Kauza Stehlík (4)/ Jízda s dálkovými světly (2001)

Na začátku třetéího tisíciletí jsem se shodou okolností sešel s architektem, docentem Vladimírem Stehlíkem. Byl to chlap připravený o skoro všechno, ale tehdy ještě  nezlomený.

Hodiny jsem ho poslouchal, prohrabával se nabídnutými dokumenty, díval se na Stehlíka i lidi bezprostředně kolem.
Vznikl velký rozhovor uveřejněný s dalšími ve třetí knize povídání s tehdejšími mediálně známými podnikateli – Úspěch a co za to.
Po třech dílech současného pohledu na Kauzu Stehlík se vraťme do onoho období roku 2001.
Pár úryvků z našeho povídání uzavře pohled na jednu neuzavřených epizor velkého třesku v uplynulém dvacetiletí. Říká-li se, že při kácení lesa lítají třísky, pak dobře mířenou Stehlík  dostal do oka.

Rozhovor z roku 2001 se jmenoval
Jízda s dálkovými světly

Čekal jsem snílka. Čekal jsem podvodníka světového kalibru. Čekal jsem dobrého herce, milujícího velké scény a sentimentální kusy.  Našel jsem chlapa, který visel na laně z věží dvoustovky českých kostelů. Našel jsem sedláka, který za poslední tři roky nasbíral v polích tátovy rodné vesnice osm set tun kamení. Našel jsem raněného chlapa, který se líže z ran, ale už zase jede s dálkovými světly.

——————

Traduje se historka,že umíte kohokoliv postavit do latě!
Už při prvním setkání  se zaměstnanci na nádvoří Poldi jsem si přivedl přítele zpěváka a do tváří nedůvěřivým a odmítavým pohledům jsem ho nechal zazpívat hymnu. Většina lidí sňala helmy. Ale asi dvacet z nich ne. Po skončení hymny jsem na ně křiknul: sundejte ty přilby. Oni: Vždyť už je po hymně a já: Přijde ještě druhá. Zcepeněli. Ale zpěvák začal  Bývali Čechové… A tím to bylo vymalovaný. Věděl jsem, že když spustíme hymnu, lidi zpozorní a pochopí, že jde o něco víc. Pak jsem řekl: chlapci a děvčata, teď do práce, už ani noha z fabriky. Konec propouštění. No, a jak jsem tohle řekl, všechno se změnilo. Jako když si ti lidi uvědomili, že se bude dít úplně něco jiného, než čekali. Byli zvyklí, že je vyhazovali jako dobytek. Nikdo nevěděl, jestli nebude na vývěsce. Jako za Německa.  Kdo už nepřijde – a nashledanou. To bylo něco na mě, kterej jsem byl Západem odchovanej. Já jsem si říkal, tak to ne. Tady budeme něco bránit. Ten pocit, když se najednou postavíte do čela takovýhle armády vám dá nepředstavitelný měřítko odpovědnosti vůči lidem, národu, vůči státu. Tam už nejste nějakej podnikatýlek. Když vidíte ty hektary pozemků, hal a těch lidí…tímhle jsem je zboural A hned jsem tam lupnul vlajky Bohemia Art a Poldi. A ta minulost byla zlomená. To se podařilo díky  zpěvu. Když měl pak pan profesor tu hymnu zpívat, když jsme táhli na Prahu, tak mu to na Václaváku BISka zakázala. Ale v té Práci jsem to zopakoval a fungovalo to neomylně.

Národ má pocit, že jste vyhořel. Vyhořel s plány, kterým někteří říkali megalomanské. Spousta Poldováků na vás ale nedá dopustit. Jste asi trošku vyhořelý i jako člověk. Ale dorazil jsem do vesnice, kterou jsem na silnici v životě nepotkal, a vidím, že vstáváte z popela. Nedokážu zatím posoudit, jestli jste byl to plusové nebo minusové znamínko. Jedno ale je jisté, nejste to uprostřed. A to uprostřed je nula. Jak se vám ten život takhle nepřehledně zamotal?
Když mě před  několika roky propustili z vazby, úplně nás to převálcovalo. Rodina šla na ústa a vám to v tu chvíli v hlavě všechno lítá. Tisíce myšlenek, tisíce dohadů a spekulací. Jak by to bylo, co by to bylo. Včera večer tady byla moje žena Danica, Marko má faru ve vesnici vedle, žije tam s rodinou a je po těžké operaci. Vyndali mu obratle z krku a dali mu tam železný. Šílený. On spadnul jako kluk ve skalách v Tatrách. Takový lezec jako my všichni. Co se nakonec v životě může všechno stát, to člověk netuší. Řeknu vám: Byl jsem pět let pod šíleným tlakem a říkal jsem si, kurva, Stehlíku, jak tohle vydržíš. Když nás s Markem pustili z vazby dostal  jsem povazební syndrom. To je strašlivá věc, deprese, těžká, hluboká, přichází nečekaně, lezete po čtyřech. Když mě pustili, já nemoh udělat tři kroky. Tadyhle nahoře nad vsí mám po tátovi domeček, ale já nemoh vylézt ani do poloviny kopce. Musel jsem si tam kleknout a říkal jsem si: Tohle je tvůj konec, Stehlíku. Nebyl jsem se schopen zvednout a lítalo mi hlavou, co bude rodina dělat, jestli exnu.  Není to sranda. Čtyři děti, šest vnoučat. Ale pak jsem se začal léčit a pomalounku to odchází. Člověk si může  hrát stokrát na hrdinu, ale tam ji koupíte a jste na kolenou. Ale překonal jsem to…Ale jak všem lidem vysvětlit, že to byl všechno jeden velikej podvod. Na nás na všechny. Ale jakej podvod!

