Fenomenální světově uznávaný 
basista Jiří Mráz se narodil 9. září 1944 v Písku. Při natáčení televizního dokumentu o „George Mrazovi“ jsem ho zastihl v pražském karlínském studiu.
Jiří Mráz: Dědeček hrál housle, matka zpívala a hrála piano, než ho musela prodat. Tatínek byl právníkem, ale po „vítězném“ únoru musel pracovat v JZD. Při ranní jízdě do práce autobus narazil na hlaveň tanku a otec přitom zahynul. Od sedmi let se učil hrát na housle. Přes ulici bydlel učitel hudby profesor Karel Korecký, žák Otakara Ševčíka, jehož houslové školy se hrají dodnes. Měl velkého černého psa, který se jmenoval Rex. Byl sice za mříží, ale přesto jsme z něj měl velký strach, takže se mi do houslí moc nechtělo. Ale musel jsem. Dva měsíce jsem jen stál s houslemi a musel jsem tři čtvrtě hodiny udržet pod bradou krabičku sirek. Když mi spadla, stál jsem dalších čtyřicet pět minut. V roce 1958 jsem začal hrát jako 15 letý v táborském symfonickém orchestru Bolecho. Taky jsem hrál na klarinet. Ve vánoční mši, na kterou do Tábora přijeli sólisti z Prahy, jsem měl krátké sólo. V kostele se netopilo, byla tam zima. Hrál jsem v rukavicích, neměl jsem tak citlivé prsty a při sóle mi to tak strašně zapískalo, že z toho zpěvačka z Prahy měla málem mrtvici. Tím jsem skončil s klarinetem a začal jsem hrát na altsaxofon. Na gymnáziu mě vzali do školního bigbandu. Tam jsme hráli na všechno možný, na altku, na kytaru, na bicí. Měli jsme basistu, kterej hrál skoro 99% not špatně. Byl to zřejmě genius, protože normální smrtelník zahraje dobrou notu aspoň náhodou. Jednoho dne jsem basu zvednul a zkusil na ni hrát. Měl jsem pocit, že to není těžké. Musel jsme trochu víc roztahovat prsty, tak jsme si mezi ně dával korek. Od té chvíle jsme se stal basistou a tento nástroj mi už zůstal.
Podle některých kritiků hra na melodické nástroje přispěla ke svébytnému pojetí Mrázovy hry na kontrabas.
Jiří Mráz: Jazz jsem poprvé slyšel v neděli dopoledne. Poslouchali jsem v rádiu operety a najednou tam místo toho byla hodinka o Louis Armstrongovi. Jeho podivný hlas mne docela šokoval. Říkal jsem si: Jak si může dovolit zpívat, když nemá hlas? Ale líbilo se mi to víc než operety. Od té doby jsem začal jazz vyhledávat. Skoro denně jsme poslouchali Willise Conovera na Hlasu Ameriky. Jeho pořad začínal každý den pár minut po půlnoci předehrou Duke Elligtona ke skladbě Take a Train. Bylo to vysílání na středních vlnách, někdy to bylo rušené, takže jsem basu neslyšel. Poslouchat jsem, jak všechny nástroje pracují společně.. Neměl jsem žádné desky, jen magneťák a nahrávky z Voice of America. Tak jsem začal sólovat podle saxofonistů a trumpetistů. Na nahrávky basistů jsem se zaměřil později. Byl to hlavně Ray Brown, Scott LaFaro, Paul Chambers a Ron Carter. Když mi bylo 17 let, tak jsem někde sehnal knihu o base od Ray Browna. Bylo to i s notami a mně se tam líbil jeden jeho grif. Naučil jsem se to ve všech stupnicích. O mnoho let později jsme jednou šli v New Yorku kolem klubu Blue Note a Ray právě vystupoval z taxíku. Dali jsme se do řeči, a nakonec mě vzal dovnitř i s mými pěti přáteli. Předtím jsem už hrál s Osacarem Petersonem a on se pak po mém odchodu k němu občas vracel. O přestávce jsem zašel za Rayem do šatny a on mi řekl, že hraju jeden výbonej grif a zazpíval mi ho. Že prý ho slyšel na jedné mé desce. Já nevěděl, jestli to myslí vážně nebo žertuje, protože to byl ten jeho „leek“. Tak mu říkám: „Ray, to je přece z tvojí knížky, kterou jsem sehnal v 17 letech a naučil se to s přesně stejnýma prstokladama. To je tvůj „leek“. A on mi na to řekl: „Já to nemůžu hrát tak rychle jak ty.“ A dodal: „Takže: jsem ti ukrad to, co ty jsi ukradl mě. To je jazz!“
V roce 1961 začal Jiří Mráz studovat hru na kontrabas na Státní konzervatoři v Praze u prof.Františka Hertla. Absolvoval v roce 1966.
