Kanárské postřehy

Postřeh prvý, zcela neobjevný a již dříve postřehnutý.

 Moře…

Pro rodilého vnitrozemce stále nové a udivující.

Nevím, jestli mě někdy omrzí chodit mokrým pískem a nohy si nechat omývat zpěněnou slanou vodou.

Zrovna tak jako mě neomrzí pokaždé vyjekávat a ustupovat nahonem, když vlna je nečekaně větší a zmáčí kalhoty.

Moře mě baví. Bylo málo lidí a nepralo slunce. Ideální relax.

Postřeh druhý, pro mě nový.

Vítr…

Vítr znám dobře. Zažila jsem už různé větry včetně jednoho nefalšovaného hurikánu.

Znám vítr teplý, vlahý, mokrý, studený, prosáklý jarem/létem/deštěm/mlhou.

Vítr plní vůní.

Vítr, co jen tak čechrá vlasy, zrovna tak jako vítr, co bere dech.

Vítr, který přilepí deštěm provlhlé oblečení a pronikne do každé poslední i té nejvnitřnější buňky v těle jako by mě chtěl celý pohltit.

Vítr suší prádlo a hraje si se závěsy.

Kanárský vítr mě ale nechal poznat ještě jednu větrnou stránku.

Vítr MLUVÍ!


Nebo dobře tedy, je to trochu nadsázka. Dělá zvuky. A zvuky jsou různé. Což by nebylo tak objevné zjištění, ale za normálních okolností ty zvuky člověk nevnímá. Šustění větru v listech stromů. Hvízdání na kopci mezi jehlicemi borovic.

Víme o tom, ale nevnímáme. Došlo mi to plně, když jsem se zaposlouchala do větru ve větvích (nebo listech?) datlových palem. Divný a pro mě neznámý zvuk.

Připomínal mi chřestění chřestýše někde na skále pod rozpáleným kamenem. Podotýkám, že jsem nikdy chřestění chřestýše neslyšela. Je možné, že jsem ani chřestýše nikdy neviděla. Ale představuji si to tak.

Na Kanárech zkrátka mají CIZÍ vítr 😉

Postřeh třetí, zajímavý.

Nesnáším hromadně organizované záležitosti. Pokud vůbec připustím účast, tak nejraději, když organizátorem jsem já.

Dost často se proto stávám samozvaným organizátorem a samozvaným vůdcem skupiny. Z tohoto soudku mí kolegové v práci dodnes vzpomínají na mnou organizovanou nedobrovolnou autobusovou okružku přes terminály letiště Charles De Gaulle (a že jich má…). Okružka končila nestihnutím daného spoje a následným rovněž nedobrovolným a zcela neplánovaným několikahodinovým pobytem na jednom z terminálů.

Jen představa zájezdu organizovaného cestovní kanceláří je mi zcela cizí.

A prostě NECHÁPU, jak NĚKDO může toto dobrovolně podstoupit.

Oprava: NECHÁPALA jsem to do předminulého týdne.

Teď už vím, že důvody jsou a jsou různé. Například jedním důvodem by mohla být časová tíseň při organizaci výletu. Zpětně již vím, že pro mě ani časová tíseň důvodem k využití cestovní kanceláře být nemůže. Alespoň pokud si nechci zbytečně zvyšovat hladinu adrenalinu 50x za den, protože negativa hromadného zájezdu stále převyšují ta pozitiva.

Ale stalo se… a já martýrium “lastminutu” absolvovala. A dobrovolně.

A tím pádem jsem byla obohacena o zážitky, které bych bez té cestovky nezískala.

Pominu-li všechny ty nepříjemné, rozčilování a stěžování si vhodné peripetie cesty a zvláště pak charterového letu (charterové lety si snad vymyslel nějaký psycholog-sociolog jako studijní materiál), tak hlavní novinkou, byl pro mě pobyt v rámci uměle vytvořené skupiny lidí účastníků zájezdu.

A nebyla to jedna skupina lidí, ale celá soustava skupin vytvořených pomocí mnoha různých cestovních kanceláří z několika různých zemí. Dohromady tyto skupiny tvořily zase velkou skupinu, jakési nesourodé společenství s vlastními pravidly.

Ten týden strávený v ohraničeném prostoru hotelového komplexu byl pro mě z hlediska pozorování lidského druhu snad nejzajímavější za posledních mnoho let.

Nejlepším místem na ono pozorování byla restaurace a hned pak bazén.

Nováčky z posledního dorazivšího turnusu jste rozeznali ještě před vstupem kamkoliv. Před nimi jako by se vždy táhla nervozita a ostych. Zdržovali se pouze v bezpečí svých tlup a jen málokterý jedinec si troufl tento kruh soukmenovců opustit na větší vzdálenost a delší časový úsek. Ti, jejichž “greenhornské” místo bylo tímto nahrazeno nově příchozími, povýšeně nováčkovský první vstup pozorovali a jejich radost, že už nejsou nejmladší příchozí, se nedala zakrýt.

Nejvyrovnaněji a spíše bez zájmu se pak chovali staří dovolenkoví mazáci, kteří už kroutili druhý a další týden. Restaurace je dávno omrzela a změna tváří pro ně ztratila své kouzlo. Někdy trochu blahosklonně poradili, kde najít kečup, jinak se zasvěcování nezúčastňovali.

Další věc, co mě zaujala, jak moc někteří naplňovali všechna klišé o svém národě.

Nemohla jsem si nevzpomenout na Černého Entropii, o které doteď nevím, co si mám myslet. Jediné, co mě v souvislosti s ní napadá bylo “že nestojí za takový humbuk”.

Ale zpět na Kanáry do restaurace.

Francouzi seděli často u společných stolů. Večeře či oběd byla pro ně vždy na několik hodin. Stůl obtěžkávalo velké množství druhů jídla, talířů a talířků, což krásně kontrastovalo se štíhlostí jejich postav. Na jejich stolech stály vyrovnané sklenice – na vodu, na bílé, na červené. Francouzky vždy elegantně a vkusně oblečené, pečlivě vybrané doplňky, na krku s šátečky, které pro mě představovaly ztělesnění francouzského šarmu.

A vedli složité konverzace, zřejmě na nějaká existenciální témata. Tedy alespoň mně se to tak zdálo. Francouzsky umím jen několik vět.

Oproti tomu růžolící němečtí důchodci jedli skoro zásadně jen ve dvojicích, výjimečně se dvě dvojice sesedly k jednomu stolu. Hlučně se ale mezi sebou všichni zdravili a nahlas vtipkovali.

Jejich stoly se v porovnání s francouzskými sice také prohýbaly tíhou jídla, ale talíř měl každý jen jeden, naplněný až po okraj tím nejtěžším a nejvýživnějším, co tam bylo k mání.

Jo a zajímavost – všichni měli snad stejné brýle??? Asi ne 😉 A oblečení jako přes kopírák…

Češi se důsledně drželi rodinného uspořádání. Nikdy neseděli jinak než jedna rodina pohromadě a sama u stolu.

Také se vyznačovali jistou nevraživostí namířenou na ostatní Čechy, ale tento objektivně nepotvrzený fenomén je mi už známý z dřívějška.

A smutný postřeh na závěr. Všechny Češky nad padesát měli BMI někde na hranici nadváhy a obezity 🙁

Shrnutí: Vcelku jsem si ten týden užila, aspoň v mezích, které určuje tříměsíční mimino. A nebojte, netrávila jsem čas pouze čuměním po lidech.

Napsat komentář