V povědomí lidí je asi to, že jste měli velké plány, ale byly nějaký čachry, vzali vás do vazby a všechno šlo nějak do ztracena, zmizeli jste z obrazovky… Kdybych byl váš anděl strážný a seděli jsme tady nad kafem, vynadal byste mi, že jsem to všechno na vás nechal takhle spadnout? Že jsem tu svoji strážnickou práci flinkal?
Ne, ne. Já jsem člověk věřící. Věřící ale ne tak, že budu klečet v kostele. Pětadvacet roků života jsem dělal pro církev. A prožil jsem s církví neuvěřitelný zážitky. A od nejmenších kostelíků třeba v tom vašem Poříčí nad Sázavou jsem se dostal až na  Svatovítskou katedrálu. Tam jsme opravovali střechu šest let. Za tu dobu jsem měl hodně příležitostí hovořit s kněžími. A zdaleka ne všechny hovory byly takové, jak nám to linkuje církev. Ale vesměs to byli výjimeční lidé. A mnohokrát jsme diskutovali o ceně života. Mě to zajímalo. Zvlášť proto, že jsem neustále visel na těch věžích. Jednou jsem spadnul a přerazil si páteř. Ve čtyřiadvaceti letech jsem byl rozsekanej na kusy. A vždycky jsem přemýšlel na to, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Byla to léta neustálého rizika. Vlastně celý život jsem byl pořád někde na hraně. Celý život visím mezi nebem a zemí. Kostelní věže jsme opravovali netradičním způsobem, a když visíte na tom laně, nedá se tak úplně spoléhat na velice zrádný, starý materiál. Nikdy nemáte jistotu, že něco nespadne. Když jsem spadl z věže podruhé, zůstal jsem viset tři metry nad zemí. Nemyslete při desetiletích takové práce na dimenze života a smrti. A to taky silně ovlivnilo můj vztah k lidem.

Nikdo, kdo jenom trošku přemýšlí, nemá právo ani těm, kteří vám vytvořili takovýhle peklo na zemi nic vyčítat. Jsou v tom samozřejmě peníze, ctižádost, ambice,  ješitnost, závist, zášť, zloba… A tak jsem si říkal:  Stehlíku, pokus se i po tom maléru být nad věcí. Já se o to opravdu snažil. Ale člověk je jen z masa a krve. Tři roky potom, co mě pustili z kriminálu, byly strašný. Ale tady jsem zakotvil ve svým aterliérku, buduju si tu farmu na penzi, rodinu mám v Praze a je to v pořádku. Tehdy  v noci přicházel ten můj anděl strážný a na konci se vždycky objevovalo to světlo. Naděje. A na tom jsem začal stavět nový základy. Takže já neležím, ale pracuju dál.