Jiří Mráz: Podle některých jsem školu dokončil zázrakem. Lítal jsem mezi Violou a Redutou. V 1963 jsem začal na hrát v Divadle na zábradlí v triu Míši Poláka, kde jsem vystřídal Antonína Gondolána. Na bicí hrál Pavel Burda. Osvětlovačem a později dramaturgem divadla byl tenkrát Vašek Havel. Když jsem se po převratu vracel do Prahy, tak byl buď v nemocnici anebo v Americe. Potkali jsme se teprve vloni na trenčínském festivalu Pohoda. Neviděli jsme se čtyřicet let. Když jsem ho oslovil „pane prezidente“, tak mi řekl: „Co blbneš, prezidente? Vašku…! Vždyť jsme si tykali, co si budem vykat?“ Tak jsme si dali pár skleniček vína. Vypadá docela dobře. Václav Klaus mi říkal, že si mě v 60.letech chodíval poslechnout do Reduty. V roce 2004 mi uspořádal oslavu šedesátin spojenou s koncertem ve Španělském sále. Letos mi dal zlatou plaketu. Na světě není moc prezidentů, co pořádají ve svém sídle pravidelný jazzový koncerty a oceňují jazzmany…
Po angažmá v triu Míši Poláka hrál Jiří Mráz s Ivanem Smažíkem v triu Rudolfa Daška. Poté s Daškem vstoupili do nové formace SH kvintetu s Karlem Velebným, Laco Deczim a Milanem Mádrem na bicí.
Jiří Mráz: Poprvé na Západ jsem se dostal s Karlem Velebným jako člen SH kvarteta. Protože jsme všichni čtyři jsme jeli do Holandska jedním autem, musel jsem celou cestu ležet pod basou, Dojeli jsme za Amsterodam, udělali zvukovou zkoušku a začali hrát, Hned v první písničce jsme asi po sedmi taktech ale hrát přestali, protože v lokále pustili televizi, ve které byl boxerský zápas Casius Clay – Sonny Liston. To trvalo tak dlouho, že jsme nakonec už nic nezahráli, jen těch prvních sedm taktů. Kvůli tomu jsem seděl dvacet hodin pod basou.
V roce 1967 přijal angažmá v Mnichově, kde se seznámil a hrál s americkými jazzmany Mal Waldronem, Loe Wrightem a Benny Baileyem. Na podzim 1968 získal stipendium na Berklee College v Bostonu, Tam začal používat jméno George Mraz. Dva roky hrál s Oscarem Petersonem, poté získal angažmá u Elly Fitzgerald. Brzy se stal jedním z nejznámějších světových basistů. Do Prahy se dostal až po 23 letech v roce 1991, naposledy na pražském Hradě koncertoval v létě s pianistou Hank Jonesem.
