Jak se jeden spletl

Už tři dny řeším logistiku tohoto týdne.

Přesně tak, jak jsem viděla v mých věčně pesimistických vizích, návštěva Aquaparku měla všechny ony negativní následky.

Začalo to nevinně: “Pšík a pšík!” Podívám se na hlavu rodiny s výrazem jemu dobře známým: ” Vidíš, já jsem ti to říkala!”

Hlava rodiny se obrátí na Dítě s otázkou, jejíž logika mně uniká: “Ty jsi nastydlý?” Napjatě čekám, co na takovou zajímavou otázku řekne Dítě.

“Asi jo tatínku, to bude z toho bazénku.” Upřímně a s úsměvem odpoví Dítě.

V očích mám vítězoslavné blikání. “Je to jasné, je to můj syn, je po mně!”


“Ale to vůbec nevadí tatínku.” Ne, tak je to evidentně i syn svého otce.

“Jak nevadí???” Trpím.

“Copak vy nechápete, co to znamená???” Žasnu nad jejich klidem.

“To znamená, že teď budu muset řešit situaci “co udělám, když Dítě přestane chodit do školky”.

Já vím, že pro Ypsilon chromozom, to není k řešení teď, protože “ono se to nějak udělá potom”, ale já potřebuji plánovat! Jdu si pro mobil a ťukám a ťukám.

“Píp, píp.” Mám odpověď.

“Ve čtvrtek by to šlo, ale v pátek můžu až od 12oo. A.”

“Od dvanácti, od dvanácti! Jenže já mám zrovna něco tak nutného v pátek DOPOLEDNE!”

Vymýšlím nerealizovatelné konstrukce, které vyžadují rychlé dvacetiminutové přejezdy MHD z jednoho konce Prahy na druhý. A které dále vyžadují zapojení asi pěti dalších osob z příbuzenstva, což je zvláště zajímavé, protože nikdo z nich v pátek nemůže.

Neustále pozoruji Dítě ostřížím zrakem a sleduji každé jeho nadechnutí a vydechnutí, jestli náhodou nepřipomíná kašlání a smrkání.

Nakonec se zdá, že jedna z těch krkolomných konstrukcí by mohla fungovat, tedy jen pokud bude splněno asi dvacet podmínek najednou. Jsem trochu klidnější a sichruji se ještě tím, že prolévám hrdlo nebohého Dítěte deckama jitrocelového sirupu.

“Pšík, pšík!” Tohle “pšík” ale nekontrolovatelně vyšlo z mého nosu. “Asi alergie!” Konstatuji.

“Maminko, ty jsi taky nastydlá z toho bazénku?” Vidím oči plné chápavého soucitu.

“Ne, já nejsem nastydlá, proč bych byla nastydlá?” Přemýšlím o tom.

“Pšík, pšík!” Moje dumání je přerušeno.

“Miláčku, maminka si půjde na chvíli odpočinout, necítím se zrovna nejlépe, ano?”

“A celé to můžu vymyslet znovu jinak!” Vzdychnu a zapiju dva paraleny.

Ale stejně je důležité si to naplánovat předem! 🙂

Napsat komentář