Proč vás ta vazba tak zlomila, když jste určitě měl fešácký kriminál?
Aha… Tři neděle jsem byl na samotce. Objednaný lidi vám klepají na  roury, abyste nemohl zamhouřit oko. Po těch třech týdnech jsem měl šílenou noc. Křečovitě jsem se držel trojitých mříží, do rána jsem to takhle vyklepal a nevěděl jsem, jestli tam neexnu. A tadyhle z malýho mozku vám jdou do ramen takový výstřely. Stojíte, držíte se a máte klepotici. Tak jsem to přetrpěl do rána. Pak vyhověli mojí žádosti a dali mě na volnou vazbu, kde byli adolescenti. Kluci, který měli jakous šanci dostat se z těch svejch problémů. Pomáhal  jsem jim v dílničce s truhlařinou a dával jsem jim  přednášky.  Přitom jsem ale pořád psal. Za  tři měsíce vazby šest set padesát doporučených dopisů a denně jsem dostával dopisy z našich závodů. Zajímavý bylo, že z Poldovky nebyl ani jeden.  Spousta lidí mi potom říkala, že mi psali, ale všechno bylo zlikvidovaný. Z podniků Bohemia Art mi dopisy chodily stále. Mám jich schovaných víc než tisíc. Bylo to tvrdý a krutý. Ale nešlo o Stehlíka. Ani náhodou. Já to osobně neprožíval jako svůj osobní problém. Já jen hrůzou trnul, co bude s těma mýma lidma. Jak to všechno skončí. A taky jo. Vyhodili jich pak z Poldovky čtyři tisíce za týden.  Podařilo se mi prosadit třikrát za sebou zasedání manažmentu přímo v kriminále. To tady v historii asi nikdy nebylo. Ředitel věznice byl rozumnej. Věděl, že nejde jen tak odříznout generálního ředitele tak velkého komplexu a já je potřeboval řídit. Normálně se to dělo prostřednictvím advokátů. Každý den ve třináct chodila moje advokátka Eva Kraváková, pak další a v noci chodil doktor Hulík. Všechno bylo ale podložený nepředstavitelným vnitřním strachem – co bude s těma lidma a jejich rodinama. Já osobně jsem si tam i zahrál na kytaru a zazpíval. Ale měl jsem problém. Silný pocit, že se mě někdo chce zbavit. Dostal jsem třeba od někoho ampule s dopisem, že je mám brát denodenně. Ale doktor říkal, pane Stehlík, to je nejlepší cesta, jak se nechat oddělat. Protože jestli se vás chce někdo zbavit, tak ideální je to právě ve vězení. Byl jsem už tak vyplašený, že jsem si objednal stravu pro bachaře. Manželka mi to zaplatila, ale teprve pak  mi došlo, že to jídlo nosí jen jednomu bláznovi přes celej kriminál, každej mi tam může nasypat, co chce, přinejmenším nějakou drogu. Chyba. Měl jsem jíst z jednoho kotle s těma muklama. Ale už tu byl strach a tím pádem jsem přestal jíst úplně. A tak jsem nejed sto dnů. Jen  multivitaminy a čaj. Jen nějakou maličkost v noci, co přines doktor Hulík, můj osobní právník. Ze sto šesti dnů vazby za mnou byl stokrát, a těch zbylých šest dní byl ve Španělsku, když mě měl přijmout španělský král. A jak jsem místo jídla bral ty minerály, ucpal jsem si ledviny. Pak už jsem nemoh jíst vůbec nic. Ale už je to za náma.  Na druhý straně kriminálu seděl můj syn Marko, kterej, jak jsem pochopil, trpěl daleko víc než já. Já jsem ještě konspiroval všelijaký tahy a rozhodnutí, abych chránil nejenom jeho a rodinu, ale hlavně Poldovku, protože jsem tušil, že bez nás skončí. A taky se to stalo.

 I když jste měl vždycky kolem sebe spousty lidí, nakonec jste si musel překousnout všechno sám… Ale tak to bývá,ne?
Často mi třeba teklo z očí. Ale to nebyl pláč. To byly jen povolený nervy. Jsem velice tvrdej člověk. Já nebrečel snad od dětství. Ani pak, když to k breku bylo. Začali tam za mnou chodit lidi  z Parlamentu, protože tušili, že ta záležitost s naší vazbou není čistá. Taky se to dneska ukázalo. Podívejte se. Tohle je rozhodnutí Vrchního soudu. Všechna ta obvinění byla nesmysl. Jenom nástroj, jak zlikvidovat Kladno. Zlikvidovat těžkou konkurenci a dát prostor  Ostravě.   Rozhodující moment byl , když jsme v roce devadesát pět šli prudce do zisku. Z miliardový ztráty jsme měli osmdesát milionů zisku za pět měsíců. Oni stále žili v domnění, že  Stehlík je jenom figurka. Jenomže to se pletli. Ze čtyřiadvaceti zahraničních zákazníků  jsme jich do roka měli najednou osm set. A díky tomu vám můžu ukázat smlouvy na čtrnáct miliard korun pro Poldi ročně do roku dva tisíce šest. Místo toho je v Poldi místo oceli dneska akorát hlína. To nebylo o tom, že se někomu nelíbil Stehlík. To byla hra. Šlo o obrovský peníze… Zlomit jsem všecko musel sám, samozřejmě.  Ale k tomu jsem měl dispozice už od dětství. Byl jsem trénovanej. Všechno, co jsme dělali, jsme dělali s filozofickým nadhledem, a hlavně s poznáním světa. To bylo rozhodující. Se schopností vědět, jak ta ocelářská lobby funguje, jak se mezi ně dostanem. Když se začalo dařit, tak nám tehdejší politici zlomili vaz. Jeden  kamarád mi vždycky říkal: Vladimíre, ty tvoje dálkový světla tě jednou zabijou.

