Jela jsem do města na finanční úřad. Správkyně daně mého klienta byla velmi příjemná dáma a vše jsme vyřídily ve prospěch obou stran.
Jen jsem ještě musela na oddělení registrace. Tam sice byla dáma také velice příjemná, jen takový malý detail, že ona měla poradit mně a ne já jí. Ale i to se dalo předpokládat. Ale co, žádost vyplním doma a klient ji tam odveze. Je nádherné jarní počasí, skřivan si myslí, že už nezmrzne, tak zpívá a všudypřítomné bláto začíná vysychat. Nadechla jsem se jarního vzdoušku, brr, chemička. I tak mi bylo blaze. Můj miláček autíčko je zaprasený až po střechu, jak se mi za noc tání propadl vedle bytečku o 20cm. No, nemohla jsem vyjet, syn vyrazil, že mě vytlačí. „Zalez domů, dívej se, jak to bláto stříká okolo, já to vyjedu“, křičela jsem na syna. Jo, vyjela jsem.
Když tak jedu městem po vyřízených schůzkách, napadlo mě, že zajedu do myčky.
Uviděla jsem z dálky benzínku AGIP a za ní cca 10metrů myčku. Zastavila jsem u benzínky a přistoupila k pultu. „Dobrý den, patří ta myčka k vám a platí se za ni u vás?“ zněl můj dotaz, o kterém jsem byla přesvědčená, že je jednoznačný a logický.
Otrávená třicítka odpověděla: „Jaká myčka?“ “No ta, co stojí asi 100metrů za vámi!“ “Jaká myčka?“ opakovala osoba…“No, na auta!“ Podívala se na mě jako na debila a znovu z ní padaly perly: „Obě jsou na auta. Ruční nebo smetáky?“ “Vypadám snad, že bych si šla mejt auto ručně?“ (byla jsem zrovna za dámu). Nic, ticho. Tak jsem se osmělila dalším dotazem, opět pro mne velice logickým: „Mohla byste mi, prosím, říct, jak se při tom mytí postupuje, jak se zadává ten program?“ Neodpověděla a ukázala rukou na ceduli, kde byly ceny a druhy mytí. Ještě jsem zkusila jednou opakovat svou otázku, opět tentokrát už viditelně naštvaně ukázala na tu ceduli s cenami. To už jsem nevydržela a tichým hlasem jsem řekla: „Víte co, já si půjdu to auto nechat umýt jinde, jste velice nepříjemná“ a odcházela jsem. Do této doby náš dialog neměl posluchače, teď nastala doba, kdy vešlo několik lidí a ona na mě začala řvát přes celou benzínku. “Proč jdete jinam? O co, doprdele, jde, dyť ani nevíte, co chcete!“ Okolí určitě dalo za pravdu jí, protože já jsem odcházela a nemínila si pokazit náladu..
Přijíždím k jiné benzínce. Tam mě velice přívětivá žena nasměrovala na pána, co si to mytí diriguje. Já za ním zašla a ptala se, co mám udělat pro to, abych měla čisté auto. „Jen paninko chvilku počkejte, hned to bude“. Zařadila jsem se jako třetí a když už jsem měla přijít na řadu, přijela tohoto pána známá a předběhla mne. Je pravdou, že ke mně přišel a říkal, že ona byla objednaná, omluvila jsem se s tím, že už hodinu čekám a moje mamka je ležák a já si nemůžu dovolit být někde tak dlouho, když nemám hlídání.
Je krásně, teplounko, slunečno a můj miláček autíčko vypadá, jako po rallye. Dneska prostě nebyl den na umejvání.
Mayenko, hlavě že jsi přežila. Já zase dlouho neuměla natankovat benzín do auta, a proto jsem jezdila k benzínce jedině u nás, protože tam dělal kamarád mého muže, a ten když viděl, že se řítím s bílým Moskvičem k pumpě, tak vylezl a galantně mi benzín natočil. Nakonec u té pumpy všichni pumpaři, když viděli, že se řítím s bílým Moskvičem, projevili stejnou galantnost a ještě za mnou křičeli .” Ručku líbám milostivá, přijeďte zas ! ” Vždycky jsem jim zatroubila poděkování a byli jsme spokojeni všichni. 🙂
Já vás, Mayo, obdivuju. Já bych nejspíš na tu třicítku začala řvát taky, i když vím, že by to bylo špatně. Myčku mám za barákem a dokud jsme měli auto, koukala jsem na ni trochu zvědavě. Nikdy jsem v ní nebyla, to byla práce “pro chlapa”. Teď jsem odkázaná na veřejnou dopravu a už vcelku dobře vydýchávám řidiče autobusů, kteří naklepou jízdenku podle mého požadavku a pak jen bez hlesu výmluvně nastaví ruku. Jezdí tady na stejné trase čtyři různé společnosti a tak je cena pokaždé jiná. Teď už klidně oznámím: “Nevím kolik”, dřív mě to vytáčelo…
To slečně v informacích (předpokládám, že za informování placené) na tehdy vrcholně rozkopaném pražském Hlavním nádraží, které jsme se chtěly zeptat na cestu k výtahu, jsme s dcerou (v pokročilém těhotenství) nestály ani za zvednutí očí. Problém vyřešil pražský taxikář, který se tam nachomýtl a zželelo se mu nás. Vzal naše kufry a vynesl je po shodech, ani nečekal na díky 🙂