Jak jsem přežila mývala

Byl horký letní den, jak by řekla naša stařa „ psi se bijó o kósek stina“. Sedám na kolo u svého bytečku a v tom cítím, že se na mě někdo dívá, otočím se směrem do sousední zahrady a uvidím v trávě šedou hlavu, špičatá ouška a čumáček.

 
Napadlo mě : „ Co tady dělá stříbrná liška, komu asi utekla a proč  se v tom vedru někam neschová? Ale co, až se vrátím z nákupu, už tady nebude.“ Byla a ještě k tomu taková malátná. Vzpomněla jsem si na hodiny přírodopisu, že divoká zvířata, když nejsou plachá, tak je nebezpečí nemoci a máme to okamžitě oznámit dospělému. No, jo, tenkrát bych se zachovala skvěle, letěla bych za mámou nebo za tátou, ale komu to mám nahlásit nyní, když  dospělá jsem já!!
Na tuto situaci mě tedy škola vůbec nepřipravila! Ale jsem holka šikovná a jelikož při předvolebním lanaření nám nynější starosta slíbil, že splní vše, co nám  na očích uvidí a při plamenném projevu mu chyběla jen zlatá aura nad hlavou, uvěřila jsem a zavolala na úřad našeho městyse. Vzala to sekretářka  a já jí nahlásila, že mám u bytu pravděpodobně nakaženou stříbrnou lišku. Sdělila mi, že na úřadě nikdo není a jestli nevím, čí je. „Madam, jak to, že nikdo na úřadě není? Je středa, máte úřední hodiny a je půl jedné. A kdybych věděla, čí ta liška je, nevolala bych Vám. Vy snad jako úřad máte nějaký přehled o chovatelích ne?“ „ Néé, nemáme a kemu mám teda volat?“

„ Copak já vím? Snad máte vypracovanou  nějaká „kuchařku“ instrukcí, dle které  máte v daných situacích postupovat, ne?“ „Néé, nic takovyho tu není, tož já zavolám starostovi, ať s tym něco udělá.“ „ No, tak zavolejte, ale pospěšte, děti si tady hrají a je nebezpečné, kdyby zaútočila.“ Jsou čtyři hodiny a já pořád z okna pozoruji, jak to stvořeníčko se téměř nehýbe a je stále na stejném místě. Je šest hodin, žádný zachránce na obzoru, kouknu z okna a liška nikde. Oddechla jsem si.

Před bytečkem jsem měla hromadu listí, větviček a papírů a tak jsem se rozhodla ji zapálit. Samozřejmě jako správný zálesák Pepo podpalovačem! Oheň plápolá a já najednou vidím, jak se k němu blíží inkriminované zvířátko. Ale ihned zjišťuji svůj omyl to není liška, to je snad mýval!. Vzala jsem fotoaparát a vyfotila jej. Najela na stránky ZOO a porovnala obě fotografie. Opravdu je to mýval a píšou, že se vyskytuje nejblíže mému domovu v Polsku a poblíž vody. Tak co tedy dělá u mě doma? K tomu se mýval  skoro dotýkal ohně. Co to dělá, má se ohně bát! Tohle není dobré a jasné bylo také to, že se na mě náš nejvyšší starosta vykašlal.

Setmělo se, oheň  jsem uhasila vodou, ale mýval stále obcházel kolem bytečku. Začínala jsem mít obavy a  k tomu katastrofický scénář, co by stalo, kdyby se nakazili naši pejsci. Okamžité řešení bylo nevyhnutelné.

Zvolila jsem nutné zlo a vyšla za nimrodem v naší ulici. Je to takový bručoun se zvláštním stylem jednání. Zazvonila jsem, otevřela jeho žena: „Evi, moc se omlouvám, že ruším, ale máš doma Olina? Já mám před bytečkem mývala a myslím, že je nemocný“. Po dlouhé době vyšel Olin jen v trenkách, jako Hošek z nejmenovaného triptychu, jen to břicho od sádla neměl mastné a houkl na mě : „ Cože to máš doma?“ „Mývala.“ „Blbost, to je sousedův kocour“ (soused má šedivého chlupatého s papíry, ale chodí žrát ke mně.) „ Ne je to mýval, vyfotila jsem ho a porovnala ze stránkami ze ZOO“. „Kde by se tady vzal? No, baba, Bůhví, cos viděla!“ „ Oline, jdi do prdele, nejsem blbá, když říkám, že je to mýval, tak je to mýval. Nahlásila jsem to v půl jedné na úřad, ale nikdo se neobtěžoval. Co mám dělat?“ Po změně způsobu komunikace to Olinovi došlo. „ Tys  ho vyfotila a jaks  to dělala?“ „No, normálně, byl ode mne půl metru.“ „ Běž dom, já zavolám hospodářovi a my dojedem.“ Než jsem došla domů, byli u mě. Olin, hospodář a jeho syn. Všichni v mysliveckém, jak to stihli netuším. Všichni jsme byli v pohotovosti, ale mýval nebyl. „Tož, kde ho máš?“ „ Tady byl, když jsem šla k Tobě. Oline, pánové, on tady opravdu je, celý den mi dělal společnost a je krotký a malátný.“ Začali lampami pročesávat stromy, keře, ale po mývalovi se slehla zem. Byla jsem za totálního dementa. „Tož nic, my dojdeme ráno“. Jen jsem zafňukala : „On tady opravdu byl.“ Jejich pohled mluvil za vše. Olin už odcházel a já se otočila po hospodáři a v tom jsem jej uviděla! „Vždyť vám stojí vedle nohy“. Nimrodi ožili, oči se zajiskřily loveckou horečkou. Hospodář se ani nehnul a řešili, kdo jej zastřelí. Nakonec jeho syn vzal pušku a z pěti metrů v té tmě se trefil přímo mezi světla. Ufff, nebyla jsem za debila a opravdu obdivovala tu mušku. Posléze jsem se dozvěděla, že ten mladík střílí závodně. Mývala zabalili do pytle, co jsem donesla a byla jsem pochválena, že jsem to nahlásila s tím, že jakmile zase něco objevím, mám se vykašlat na celej úřad a jít rovnou za Olinem. Prý byl opravdu nemocný a bylo to jen mládě. No, to bych chtěla vidět, jak velký je dospělý!

Druhý den byl svátek a ten další  jsem byla na poště a pošťačka mi říkala : „Co to mělo znamenat? Manžel mě budí, kde prý bydlíš, že jdou s mladým na mývala. Jsem si myslela, že si se zbláznila! Až ráno jsem viděla úlovek viset na žebřu. Jo a volala mi dneska dopoledne sekretářka z úřadu, jestli prý nevím, komu má zavolat, když je někde liška. Řekla  jsem jí, že už je to zařízeno.“

Stala jsem se tímto mediální hvězdou a prožila svých pět minut slávy a poučení? Když uvidím doma nějaké zvíře, volat jedině Olina! A šance se určitě naskytne, přistěhoval se totiž do sousedství chovatel exotů. Jen nevím, jak bude Olin honit hada. Ale jedno je jisté, teď mi bude věřit i to, kdybych na zahradě měla Tyranosaura Rexe !

Komentáře

  1. Matthias napsal(a)

    Sakra, já čekal nějaké hezké vyprávění pro děti a pointa příběhu je o tom, jak mývalí mládě dostane kulku do hlavy přímo mezi oči 😀

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Matthiasi, autorka Maya je žena z křemene a romantička z rodu autorů detektivní tvrdé školy. 🙂

Napsat komentář