Jak jste to myslel, že máte dispozice k tvrdosti už od dětství? Co vás zocelovalo pro převzetí ocelářského kolosu?
Táta se narodil tady v domečku. Absolvoval slánskou reálku, pak se vyučil  obchodním příručím a byl dobrý obchodník. Oženil se do Prahy a bydleli v Troji  Na Studánce. Dědeček byl pomologický profesor, měli zahradnictví a pěstovali všechno možný. Po válce se  táta věnoval obchodu  v rámci statku, protože ho po zemřelém dědečkovi ved. V padesátých letech byl velice přesvědčenej mladej komunista a idealista. To pochopíte, až uvidíte ten jeho rodný domeček, ve kterém jich bydlelo deset. K tomu všemu ovšem znal hvězdy a ovládal astrologii. Maminka byla velice vzdělaná dáma, s dobrým vychováním v rodině,  v klášteře ve Varnsdorfu a v penzionátech. Absolvovala Vyšší dívčí a byla tátův protipól. Táta si pouštěl pusu na špacír a oni ho zavřeli. Byl v Jáchymově rok a půl a pak nuceně tři roky v Poldovce. Potom mohl dělat jenom šoféra a vydělal si jen pár korun. Naštěstí se jako řidič uchytil  na Karlově Univerzitě. Pomohli mu tam naši příbuzní. Táta se tam stýkal se všemi profesory, takže jsme žili jako v seriozní intelektuálský rodině, i když materiálně jsme na tom byli opravdu bídně. Táta měl  z arestu a hutí podlomené zdraví a brzo zemřel. Byl to zvláštní chlap. Neměl na cigára, ale rozhodl se stavět vilu. Vidíte, já to mám v genech. Nikde nebyla ani koruna a táta řek, že postaví barák. A taky ho postavil. V těch velice těžkých dobách. Neuvěřitelný. Přitom nikdy nekoupil cihlu. Všechno jsme vozili z bouraček. Když zbyly peníze na pár pytlů cementu,  to byl zázrak. Rozestavěli jsme veliký barák se zelenou plechovou střechou. Táta zemřel a já ho dostavoval ještě dalších osm let. Pro rodinu.

Byl jste ve škole šprt?
Haha, vypadám na to? V Troji jsem chodil do pátý třídy, pak v Kobylisích. Už tam jsem dostával poznámky, protože jsem pořád něco vyměňoval. Měl jsem kapsy vždycky plné blbostí, furt jsem něco šmelil. Kuličku za ložisko a tak. Sbíral jsem všechno. Já byl hroznej kramář. Potom jsem se šel učit truhlářem a hrozně mě to bavilo. Tam jsem měl samý jedničky. Táta chtěl, abych vystudoval průmyslovku, ale nebyly peníze. Začal jsem makat na tři směny v holešovické panelárně. Vydělal jsem na tehdejší dobu strašně peněz. Táta měl 1100 a já nosil domů třikrát tolik. Přitom jsme pořád stavěli ten barák. Postavit ten dům, to bylo synonymem našeho života. Trvalo nám to patnáct let.V devatenácti jsem se ženil. Po makačce v panelárně jsem dva roky truhlařil a údržbařil v Kovohutích. Jednou tam vidím, jak na komíně visí nějakej chlap a říká, pojď mi pomoct. Tak jsem vylez na komín a on říká, hele člověče, ty se nebojíš, viď? Já jsem před tím jen trochu lezl po skalách a  jak jsme slezli dolů, on povídá: Pojď se mnou, opravíme jednu kostelní věž.  První byla v Libni. Na dřevěným kostele jsme natírali helmici. A tím jsem se dostal k věžím. V roce šedesát sedm jsem založil přidruženou výrobu u JZD Klokočná na Praze-východ. Začali jsme dělat  kostelní věže dělat profesionálně, bez lešení. Celkem jsem jich udělal dvě stě jedenáct. Deset let jsem každý léto opravoval břidlici na střechách Karlštejna. Taky jsem tam byl na dně studny pod desetimetrovou vodou.

To ale předpokládalo opravdu profesionální horolezeckou průpravu, ne?
Dost intenzívně jsem trénoval s klukama horolezcema, který k nám přešli. Byla nás už celá parta a buď jsme viseli ve skalách nebo na věžích. S opravami kostelů jsem přestal až v roce osmdesát šest, když jsem vyjel do zahraničí. Dokonce ještě v osmdesátém šestém, kdy ž jsem se vrátil z Itálie,  jsem dělal Smečno. Celá dlouhá léta jsme lezli po Svatém Vítu.Všechno. Kružby, veškerý údržbářský práce. Můj problém byl, že jsem neměl vzdělání.

K čemu vám na věžích chybělo? Co vás k tomu hnalo?
Spousta věcí, který jsem nevěděl. Potřeboval jsem maturitu, abych mohl studovat dál. V tý době jsme už dělali pod Komunálními službami Uhříněves a ředitel – výbornej chlap – mi  pořád připomínal, abych si nějakou školu dodělal. My v té době dělali v Praze na Fučíkárně. Tam jsem měl dvaačtyřicet lidí. Dovedete si to v tý době představit? A jak jsme moc vyčnívali, byli jsme pořád pod drobnohledem kriminálky. To si nikdo nedovede představit, co nám ty pitomci dělali. Proto já jsem taky v tomhle tvrdě trénovanej. Věděli, že chodím k panu kardinálovi Tomáškovi v podstatě kdykoli, protože jsme museli spolupracovat s jejich stavebním odborem s páterem Šustrem s panem kanovníkem Kořínkem. To byli vynikající lidi, který se snažili ty památky aspoň trochu udržet v pořádku. A my jsme byli tak výkonný a laciný, žádný lešení, ta moje bývalá parta tam stále je…  Tehdy jsem začal večerně dodělávat maturitu. Rok jsem študoval v Praze a pak jsem přerušil práci a rok jsem to dělal jako denní studium pro pracující v internátu na Kladně. To už mi bylo třiatřicet. 

