Gagarin

Někteří z nás slaví výročí prvního letu člověka do vesmíru. Starší si vzpomenou, že se ten pán jmenoval Jurij Gagarin. Někteří z těch některých si dokonce vzpomenou na rozjásanou tvář skvělého brněnského kapelníka a jazzmana Gustava Broma, který se tenkrát po proflámované noci zbláznil tak moc, že nám zpíval z televizní obrazovky neslýchaně vlezlou písničku, kterou majora Gagarina vítal, aniž by tušil, že ten člověk byl až do chvíle než se dostal na oběžnou dráhu pouhým poručíkem.

Drobný drb: původně to měl zpívat s Bromovou kapelou Milan Chladil, jenže ten se při onom legendárním tahu nočním Brnem nějak ztratil, takže to nakonec Gustav Brom zazpíval sám.

Po jednom obletu zeměkoule Gagarin přistál někde v kazašské stepi a moc se na celý svět smál. Měl proč: podle dodnes neověřených fám totiž nebyl vlastně první. Před ním se několik uchazečů na to čestné místo stačilo zřítit v plamenech a za strašného rachotu dříve, než raketa opustila startovací plochu Bajkonur, taktéž v kazašské stepi.

Ten Kazachstán má se sovětskou kosmonautikou spoustu společného. Včetně toho, že na dobývání vesmíru předvojem lidstva (tak si kdysi říkával Sovětský svaz, aniž by se lidstva zeptal, co tomu říká) doplatili životem i tamní civilisté, kteří snad ani nevěděli, že něco takového jako dobývání vesmíru vůbec existuje.

To třeba kdysi vyprávěl jeden sovětský kosmonaut (pro ty, kdo netuší: to je totéž jako astronaut), který raději zůstane i dodnes nejmenován, historku o jednom vesničanovi, kterému došel chléb (a možná taky vodka). Rozhodl se tedy, že si dojde do vedlejší vesnice nakoupit. Bylo to pouhých pár věrst (to je taková ruská verze míle), takže ho rodinka očekávala nejpozději téhož dne večer. Jenže on se nevrátil. Když se nevrátil ani druhý den, začalo to příbuzným vrtat v hlavách. Tolik vodky přece v té sousední vesnici nemají, aby pořád ještě chlastal.
Třetí den se vydali po jeho stopách. Našli ho, chudáka, zhruba v půli cesty, s hlavou proraženou, jak se říká v laciných detektivkách a policejních hlášeních, tupým předmětem. Jenže kolem nebylo žádných stop po tom, že by tudy šel někdo jiný, natož, že by se, nedejbože (či přírodo), ten někdo jiný s naším vesničanem porval. Až místní a velice bdělý milicionář (pro nezasvěcené: to je totéž jako policajt) našel kus od místa činu obrovský klíč. Takový ten klíč, kterým se přitahují matky. Na tom klíči byla zaschlá krev. I bez zevrubných laboratorních zkoušek bylo zřejmo, že ta krev nemůže pocházet odjinud než z nebožtíkovy hlavy.

Dobrá, ale jak se tam ten klíč dostal? Nemohl přece spadnout s nebe?

Mohl.

Onen policajt si ten nástroj velice podrobně prohlédl a našel na něm vyraženo, že patří letecké základně někde v Bělorusku. Ale jak se, pro Boha svatého (či pro přírodu), dostal z Běloruska až do Kazachstánu? Takhle daleko by ho snad nedohodila ani Tamara Pressová (pro další nezasvěcence: sovětská rekordmanka ve vrhu koulí, diskem a snad i kladivem, majitelka efektního knírku a hlasu, za který by se nestyděl ani Fjodor Šaljapin … a, pardon, opět pro nezasvěcené: to byl legendární ruský zpěvák basového timbru).

I začalo vyšetřování a zjistilo se, že nějaký mechanik utahoval na základně v Bělorusku tím klíčem nějakou součástku na trupu letadla Jak-40 (opět pro nezasvěcence: menší dopravní tryskové letadlo se dvěma motory pod výškovkou, bezostyšná kopie Fokkera, kterého užívají zdejší letecké společnosti, když se jim sejde málo zájemců). To letadlo patřilo sovětskému kosmickému výzkumu a po opravě v Bělorusku mělo namířit zpět k raketám. Pro nějaké jiné naléhavé úkoly soudruh (zase pro nezasvěcence: tak si ti lidé tenkrát mezi sebou říkali) mechanik ten klíč, který svíral jakousi matku, na letadle nechal. Piloti si ničeho nevšimli, odstartovali směrem k Bajkonuru, klíč držel, a držel, a držel, až to nakonec někde ve výšce zhruba desíti kilometrů, po několika tisících kilometrů letu, přece jenom nevydržel. V cestě k zemi mu překážel jenom ten chudák kazašský vesničan. Klíč tu překážku hravě překonal.

Co se stalo soudruhu mechanikovi, to se, alespoň veřejně, neví. Ale z hlediska vojenské byrokracie musel návrat klíče z Kazachstánu do Běloruska být nádherný malér, přesně podle vzoru dobrého vojáka Švejka. Ten se oblékl do uniformy ruského zajatce a po ohromných dobrodružstvích v rakouských zajateckých táborech nakonec vyfasoval novou rakouskou uniformu, v níž se také šťastně vrátil zpátky ke své marškumpačce (pro ty, kteří ani teď nejsou zasvěceni: to byl bojový útvar, doslova pochodová rota). To tenkrát znamenalo pro strážce rakousko-uherského majetku ohromnou potíž: původní Švejkovu uniformu oznámili za ztracenou, dostali za ní jinou, a teď jim Švejk přiveze další uniformu. Jak to mají vyúčtovat?

No, a teď si představme něco podobného na sovětské letecké základně: mechanik oznámil, že se mu ztratil klíč, vyfasoval nový, a teď se najednou ten ztracený klíč vrátil.

Jaroslav Hašek tenkrát ve Švejkovi nechal tuhle situaci otevřenou. Zemřel totiž dříve než se dostal k tomu, aby ji dopsal. Ale já si dovedu dobře představit, co se stalo na té sovětské základně. Účetní poddůstojník šel k mechanikovi, dal mu ten starý klíč, a ten nový, aby mu nepřebýval, prodal.

Za co? Ale no tak!

Za vodku.

Komentáře

  1. milan napsal(a)

    Pane Adlere,

    člověk si má zachovat slušnost, i když to někdy je zatraceně těžké, jako např. při čtení Vašeho příspěvku ad Jurij Gagarin. (Mám dojem, že existuje novinář téhož jména, jako je to Vaše – pokud zásah, tím hůř.)

    Komentovat Váš článek podrobněji by byla ztráta času. Tak jen poznámečku: velikost činu toho usměvavého mládence, který by – jsem přesvědčen – vzlétl, i kdyby býval byl věděl, že nepřistane, rozhodně nemá nic společného s jeho tehdy pouhým “poručnictvím”.

    Zdravím Vás a přeji Vám, abyste se alespoň někdy dokázal při nějaké příležitosti, která za to stojí, zaradovat odkyseleně – jako obyčejný kluk.

    Milan Marek

Napsat komentář