Nejstarší televizní přijímače představovaly ráj pro kutily. Nikde žádné polovodiče nebo tištěné spoje, každý drát odněkud někam vedl a elektronky byly průhledné jako osamělé ženy.
Takže když bedna klekla, a že klekala často, je jasné, první, co majitel udělal, bylo, že ji otočil, sundal dekl a kouknul dovnitř, zda tam neuvidí očouzené součástky, povolené šroubky nebo kablíky překousané od myší, a pokud mu ani po výměně lampy obraz nenaskočil, zavolal opraváře televizí, což bylo v těch dobách velmi vážené povolání. Vzpomínám, měli jsme televizi značky Athos, otec do jejích útrob nahlížel často a často ji taky úspěšně zprovoznil. Není divu, když měl příruční krabici plnou elektronek.
Chtěl bych vidět dnešní otce s dnešními televizemi; jak pak z dětí mohou vyrůstat zdatní kutilové?
Když jsem svého času bydlel ve Světlé nad Sázavou na svobodárně spolu s Jardou a Pepou, koupili jsme od kohosi starou vysloužilou televizi, abychom se na pokoji nenudili; i když opravdu asi proto, abychom na ni mohli lákat děvčata, což byla dobrá záminka, děvčata přišla, pak se řeklo, že v televizi stejně nic není a tak, však to znáte, ale nechci se do toho zamotávat – zkrátka televize to byla velmi stará, a když se zapnula, hřála jako litinová kamínka, že jsme snad museli vypínat ústřední topení, ale spíš větrat – nebo se svlékat, aha, děvčata; čili televize stará, černobílá, respektive šedošedá, občas se dalo rozeznat, co vysílá, občas ne – ale nám to nevadilo.
Dokonce si dovoluju tvrdit, že jsme všechen její jeden program sledovali s neuvěřitelným zaujetím.
Ano – a to je poselstvím tohoto příspěvku – tenkrát ještě televize tříbila fantazii. Jak nebylo nic vidět, museli jsme se domýšlet, představovat si a vysnívat. Dneska sedíme před velkoplošným oknem zmalovaným jako třináctiletá školačka a vidíme každý záhyb, chlup, strup a každou vrásku a říkáme si, jestli herci dřív nebyli hezčí, byť černobílí. A někteří i s duchy.
Tohle všechno nám digitalizace vzala.
Ale abych neodbočoval, stará televize na svobodárně jednoho dne vyhořela, opravdu z ní šlehaly plameny, takže jsme pochopili, co se nám tím naznačuje, pokrok se zastavit nedá, nový přístroj, tentokrát s možností příjmu dvou programů, si s naším přispěním vzal Pepa na multiservis, což bylo něco jako leasing, a když se pak oženil, přenesl si televizi do nové domácnosti – my s Jardou jsme už byli zkušenější a věděli jsme, že je bezpečnější holky balit jinde a jinak a nový přístroj jsme si nepořizovali.
To tak, ještě abychom taky skončili pod čepcem. Vlastně v pantoflích.
Jo, jo… Já vyrostla bez televize, naši si ji pořídili až když jsem byla na internátě. Nikdy jsem na jejím programu nebyla závislá – naštěstí, protože u nás je léta mizerný signál pozemního vysílání – a nejen signál, že 🙂 Tak jsem si časem pořídila satelit, a právě teď mi do těch udělátek na fasádě asi nasněžilo. Vypadá to na staročeské vánoce skoro se vším všudy, snad aspoň plynové topení nezklame!
Je pravda,že dříve se v elektronice dalo lecos opravit a vyplatilo se to.Dnes je to jinak.V servisech už dávno nejsou opraváři,ale jen měniči dílů.Nedávno jsem dal do opravny dvd rekordér.Před třemi roky stál 4500 Kč.O týden později mi nabídli,že jej opraví-cena opravy 2900 Kč.Musí se prý vyměnit několik součástek.Vzal jsem si ho zpět bez opravy,dal jsem ho jednomu vesnickému šikulovi,který ho vyčistil a funguje perfektně dál.Za opravu jsem mu dal 200 Kč.
Co bych za to dal, kdybych tak před týdnem po půlnoci potkal měniče dílů. Dělal jsem na compu drobnou inventůru obrázků a najednou jsem pocítil, že vůkol se jemně ochladilo. Šel jsem do kuchyně mrknout na teploměr, venku bylo k mínus dvaceti a teplota uvnitř padala pod plus dvacet, což bylo divné, neb systém by to měl držet na plus dvaadvaceti. Takže okamžitě následovala cesta do kotelny. Otevřel jsem dveře a ejhle. Z hlavního rozvaděče jemně vystupoval dým a vůně páleného bakelitu.
Před třicet lety jsem si postavil elektrickou kotelnu. Mám dva kotlíky po dvoutisíci litrech ve kterých na levný noční proud ohřívám vodu, kterou pak přes den honím po radiátorech. Třicet roků bez problémů a včíl se z té bestyje kůří.., jak by řekli staříček…
No okamžitě jsem se probudil a začínal vzpomínat na mladá kutilská léta Dělal jsem to sám, tak že, bylo zbytečné kohokoliv volat. Navíc pochybuju, že by v tuto hodinu někdo přijel. Fór byl v tom, že jsem to tenkrát dělal z hlavy, ostatně jako skoro všecko a byl jsem skálopevně přesvědčen, že v té palici musí zůstat nafurt.
No skoro hodinu mi trvalo, než za pomoci tužky a papíru jsem přišel na to jak jsem tenkrát pospojoval. Kolem třetí jsem našel bolavé místečko, vytřískal unavené díly a propojil vše bez ochrany. Snad do rána vydrží.
Ráno bylo po baráku zase příjemných plus dvaadvacet a den jsem pak trávil objížděním zbylých ještě známých , bych v jejich starém kutilském haraburdí našel potřebné díly, které v žádném supráku už dávno nejsou. Podařilo se, a v létě mě asi čeká generálka…
Tož tak vážení kutilové a kutilky o adventu…
BABY UNIVERSE
Pořád na mě naráží
můj nový vesmír
v garáži
Než života jsem převlík plavky
umazané od hmoty
tak mi vypad ze zkumavky
zas táhne mě
do temnoty
Už jsem trošku starší kutil
nenechám se uprosit
natož aby mě zas najít nutil
dírku co může ho snad
donosit
Po krk mám už velkých
třesků
plných singulárních
stesků
vždyť k života
vzplanutí
prý stačí jen něžné
fňuknutí….
http://dl.ziza.ru/other/082009/13/pics/078.jpg
A furt vám to nemezeruje, neměl bych se na to mrknout…
Kdysi v socialistických druhohorách jsme taky koukali na Athos. Otec špatně slyšel, i vyrobil si reproduktor, který byl k zadní části přijímače upevněn jakýmisi dráty. Reproduktor si pokládal na rameno k uchu, aby slyšel, co v televizi říkají. I nastala porucha. Otec otočil přijímač, odstranil zadní desku a sáhl do útrob té věci. Podotýkám, že jsem velice nešikovná a technicky neschopná a hádejte, po kom? Tehdy jsem zírala. Otec přeletěl přes skoro půl kuchyně, kde to s ním bouchlo o zem. Otřepal se a zíral na svoji ruku. Měl úplně černý palec. Pak dostal rozumný náhled na věc a zavolal opraváře.