Byl jste dávno ženatý a měl dvě děti!
 Marka a Radka. A když jsem byl na škole, narodily se dvě další. Dostával jsem stipendium 1200 korun, přídavky na děti a  nějaký příplatky. V pátek v poledne už jsem pokaždý visel někde na věži, abych vydělal peníze na rodinu. Mezitím jsem se dostal do registrace UNESCO. Zažádal jsem si, abych mohl s partou pro ně dělat. Měli jsme jet na Srí Lanku opravovat svatyně. Naše technologie se jim strašně líbila a zastoupení UNESCO v Praze o nás stálo. Ale na Srí Lance v té době vypukla ta válka, takže to padlo a já se dostal na architekturu na Umprumce . Šest let jsem tam poctivě chodil, absolvoval jsem, když mi bylo devětatřicet a půl. Po absolutoriu jsem tam chvíli pobyl jako asistent, po půl roce jsem dostal odborného asistenta a asi v roce osmdesát šest jsem se habilitoval na docenta. Škola  si o mě v Listopadu utřela boty. Dohady, že jsem byl estébák, kecy, blafy. Zažaloval jsem ty profesory, ale když jsem je viděl u soudů, vzal jsem to zpátky. Ale když jsem pak dokonce vyšel v  Cibulkových seznamech, zažaloval jsem Ministerstvo vnitra. Soudil jsem se sedm nebo osm let. Až vloni Vrchní soud konečně rozhod, že nebyl žádný důvod, proč bych v těch seznamech měl figurovat. Nejvyšší soud nakonec potvrdil, že nikde nic. Estébáci měli s naší partou horolezců nějaký záměr, protože americký konzul byl horolezec a lezl s náma po skalách. Když jsem zjistil, co se asi chystá, hned jsem ho varoval. Když jsem ho po dvaceti letech potkal v Řecku na ambasádě, potvrdil mi, že po něm šli, a děkoval mi za včasné varování. Kdybych byl rozvědčík, třeba bych na to byl i hrdej. Protože to byli profesionálové. Ale já nikdy nic takovýho nebyl. Jenom s tím  někteří lidi týrali mě a moji rodinu. Hlavně jim všem bylo podezřelý to, že jsem měl na škole stipendium, a navíc jsem ještě uměl vydělat peníze. Pane, já neměl neděli celý léta. Dřina, dřina. Pak jsem se díky své tetě dostal do Itálie. Byla tam vdaná a já tam dostal šanci dělat projekt. Měl jsem u tety zázemí, vzal jsem si s sebou patnáctiletého syna Radka, nacpali jsme všechno do žigulíka a jeli jsme. Kromě té práce pro tetiny známé, jsem v Benátkách vyjednal zakázku pro celou naši partu. Opravovat Benátky by pro nás byla nádherná příležitost dokázat, co umíme. Ale zase to Češi zkurvili. Vydupal jsem na opravu památek v Benátkách tři a půl milionu korun, ale v Národní galerii seděl nějaký estébák – kádrovák, a ten rozhod, že se peníze dají nějaké zahraniční firmě a hotovo. Takže  to zase padlo. Já jsem zatím v té Itálii kreslil projekt na uměleckou školu. Zadal mi ho tetin známý starý profesor, vyhlášený italský gynekolog, který měl vlastní letadlo s pilotem a lítal rodit jen světové celebrity a královské rody. Měli pozemky, kde byly nějaké staré skleníky, já jsem to s klukem sám rozboural, rozřezal, dokončil ten projekt, skici, všechno to bylo hotový a připravený. Pan profesor se definitivně rozhodl, že  to zafinancuje. Ke všemu ještě, když viděl, kolik jsme tam ve dvou udělali práce, řekl, nejen že to mám postavit s českou firmou, ale že tam budu i učit. Hned mi taky zařídili možnost přednášet v Benátkách o opravách památek. Jenomže pan profesor odjel do Ameriky a zemřel tam. Krátce po něm zemřela i jeho žena a všechno padlo. Odešel jsem do Německa, ale dlouho jsem se nemohl chytit. Až pak jsem potkal českého emigranta architekta Roberta Janečku a ten mi pomohl k první práci. Ze starýho baráku jsem udělal romantickou vilu. Od výkresu, všechna řemesla na klíč. Pak jsem určitě půl roku zase neměl co dělat, jezdil jsem domů opravovat s mojí bývalou partou další a další věže. Pak se mi  povedlo sehnat v Německu zakázky na nějaké rekonstrukce.  Následoval klub mládeže v zastavěný historický lokalitě. V docela krátký době jsem pak v Německu realizoval přes sto sedmdesát akcí. Jenom ve Weidenu jich mám osm. Pak jsem se dal i do interiérů a postupně, před revolucí i po ní, jsem se v Německu vypracovával. Hned po revoluci jsem se synem založil naši firmu Bohemia Art. Dělali jsme obrovský projekty, přestavby bývalých socialistických center na moderní obchody, restaurace, banky, a to už jsme byli rozjetí jako blázen.Vyvážel jsem tam  osmdesát našich lidí . Záměrně jsem to dělal tak, aby naši řemeslníci poznali Německo, systém práce, vozil jsem tam autobusy plné našich lidí. Byli jsme nesmírně úspěšní. Proto ta Bohemia Art tak vyjela. A pak jsme tady u nás založili  školu.