Jiří Mráz: V roce 1966 jsem se zúčastnil mezinárodní soutěže mladých jazzmanů, kterou pořádal ve Vídni pianista Friedrich Gulda. Mě soutěže nezajímají, ale poslali mě tam – tak co se s nima budu hádat. V porotě byli Art Farmer, Cannonball Adderley, Ron Carter, Mel Lewis, J.J.Johson, Joe Zawinul a další esa. Skoro se všemi jsem si pak večer v klubu zahrál. Nevyhrál jsem, ale dostal jsem stipendium na Berklee School do Bostonu. Na podzim jsem dostal angažmá v mnichovském jazzklubu Domicile: Dostal jsem tam i Honzu Hammera, se kterým jsme natočili dokonce i desku. Když přijeli do Prahy Rusové, tak jsem si řekl, že je to dobrá doba pro odchod do Bostonu. Já jsem neutekl, jen jsem se nevrátil. V Americe jsem brzy začal hrát s nejlepšími muzikanty. Dát padáka Petersonovi a jít hrát nazpět do Reduty? To se mi už nechtělo. Na Berklee hlavně chtěli, abych hrál v jejich Recording bandu. Zrovna tam byl dobrý ročník, řada mých spolužáků se později proslavila. Já jsem měl hodiny jen odpoledne, takže jsem nemusel vstávat. Bylo to pár hodin kompozice a nějaké hodiny hry na kontrabas. Já už měl za sebou konzervatoř, takže jsem jim ukazoval, jak to hrajeme my a oni mi zas ukazovali, jak to hrajou oni. Učili jsme se navzájem. Nejlepší na tom bylo, že jsem potkal pár kluků, se kterými jsem pak hodně hrál. Například s Abercrombiem jsme pak měli kvartet čtyři roky. Ale něco jsem se tam určitě naučil. Každej den se něco naučíš, akorát – kdo si to má všechno pamatovat… (smích)
Z českých muzikantů jsem v Americe zpočátku potkával Honzu Hammera, taky basistu Honzu Arneta, který hrál s Art Blakeyem, jednou dvakrát taky Honzu Řežábka od Broma, a vídával jsem se taky s Mirkem Vitoušem. Většinou to byli basisti – máme asi dobrou basovou tradici.
Mezi spoluhráče Jiřího patřili Oscar Peterson, Tommy Flanagan, Roland Hanna, Hank Jones, Charles Mingus, Thad Jones / Mel Lewis Orchestra, NYJQ, Lionel Hampton, Woody Herman, Toshiko Akioshi, Kenny Drew, Barry Harris, tête Montoliu, Jimmy Rowles, Larry Willis, Richie Beirach, McCoy Tyner, Adam Makowicz, Jimmy Smith, Stan Getz, Zoot Sims, Pepper Adams, Art Pepper, Clark Tery, Warne Marshe, Phil Woods, Grover Washington Jr., Archie Shepp, Dave Leibman, Joe Lovano, Jim Hall, John Abercrombie, Kenny Burrell, Larry Coryell, Dizzy Gillespie, Cheta Bakera, Art Farmer, Jon Faddis, Jimmy Knepper, Bob Brookmeyer, Jon Hendricks, Carmen McRae, Helen Merrill, Elvin Jones a mnoho dalších.
Jiří Mráz: Vliv na mě měl každý s kým jsme hrál. Vždycky se něco naučíš, i když kolega hraje špatně. (smích) Naučíš se aspoň co nehrát. Nevím, proč jsem měl to štěstí, že jsem už od začátku hrál s velkými hvězdami. Nejdřív to byl Dizzy, pak mi zavolal Oscar. Dizzy měl sextet a Oscar jen trio, to mi bylo sympatičtější. Hrát jsme měli ze začátku v jednom klubu v Harlemu, kde jsem byl jedinej běloch. To mi nevadilo. Oscar měl pak hrát v hotelu Plazza – tak jsme si řekl, že by to byla hezká změna. Pak jsme spolu cestovali dva roky a všechno probíhalo v klidu. Jen jednou jsem s ním problém. V jednom klubu v Detroitu jsme hráli velice rychlý blues. Jeden chorus trval 12 vteřin. Když jsme skončili, tak mi Oscar řekl: „Já jsem vůbec nemohl hrát jak jsi strašně zpomaloval.“ Jenže já jsem věděl, že to bylo spíš obráceně. Tak jsem si koupil stopky a protože zvukař to naštěstí každý den natáčel, mohl jsem si to příští den desetkrát poslechnout. Když přijel Oscar, tak jsem ho vzal na poslech a říkám: „Tohle je ten chorus, kde jsem zpomaloval a ono je to naopak podle stopek zrychlený.“ On mi řekl, že to není o stopkách, ale o muzice. Tak já na to: „Tak to mi musíš říct jinak.“ Od té doby už jsem s ním žádný problém neměl. Stálo mě to akorát 5 dolarů za stopky.
