak to zařídit? Kdoví, jestli Milan nějakou má. Ale i tohle jsme zvládli. Večer Jirka na Milana vyjel. „Milane, dostal jsem od velitele rozkaz vyfotografovat tě na tabuli cti.“ Byl to fantastický tah. Jeho zásluhou putovala Milanova fotka místo na nástěnku Janě.

Po půl roce korespondování se vyklubala z dopisního přátelství hlubší náklonnost. Situace začínala být kritická. Nevěděli jsem, jak z toho. Ale rozuzlení přišlo náhle. Měl jsem dozorčího roty a zadrnčel telefon. „Dozorčí roty, svobodník Novák,“ předpisově hlásím. „To je dobrý, tady je Jirka. Franto, malér, Milan má na bráně návštěvu. Zařiď to nějak. Jana přijela.“ To byla rána. Jirka zavěsil. Hergot. „Pomocník!“ řvu do poschodí. „Převezměte za mě na chvíli službu. Musím na bránu. Jasné?“ Jirka mě už vyhlížel. „Čeká v klubu. Zlom vaz.“ Povzbudivě se usmál, mně ale do smíchu nebylo.

Otevřel jsem dveře. Zakašlal jsem. Otočila se a vypadala přesně tak, jako v mých představách. Upřímný pohled, milý úsměv, hezká tvář, vlasy by jí mohla Zlatovláska závidět. Ani se mi nechtělo jí lhát. Raději bych všechno vyklopil. Vysvětlil jsem jí, že jsem Milanův kamarád, že Milan je ve službě. Povídal jsem jí, že Milan o ní hodně vyprávěl, že se stydí, že je moc hodný a aby mu z rozpaků pomohla. Vypadl jsem odtamtud jako cukrář. „Tak co?“ chytil mě Jirka. „Jestli to Milan zkazí, rozbiju mu hubu. Takovou už nenajde.“ Za chvíli za námi přiklusal Milan. Vzal jsem ho stranou a všechno vyklopil.

Nezmohl se na slovo. Předal jsem mu všechny dopisy a přinutil ho dvacet minut se nehnout z místa a číst. Chtěl mě zmlátit, ale dohodli jsme se, že to odložíme. Když se mu nebude líbit, ať se mnou udělá co chce. Po dvaceti minutách Milan vyrazil na zteč. Chvilinku jsem tam stál s uchem na dveřích, a teprve když se rozproudil hovor, došlo mi, že mě už nebudou potřebovat. Celá záležitost praskla až za rok u svatebního stolu a já místo výčitek dostal od Jany pořádnou pusu.

(z knihy Namlouvání)

Napsat komentář