Moment… Jakou školu? A vůbec. Jak se z architekta stal ocelář?
V privatizaci jsem  koupil na úvěr dýhárnu v Kralupech. To byl vynikající závod. Pak zbrojovku Březnice. Pro učně-truhláře jsme postavili velikou halu. Teorii dělali ve škole a praxi u mě ve fabrice v Rožmitálu. Po tom, co nám fabriku vzali, tam teď teče skrz střechy. V Rožmitálu se pak na nás nabalil Agrostroj. Vyráběli tam zemědělské stroje, my jsme do toho vsadili další profese a rozjeli výrobu rodinných jachet. Pak jsme měli pilu a obrovský státní statek v Rožmitále. Hospodařili jsme na 2600 hektarech, chovali jsme 1300 kusů hovězího dobytka a 600 prasat. Tím jsme zásobovali Kladno. To už jsme měli osm závodů.

Jaký byl přehup do velkých peněz?
Mně to nedělalo vůbec žádný problémy, protože Marko je nesmírně schopnej chlap přes ekonomiku a právo. Ten tohleto všechno s týmem lidí ovládal. Já vedl myšlenku a rozšiřoval okruh působnosti. Roztáhli jsme živnost Bohemia Art skoro až na 100 profesí. A všechny jsem je sbouchal dohromady. Ale v dobrým. Pořádal jsem mítinky v závodech. Říkal jsem lidem, co mají dělat a jak na to jít. A lidi mě začali svatosvatě poslouchat. To proto, že se rychle objevovaly výsledky. Neexistovalo, aby někdo nedostal výplatu. Všechno klapalo a okamžitě jsem rozjel obchody do zahraničí. Byl jsem vybavený jazykově, měl jsem  spoustu zkušeností, praxe i  konexí. Navázal jsem se na Německo a Rakousko, všude se o Bohemia Art psalo jako o zázraku. Tschechische wunder. Najednou to lítalo a do zahraničí šel jeden interiér za druhým. To neslo prachy. Všechno jsme sypali na jednu hromadu, až jsme získali skutečně vysoké základní jmění. A v té době mě zavolal kladenský místostarosta, že se u nich má likvidovat Poldovka, jestli bychom s tím něco nemohli udělat. Poldovka mi šest let garantovala stipendium a já to cítil jako svůj závazek. Vůbec jsem neváhal a šli jsme do toho. Jsem architekt životního a pracovního prostředí a rozhodl jsem se přestavět Poldovku. Vyhráli jsme soutěž, protože jsme měli nejlepší projekt, a  navíc jsem ostatní uchazeče přebouch finanční nabídkou.

Riskoval jste?
Vyhlášená cena byla 750 milionů a já nabídl miliardu. S tím, že jsem počítal, že ty peníze seženu a taky jsem je sehnal. Poldovka byl diamantovej důl. Zázrak. Všechno se řešilo jako v  Bohemia Art, baťovský systém, samosvornost všech podniků. Zaměstnanci si kupovali všechno za režijní ceny, samozřejmostí bylo tvrdé dodržování pracovní doby a běželo to. Já jsem nabral sto dvacet učňů a když se tohle všechno potom ventilovalo v Kováku a všude v  kladenským regionu, vytvořilo se mezi námi a lidmi obrovské pouto odpovědnosti. Za nějaký čas už lidi jezdili na montáže po celý Evropě, starali jsme se o ně. Dodnes jsem nepochopil, proč  první, kdo se do nás trefil, byl Zeman. Řezal do nás už tehdy, když jsme ještě Poldovku ani neměli.V Americe jsem otevřel veliký zastoupení a sklady, prodalo se  každý kilo oceli. To nemáte potuchy, jak to bylo rozjetý.  Přitom se tady v novinách pořád psalo, že neplatíme za zaměstnance sociální a zdravotní pojištění. Údajně jsme měli dlužit tři sta milionů. To byla taky ta záminka, proč nás s Markem dali do vazby. Nakonec ale soudní znalci spočítali, že jsme tyhle dávky naopak přeplatili o tři miliony devět set devadesát tisíc. Poldovka byla prošpikovaná ze všech stran lidmi ze Západu, kteří si nás prohlíželi jako pod rentgenem a s nimi hajzlíci „poradci“ tady z republiky. Ale měli jsme je na háku. Nakonec nám tu smyšlenost s neplacením dali jako důvod, proč už nás banka nebude dál profinancovávat. Bylo to na politickou zakázku. To už je dneska jasný. O tom, že nás chtějí zlikvidovat, jsem dostal paradoxně přesné reference z Ameriky. Najal jsem si tam špičkovou advokátní kancelář a ti mi sehnali zprávy, že jsem se nestačil divit. Likvidovaly nás česká ocelářská lobby, a hlavně Němci. Kruppovi jsme v roce devadesát pět poslali přímo do fabrik 105 000 tun, což je přes 5000 kamionů oceli. To byla taková invaze České republiky na Západ, že to neunesli a spojili se proti nám. O tom se ale nemluví. Nikdo to nechtěl slyšet, ani napsat. Dokonce jsme se dověděli, že někteří naši novináři byli placeni tou německou obchodní skupinou. Dostávali pět tisíc marek za článek, který nás doma očerňoval. Proto jsem  taky tenkrát ten deník Práce koupil, abychom měli možnost k lidem nějak propasírovat  naši pravdu.