Vybraná alba, kde George Mraz hraje doprovod:
Manhattan Trinity A Love Story, Manhattan Trinity American Mediation, Manhattan Trinity Love Letters, Manhattan Trinity Make Me a Memory, Manhattan Trinity Místy, Manhattan Trinity Alfie, Richie Beirach Round About Federico Mompou, Richie Beirach Round About Monteverdi, Richie Beirach Round About Bartok, Richie Beirach Romantic Rhapsody, Richie Beirach What Is This Thing Called Love? Archie Sheep True Blue, Archie Sheep Deja Vu, Joe Beck Strangers In The Night, George Mraz Roland Hanna Ancestral Light, Stan Getz Quintessence Vol. 1-Live in Oslo 1983, Stan Getz Quintessence Vol. 2-Live in Oslo 1983, Stan Getz Round Midnight-Live, Alexander, Hicks, Mraz, Muhammad Solid, David Hazeltine Waltz For Debby, Walter Norrtis Duo Featuring George Mraz, George Mraz Roland Hanna Porgy and Bess, George Cables New York concerto, Richard Galiano If You Love me.
Jiří Mráz: Dneska se do světovýho jazzu dostaneš, i když žiješ mimo New York – já jsem toho dokladem. Skoro každá univerzita má už dnes Jazz Departement. Mě taky pořád někdo přemlouvá, abych učil, ale já se radši něco naučím sám. V New Yorku mi jednou poslali žáka, byl to Japonec. Přišel ke mně domů, a pořád hrál na prázdné D struně podivný rytmy. Pil jsem kafe a za dvě hodiny jsem se ho zeptal, jestli umí hrát i jinou notu. „S tímhle se neuživíš. Můžeš mi zahrát písničku?“ Řekl, že ne. „Stupnici?“ Taky ne. „Máš vůbec doma basu?“ „Ne,“ řekl mi, „já hraju baskytaru.“ Tak jsem mu vrátil peníze a – goobye! Už mi nikoho nikdy neposílejte! Ale objevil se jeden vysokej frajer: „Já chci u vás studovat.“ „Neučím.“ „Ale já jsem se kvůli tomu přestěhoval z Los Angeles.“ To mi říkal každých pět minut a já pořád že neučím. Třetí den jsem mu řekl, že to zkusíme. Chtěl hrát Bachovu suitu, ale jen jednu větu a v jiné stupnici. Tak jsem to musel transponovat a on mi to hrál. Zpočátku to znělo dobře, byl nadanej. Najednou si ale začal do hraní zpívat, a pak přestal úplně hrát a jen zpíval A já na něj: „Ty jsi zpěvák nebo basista?“ Omluvil se, naplánovali jsme další hodinu, ale pak mi zavolal, že dělá stolaře, aby mohl platit hodiny – a usekl si kus prstu. Za tři měsíce zavolal znovu, měli jsme hodinu a pak zase zavolal, že je v nemocnici. Spadl mu do vody vrták a dostal elektrickou ránu. Tak jsem ho pak už neučil.
George Mraz vydal 7 sólových alb:: My Foolish heart (1995), Jazz (1995), Bottom lines (1997), Moravian Gems (1997), Duke´s Place (1999), Morava (2001). Manhattan Hazeltine – Mraz trio (2006).
Jiří Mráz: Můj život je docela vyčerpávající. Teď je to zrovna dobrý, protože Hank Jones musí mít po koncertu vždycky den volno. Má na pokoji piano nebo keaboard a pořád cvičí. Anebo odpočívá Ale normální túra to znamená vstát ráno ve 4, odjet na letiště a večer hrát v úplně jiné zemi. A takhle pořád dokola. Jedno nebo dvě letadla denně, pořád sundávat boty, sundávat opasek, dát pozor aby ti přitom nespadly kalhoty, všechno vyndávat z kapes, vyndávat počítač, a přitom máš každý večer hrát… Člověk se musí moc snažit, aby ho to neovlivnilo. Jinak by musel hrát strašně rychle, hlasitě a špatně. A naštvaně. Každý den musí zapomenout, co se všechno stalo. Ale tahle túra je lehčí než na co jsem zvyklej. Přestože se v Praze pořád něco děje. Jeden den natáčím desku s anglickým saxofonistou, druhej den s Rudou Daškem, teď si tu povídám s tebou, zatímco bych měl spát. Města znám jen cestou z letadla do hotelu. Většinu volnýho času prospím. Nikdy se nedívám na hrady, zámky anebo muzea. Na to nemám energii, tu musím ušetřit na hraní.
