Můj dědeček Maška Josef z Křepic , tehdy pošta Velké Němčice, okres Židlochovice, byl sedlák tělem i duší. Ráno snídal a večer večeřel půllitr bílé kávy s nadrobeným chlebem, v neděli ráno chodil do kostela, po mši do hospody na jedno pivo a jedno viržinko. Vnoučaty se zabýval jen ve chvílích, kdy se měla učit na sedláky. Kroutit povřísla, šťouchat brambory se šrotem pro prasata, nosit vodu ze studně, sypat slepicím, běhat do trafiky, odplevelovat záhonky, obracet seno… . Děti nikdy nepochválil (pracovat a být šikovný je samozřejmost), ale taky jim nenadával. Od toho měl babičku, která za všechno může.
Jen jednou jedinkrát se zřekl důstojnosti pána lánů a chlévů a jednal se mnou přímo. Dostal jsem od něho nezprostředkovaně dvakrát po jednom dvakrát výprask. Ve dvou po sobě následujících dnech. Jeden za sněhuláka, jeden za mozeček.
Za sněhuláka to bylo tak. Napadl sníh, takový, jaký padával ve zlatých časech Ladových. A tak jsem na dvorku, kousek za hnojem a kadibudkou začal vršit sněhuláka. Co jsem nevyválel, to jsem dohodil lopatou, takže sněhulák byl skoro stejně velký jako dědeček, do šířky a do váhy měl nejméně tolik, kolik šest babiček. Když jsem dovršil, začalo se stmívat a babička volala k půllitru bílé kávy s nadrobeným chlebem. Zasedli jsme k dubovému stolu a hladově koukali do hrnků, na nichž se tvořil hustý škraloup. Bez dědečka nešlo začít… . A potom se ozvala ze dvorečka jadrná a hlasitá moravština obsahující slova spisovně jen velmi dlouze opsatelná. Děda nadával, že se rozštěkali psi od dolních po horní. Kdyby byl kostel blíž, možná by i zvon začal resonovat. Vyběhli jsme do mrazu – á jéjda! Děda hromoval za plotem oddělujícím dvorek od záhumenku, pod nímž byl malý, ale vydatný vinný sklípek. Děd si do sklípku odpoledne zašel na košt. Koštoval déle, než já jsem stavěl sněhuláka – právě před brankou k záhumenku. Nakoštovaný dedeček nemohl do tepla. Napřed padl sněhulák, potom já. Neměl jsem stavět sněhuláka před vrátka!
Za mozeček to bylo jinak. Druhý den byla zabíjačka. Velké dobrodružství pro městského kluka, který na venkov jezdil jen na zimní a letní prázdniny. Dodnes, po víc než půl století to vidím zcela živě. Najednou spousta lidí v chalupě, řezník v gumové zástěře s nožem v ruce, příbuzní na jelita a jitrnice, kotel s vařící vodou na mlatě, zápach slivovice a vůně koření. (Kolik radosti a vzruchu vzbudí chvíle, kdy se naplní smysl života prasete!) Před polednem babička opustila vražednou arénu a šla do kuchyně připravovat oběd pánovi domu. Mozeček na cibulce. Tehdy jsem ještě spoustu věcí neznal, mnohé jsem ani netušil. Natož abych věděl, že v tomto selském stavení, v této rodině a při příležitosti zabíjačky je mozeček na cibulce výhradním právem sedláka. Během celého dalšího roku neopakovatelným. Když babička vyběhla pro dědečka, aby ho k jeho jednou za rok vysmaženému obědu pozvala, ochutnal jsem. Ta vůně, ta chuť! Než děda dorazil, polovičku z talíře jsem sežral. Baloun jeden!
Následoval druhý a poslední výprask. K dalším už nikdy nedošlo, proto chudák děda se mých dalších životních pochybení nedožil. A že jich bylo na tři kožené pásky a sedm rákosek. Proto taky nejsem dost vypráskaný.
Jaké jsem si z těch dvou mazanců vzal poučení? Nestav nikomu nic do cesty! Neužírej z cizích mozků!
Foto: autor
Vzpomněla jsem si na dětská léta. Já měla pradědečka, byl to veselý stařík, který poznal svět, protože byl v něm na zkušené. Každé ráno, sotva jsem se ustrojila, letěla jsem po schodech za dědou. Na okně byl už veliký kafáč s červenými tečkami a v něm byla bílá káva s nadrobeným rohlíkem. Vysadil mě na obrovský parapet u okna, on se opřel vedle mne a pozorovali jsme cvrkot na vesnici, upíjeli kafe a on mi vyprávěl kouzelné příběhy a oslovoval mě “moje princezničko”. Měli jsme i tajemství a poklady. Potom vytáhl vozíček, vystlal polštářky a my vyjeli na “dálkovou”. Milovala jsem jej. Když umřel, nastal mi ten pravý život a já začala být dítko školky. Jak já tu školu nenáviděla!