Spousta lidí si asi myslí, že po tom všem trpíte stihomamem. Nebylo by se ostatně co divit. Ale málokdo z nás laiků si asi dokáže domyslit, jak je  celý svět dneska řízený obrovskými průmyslovými,  ocelářskými a  naftařskými lobby. Jak je geopolitická situace těmito giganty a chobotnicemi ovlivněná. Jak jde světová politika v závěsu světových financí.
 Já jsem stihomamem netrpěl a netrpím. Kolegové mi pořád říkali, že jsem podezíravej, jenže ono se to všechno splnilo. Jezdili za námi německý obchodníci. Po pěti hodinách jednání s tou německou ocelářskou mafií jsem je nakonec vyhnal a řval jsem na ně jak na malý kluky. Máme to všechno zdokumentovaný na videu. Stál jsem na balkoně v kladenský galerii, kde jsme měli ředitelství. Dneska je to tam všechno rozsekaný a všude hromady hoven… A ten jejich šéf na mě křičel: Vladimir, noch zwei minute, bitte schön. Ale já řek,  počkejte do Düsseldorfu. Konference producentů ocele z celého světa. Taky to mám celé natočené. Tam jsem všem poděkoval za to, že Poldovka zase jede. Sedělo tam dvě stě zástupců devadesáti ocelářských firem z celého světa. Já jim udělal přednášku a pustil jsem jim na videu Poldovku v plným provozu. Vyráběli jsme tolik oceli, že jsme to neměli kam strkat, pane. A řek jsem jim: Pánové, v únoru jsem zavřel vrata, protože dál už nebude možný, abyste nás nutili vyvážet poldováckou ocel za cenu dubovýho dřeva. Poldovka vám dluží 25 000 tun výroby, což jste samozřejmě taky ještě nezaplatili. Ode dneška  zvedáme ceny o třicet procent. Těch 25 000 tun vám ještě dodáme ve starých cenách, ale tím to hasne. Já je měl na rukou všechny, pane. Ovace. Chcete to na tom videu pustit? Jeli jsme domů jako vítězové, ale druhý den jsme si v našich novinách přečetli, že to  v Düsseldorfu skončilo pro  Stehlíka krachem. My tam při tom za ty tři dny prodali 72 000 tun. Víte, co to je? Absolutní úspěch. Ale tady doma nás za to už zatím řezali. Strašlivá lumpárna. 
Nezbylo mi nic, než vytáhnout s Poldovákama na Prahu. A to byl konec. Zastavili nám financování a zavřeli nás, vedli nás z Poldi jak zločince. Nikdo se nás na nic nezeptal, jen čekali, až odejdem ze všech funkcí. Pak ti hajzlové Poldovku zlikvidovali. Ta je teď vyřezaná jak rakovina.

Umíte být k sobě láskyplný? Užívat si sám sebe?
To  neznám. Dělat, pracovat. To je ta moje sebeláska. Já umřu v práci, buď u prkna, nebo u ponku. Určitě ne v posteli.

 Vy totiž umřete na barikádě, pane Stehlíku!
Já jsem ale na tu barikádu nepřišel sám. Já tam nechci být sám! Tam nás vynesla naše podnikatelská filosofie.

Když jsem občas o vás viděl nějaký šot v televizi, tak jsem měl dojem, že máte nějaký černý humor, sklon k recesi nebo i provokování. Viz třeba jak jste nakoupil  staré limuzíny z husákovského autoparku.
Kdepak pane, to nebyl humor, to byl docela tvrdej obchod. Já jsem je nekoupil proto, že jsem si je chtěl někde vystavit. Maximálně bych si asi nechal Tatru po Husákovi, protože Tatrovka byla náš odběratel. Pak bychom si asi nechali jednoho Zila a jednu Čajku, protože to se všecko vyrábělo z poldovácké oceli. To  mohlo stát v muzeu Poldovky vedle tisíců a tisíců kusů archiválií, které buď jsou ještě někde v těch sklepích, nebo to už taky možná je zničený. Na ta ostatní auta jsem utvořil společný fond s ruskou firmou, a ta proti jejich hodnotě sehnala prostředky na výrobu tak zvaného paletového zboží. To jsou ocelové buchty čistého železa. Přišlo jich sem asi osm vagonů a zárukou proti tomu byly tyhle vozy. V novinách to bylo prezentováno, že nějakej hoštapler si nakoupil starý limuzíny. Absolutní nesmysl. To nemělo co dělat se Stehlíkem, který by se chtěl předvádět. Zase toho zneužila ta lobby proti nám. Podařilo se jim dostat nás křivým obviněním do vazby. A když potom viděli, že jsem ze všech těch funkcí odstoupil, tak šup, otevřelo jim to dveře, mohli vyházet Poldováky a zlikvidovat starou Poldovku.