V Praze hrál Jiří naposled v létě 2009 na zahradě Pražského hradu v triu Hanka Jonese, s nímž letos podniknul velké evropské turné. Hank hrával s Charlie Parkerem, Colemanem Hawkinsem, Miles Davisem i Johnem Coltranem, mimo jiné dirigoval muzikál o Fats Walerovi (jenž byl Hankovým vzorem), a doprovázel například i Marilyn Monroe na slavných narozeninách prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Jeho bratr Thad byl fenomenálním trumpetistou a kapelníkem Thad Jones / Mel Lewis bigbandu, další bratr Elvin Jones je považován za jednoho z nejlepších bubeníků historie jazzu. Na bicí Hanka v Praze doprovázel mladý Wilie Jones, jenž není s ním rodinně spřízněn.
Jiří Mráz: Rybařit jsem začal, když jsem jezdíval do Vermontu za kytaristou Attilou Zollerem. Pak jsem si tam pořídil takovej malej baráček a seznámil jsem tam se s trenérem americkýho týmu v běhu na lyžích. On i jeho otec byli muškaři. Přemluvili mě, abych to taky zkusil, dali m pár mušek a od té doby jsem tomu propadnul. Už asi 30 let muškařím. V bytě mám jen papíry, účty, muziku, dvě basy a zoologickou zahradu – ale mrtvou. Kůže z různých zvířat a péra z kohoutů – z toho všeho dělám ty mušky. Co mě na tom přitahuje? Stojím ve vodě do pasu, řeka hrozně proudí, a já vychutnávám jak je to krásný Nemusím nikoho poslouchat, ryby nemluví… (smích) Jenom je musím přesvědčit svou muškou, že je to ta správná – aby po ní chňaply, já je vylovím a pak je všechny zase pustím zpátky do vody. Jen když jdu na návštěvu a hostitelé mi nevěří, že občas něco chytím, tak jim nějakou rybu přinesu… Já to ani nefotím, protože se bojím, že mi telefon spadne do vody. Někdy tak strávím šest nebo sedm hodin v řece.
Jsem Američan, mám americký pas a po českém způsobu života se mi nijak zvlášť nestýská. Pořád cestuju a stýská se mi hlavně po rybách. Od ledna 1967 jsem tady byl poprvé až v roce 1991. Vůbec jsem si nemyslel, že by komunismus někdy padl. Bydlel jsem tehdy v hotelu Panorama a z okna jsem viděl můj starý byt. Praha je krásná, ale ono je na světě hodně krásných měst… Nostalgií netrpím, to by mě příliš ovlivnilo v práci. První tři roky v Americe mě bralo, že už nikdy v Čechách nebudu. Teď je mně to celkem jedno, protože už jsem tady potřetí. A Prahu uvidím zas – pokud někde nespadne letadlo (smích). Já jsem dost citlivej a musím se kontrolovat, nemůžu přemýšlet o tom, jaký jsou tu krásný uličky, musím si pamatovat akordy. Když jsem hrál na velké námořní lodi SS Norway společně s Dizzym a Mulliganem, dostal jsem telegram, že matka zemřela. Nevím, jak se dozvěděli, že jsem zrovna na téhle lodi. Domů jsme stejně jet nemohl a ten večer jsem hrál jako skoro každý den.
7.října 2009 vyznamenal Václav Klaus na Pražském hradě George Mraze při příležitosti jeho 65. narozenin Zlatou plaketou prezidenta republiky.
