Šikmé oči po otci, který nepochází z provincie Ťiang-su, ale z vesničky Kunovice.. Podepírám si bradu ve stejném místě pravou rukou jako moje matka a mám stejnou přednášku o tom, jaké je to plýtvání otevřít několik lahví minerálky najednou, jen kvůli příchutím.
Dědím ovšem také přátelský metabolismus, kdy můžu jíst co chci a s tělem to nic nedělá či ležérní přístup k uklízení. Skleničky na Vánoce v žádném případě formálně hromadně nepřesunuji, nemyji ani neleštím.
Barva očí, tvar ušního boltce, mateřské znaménko velikosti eurocentu, vysoký nárt, blbé grimasy, chlup z nosu trčící směrem jihojihozápad… Dědictví, o které se nikdo neprosil. Občas přínos, někdy danajský dar. Kdyby si tak člověk mohl vybírat. Vyzobávat pěkně z celé rodiny jen to nejlepší.
Teta Blaženka byla perpetum mobile. Zvládala těžkou práci (pracovala v cementárně), děti, úklid, zahradu. Dalo se u nich jíst z podlahy. Což, pokud byste tak chtěli učinit u nás, je nemožné. Narazili byste, kromě jiného, nejspíš také na pěchotu mravenců táhnoucích ze zahrady do špajzu a nazpátek. Nebojujeme s nimi, necháváme je žít a až přejde jejich období, zmizí odkud přišli. Jíst se s nimi ovšem nedá.
Většinou se také dlouho odhodlávám gruntovat. Začínám dřevěnými soškami na skříni. Nejdřív si musím zapamatovat, v jaké byly poloze. Pak si naleju skleničku červeného a pustím se do práce. Tuhle jsem táhla Lakšmí ze skříně. Mezi třetí a čtvrtou rukou, kterou žehnala naší domácnosti, byla pavučina. Tiskla jsem jí hlavu na prsa a bála jsem se, ať jí nevypadne z hlavy kolíček znázorňující energii…Měla jsem strach, že ji rozzuřím, když jsem jí dýchala za krk červené. Doufala jsem, že se její laskavost neobrátí v hněv proti celé rodině, kterou má za úkol chránit. Proto jsem ji koupila. Když jsem jí papírovou utěrkou leštila obličej, zdálo se mi, že mhouří přísně oči.. Tak jsem ji rychle otočila zády a začala šimrat prachovkou. „Promiň“, povídám v posvátné úctě. Zase jsem měla dojem, že divně koukala.. Utřela jsem rychle první a druhou ruku a dala ji zpátky na místo.Vypadala jak bůh pomsty a ne ochránkyně domova .Další sochy až příští týden, nechci naštvat ještě Višnua…
Teta Vlastička dělala skvělé zavařeniny. Já si v životě párkrát také zavařila, ale zdaleka to nebylo tak chutné jako od Vlastičky.
Teta Jaruška dokázala zachovat pozitivní přístup a klid v každé situaci. I když si její mladší dítě nacpalo pusu bobky z králíkárny, nejspíš v domnění, že jde o italskou směs. To já, když přistála kremžská hořčice na hromádkách vyžehleného prádla, jsem myslela , že dceru vynesu v zubech, roztrhám na kusy, potřu kremžskou hořčicí a sežeru.
I když vím, proč to tak je, stejně s údivem sleduji. Třeba jak nejmladší dcera vaří. Na obkladech jsou kousky rajčat, na podlaze cibule a drobně nakrájená paprika, utěrky od kečupu a kuchyňský dřez padá pod tíhou nádobí. Ano, DNA vytvořila dokonalou kopii. Vaří stejným stylem jako její táta.
Prostřední dcera nesnáší rajčata (stejně jako já), nejstarší dokáže zaplést nohy do sebe jako vánočku a ještě k tomu mrská chodidlem a vypadá jako ještěrka ( celá mauricijská babička), nejmladší má nebývalou spotřebu bot ( strejda Mahen), a tak dál, nekonečný řetězec.
Je třeba přijmout fakt, že nepatrné tečky na lidských buňkách nemají nic lepšího na práci než přenášet informace a dělat chaos ve vztazích.
Chci si vzít zástěru s reklamním nápisem, ale ruka sahá na tu s kytičkou. Chmatám po nové míse, ale nakonec vytáhnu starou, šedivou, z padesátých let. Dvakrát otevřu koš, abych vyhodila staré struhadlo, ale nakonec ho vrátím zpátky na místo. Nasypu mouku na vál, oddělím těsto a pleskám něžně koláče. Přešlápnu z nohy na nohu jak slon, řeknu hotovo a usednu na štokrdle. Dcera mě sleduje s rozšířenýma očima (barvu očí máme stejnou, zafungoval majorgen).
„Mami, ty to děláš jako babička..“
„A co jste čekali?“
„Že budu sedět na lotosovém květu a tvářit se jak Višnua..?“
„Kdo zase, proboha, otevřel tři minerálky najednou?“
Když zalomím rukama, vypadá to, že mám čtyři. Odborně se tomu říká vliv prostředí na fenotyp…
Ilustrační foto: Freedigitalpohoto