 Jsme chlapi v letech, kteří mají jedinou filosofickou jistotu, a tou je zánik jejich života. Je snad přímo naše povinnost ukrást si ještě aspoň trochu svého štěstí. Jak vy si ho děláte?
Jak mám nabourané nervy, beru léky a chodím spát ve dvě hodiny v noci. Vstávám tak v osm s obrovskou radostí v duši, co budu dělat, co ten den vytvořím. A to mě drží od dětství. Heleďte, mně bylo jedenáct roků a řek jsem, že  postavím velikánskej holubník a budu chovat holuby.Táta na mě koukal a říkal: to nepostavíš. A já jsem řek – postavím. A taky jsem ho postavil. A takhle mě to drží celej život. Snad je to nějaká anomálie. Já jsem člověk práce. Kdybych neměl být takovej nadšenec jako jsem, tak bych umřel.

 Taky se hodně zesměšňovalo to vaše vlastenectví, prapory a tak.
Heleďte, já poznal Západ dokonale už před revolucí. Navíc jsem organizoval tři expedice s horolezcema na severoamerický kontinent, včetně Aljašky samozřejmě.  To bylo v letech sedmdesát čtyři, devět a osmdesát jedna. Projeli jsme celý Skalistý hory. Vydělali jsme si  na věžích a abychom dostali  příslib, museli jsme holt někomu zadarmo opravit chalupu. Tak to chodilo. Pro nás to všechno bylo o dřině.  

Umět neulpívat je asi známka většího ducha. Prázdná setrvačnost, opakování do pitoma ducha omezuje. Někdo takovému člověku ale taky může říkat, že je splachovací. Jste splachovací, pane Stehlíku?
Přátelé říkají, že mám sedm životů. Ale já si myslím, že to všechno je  záležitost víry. Ale ne v Boha a církev. Přese všechno, co člověka potká, musí mít sílu karamboly překonat. Víte, ty kostelní věže, to byl neskutečný trénink. Psychický i fyzický. Když jedete na Brno přejedete dvojitý most přes Želivku a vyjedete na kopeček do Vojslavic.Vpravo vidíte kostel  Panny Marie. My – já s patnáctiletým Markem – jsme ten kostel opravili. Rozbourali věž nahoře, znovu udělali vazby, oplechovali znovu mědí, no a fasádu až k zemi. No a my dva jsme to udělali, pane. Jeden rok se  dělala půlka a druhej druhá. Já tvrdím, že my Češi jsme se odnaučili přistupovat k velkým projektům a vůbec k realitě s odvahou. Samý mindrák a ostych. To já nechápu. Náš národ je nemocnej, za posledních dvanáct let to nezvládá. Když se podívám na ten Parlament, tak je mi lidí líto.To je hrůza a děs. Když  poslanec vykřikuje: Chovejme se jako Evropané, a ne jako Češi, tak bych ho kop do prdele, až by prolít oknem. Vždyť jsme přece Češi, ne? Jsme jako stádo a necháme se hnát vlastníma lidma.

Taky se říká: Chcete-li být úspěšný, buďte jiný. Ale vám se to nevyplatilo!
Já nejsem kurva, ani podvodník. Jsem  idealista, ale zároveň velkej realista. Za mnou je neskutečný dílo. Jenom ty věže obejít. Natož je opravit. Někdo se mě ptal: Proč stavíš loď, když jsi to nikdy nedělal? A já říkal: Právě proto… Celej život jsem se staral o širokou rodinu. Matka mi vždycky říkala Ochránce rodu. Já bych furt všechno zachraňoval. Asi zase nějaká anomálie. Jak se teď tady motám dva roky na vesnici, zase už se tady kolem mě stahují lidi. Jsou  mladý a nezaměstnaný a ptají se mě, co mají dělat. A já jim říkám, vždyť tu to vaše štěstí  leží na zemi! Koupil jsem starý a vymlácený kravín. Uděláme z něj pilu a bude se tvořit, tvořit, tvořit! Nápad… To je můj svět. Teď půjdeme nahoru, podíváte se na tu moji budoucí farmu. Nasbírali jsme tady na polích přes osm set tun pískovce a stavíme z něj. Podíváte se a řeknete: On je blázen!

(2001)
Dokončení seriálu zítra

Napsat komentář