Jiří Mráz: Před koncertem se musím soustředit, mít klid, abych byl otevřený a mohl reagovat na to, co zahrají kolegové. Já musím hrát s ostatními. Když hraješ sólo, tak si něco připravíš, naučíš se to a není to zajímavý. Já jsem při hraní závislý na lidech se kterýma hraju. Začal jsem dělat dokonce sólovou desku, ale nedodělal jsem ji. Byl jsem z toho sám tak znuděný, že jsem si neuměl představit, jak to někdo poslouchá. Vymýšlel jsem různý triky, jak to udělat zajímavý, ale problém byl v tom, že triky nemám rád. Jsem schopen zahrát sólo dlouhý maximálně 15 minut. Když jsem hrál s Al Fosterem a Paulem Blay, tak Paul řekl „Nikde není napsaný Paul Blay trio, všude píšou Blay – Mraz – Foster. Tak budeme hrát 20 minut každý sám a pak zahrajeme jednu písničku společně.“ Zpočátku jsme to tak dělali. Jenže lidi chtěli slyšet trio. Al Foster se z toho nakonec zbláznil, zahodil paličky a se slovy: „Já jsem s váma přijel hrát trio!“ utekl do šatny. Tak jsem to musel odehrát s Paulem jako duo. Docela nám to šlo. Improvizovaná hudba je totiž dialog. Proto mě zajímají spíš menší skupiny. Svět má jen tři dimenze – co jsme naposledy slyšel. Možná čtyři – nevím. Proto je nejlepší hrát v triu nebo maximálně v kvartetu. V kvartetu si jeden občas odpočine. Můj názor je, že ta pochodeň se podává. Jeden ji drží a druzí dva v tom plavou, Pak ji přebere druhej a plavou zas druzí dva. Není to jen tak, že bubeník hraje time a ostatní si dělají co chtějí. Ron Carter se u Milese málem zbláznil, protože každej si hrál, co chtěl a on to jedinej držel. Ale znělo to výborně. Když nevím, kde je střed toho všeho, tak je to pro mě zmatek. Proto mám problém mít vlastní band. Nezajímá mě vzít si všechny peníze, zaplatit mladým klukům desetinu mýho honoráře a říct jim, co mají dělat. Já potřebuju muzikanty, který jsou na úrovni. Jinak mě hraní nezajímá. Nemám jméno jako Ray nebo Ron, kterej mi říkal: „Mám jméno, takže můžu mít vlastní skupinu. Když mám dobrou basu, tak si rád zahraju. Když mám špatnou, tak hrajou kluci a já najdu jednu dobrou notu, při které basa zní, a tu notu hraju pořád dokola. On má nejenom to jméno, ale čím je starší, tím líp hraje. Každý z těch velkých muzikantů je známý pro ten jeho styl a ty musíš hrát to, co on. Někteří basisti hrajou jen jedním způsobem, jedním stylem a neumí se přizpůsobit a navázat dialog. Zítra budu hrát s jednadevadesátiletým frajerem (Hank Jones), který hrál s Charlie Parkerem, s Milesem a všemi hvězdami za posledních 60 let. Příští týden budu hrát s Lovanem, nedávno jsem hrál se Scofieldem, pendluju mezi různými styly. Když dokážeš hrát několika způsoby, tak se o tobě pak řekne: „On nemá svůj styl.“ Čím víc toho znáš, tím je to obchodně horší. Je to všechno opačně než má být.
Mezi nejnovější alba Georg Mraze patří Moravian Gems. Kultivovanost jazzu se v něm spojuje s rytmy, harmoniemi a úchvatnými melodiemi moravské lidové hudby. Snad jsou s tím spojeny i vzpomínky na část jeho dětství – v otcově rodném kraji. Autorem většiny skladeb je Emil Viklický, jehož Jiří potkal na jazzovém festivalu v Jugoslávii v roce 1976. Hvězdou těchto snímků je zpěvačka a houslistka Iva Bittová, s níž Jiří vytvořil také pozoruhodné duo. Její otec Koloman Bitto hrál lidovou hudbu virtuózně na více nástrojů, ale proslavil se především jako hráč na kontrabas.
Jiří Mráz: Já myslím, že vývoj jazzu ukončený není. Různé styly přežijí 4 nebo 5 let, ale vždycky bude zajímavý, jak to kdo hraje nezávisle na stylu. Buď je to dobrý anebo ne. Styl mě nezajímá. Velice důležitý je osobní vklad. Určitý lidi hned poznáš podle zvuku, aniž je vidíš. Tohle je Miles, tohle Stan, tohle je Scofield (i když ho dnes mnoho lidí napodobuje). Je to jejich sound a jejich osobnost, která je za tím hraním. Hudba je osobní zpověď. Já se naštěstí dívám jen na hezčí stránky života, jinak bych musel hrozně vrzat (smích).
Hodně zajímavé povídání.
Díky pane Vanýsku.
Em