Dospělé děti a my

V poslední době jsem se v médiích několikrát setkal s tím, že je cosi divného v našem vztahu k našim potomkům.
Novoroční  anketa Brejlí přinesla další otazníky. Pochopitelně výsledky nelze brát nijak statisticky vážně, naše ankety jsou spíše hry sama se sebou. Někdy nás přinutí sám sobě odpovědět na otázku,  kterou jsme si nikdy vážně nepoložili.

Všimli jste si, jaká odpověď se pohybuje většinou na prvním místě?  BUDU MYSLET TAKY TROCHU NA SEBE…

V amerických filmech často vidíme, jak  děti velmi často opouštějí po dovršení dospělosti své rodiče a putují buď za zaměstnáním, nebo za partnerem kamsi po Spojených státech a rodiny se setkávají nadále jen velmi zřídka.

U nás rodiny stále ještě drží pohromadě víc. Určitě je to příjemné zjištění. Ale při jiném pohledu vypadají věci i trochu jinak…

Historicky je to jasné. Členové rodiny se navzájem zajišťovali v dobách, kdy bylo ouvej. Rodiče se odsouvali jen na výměnek a dokud mohli, pomáhali. Děti většinou pokračovaly na gruntu, v obchůdku, v řemesle a role živitelů se vyměnily.

Dlouhodobě jiná životní úroveň v Americe změnila pravidla. Slušně vydělávající lidé si zvykli ze svých platů spořit na stáří a při odchodu do důchodu se stěhují do jakýchsi  „rájů seniorů“ (třeba na Floridě) nebo – jako v případě Kaliforňanů – do levnějšího státu (v tomto případě Oregonu). Tam si za třetinu ceny prodaného domku v Kalifornii zakoupí podobný nebo se nastěhují do pěkných středisek  pro seniory a dvě třetiny ceny si spolu s našetřenými penězi užívají až do smrti.

Děti přijedou jednou za rok nebo rodiče naopak jednou za rok vyrazí za dětmi. Jinak se do svých životů moc nepletou.

I u nás nastaly změny. Děti s rodiči už také nebydlí, dvougenerační soužití je většinou pokládáno za trest. Ale setrvačnost je neuvěřitelná: I když se děti osamostatnily, rodiče mívají pořád pocit, že finanční situace dospělých ratolestí je pořád jejich starost. Někteří potomci naopak mají dojem, že rodiče by si měli uvědomit, že jejich život (život potomků) není peříčko a čekají, že jim rodiče budou i nadále vyfutrovávat existenci důchodovou vatou.

Teď nemluvím o hyenách, které v den výplaty důchodů najíždějí do důchoďáků, ústavů a nemocnic, aby rodičům odlehčili… Ale povědomí o soudržnosti rodiny jde často až tak daleko, že starší občané i třeba své sociální dávky, za které si mají opatřit služby pečovatelů, rehabilitace, šetřit si na lázně a jinou nutnou údržbu, ze svého důchodu vymýšlejí dárky, přispívají na auta, na dovolené svých dospělých dětí, i když ty už dávno žijí se svou novou rodinou a s auty a dovolenými svých starých rodičů si opravdu starosti nedělají.

Proto mě zaujalo množství odpovědí Brejlíků, že chtějí taky trochu myslet na sebe.

Naši rodiče nám do života dali, co mohli. Většinou nám dali sami sebe. Pomáhali nám s dětmi, opatrovali je, maminka vařila i pro nás, dostávali jsme domácí kuřata, králíky, půlku prasete ze zabíjačky… Možná i proto my máme často úplně zbytečně dojem, že to musíme svým potomkům vynahradit v penězích. A trochu jsme je na to i navykli.

Ale roky letí, důchody jsou, jaké jsou, a zdravotní  a sociální péče? Děkujeme, odcházíme! Odcházíme pomaloučku my a nemáme pod polštářem našetřeno na horší časy, které prostě přijdou. Nemohou s věkem nepřijít.

Jsme milující rodiče. Nejsme zvyklí myslet moc na sebe…
Ale kde je hranice?

P.S.
Jaké máte vy zkušenosti v téhle oblasti?

Komentáře

  1. Radkin Honzák napsal(a)

    Staré(asi 2000 let) čínské přísloví hlásá: Jeden otec uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednoho otce.
    Takže: Nihil novum…

  2. Holzelova napsal(a)

    Trochu odbočím, nebude to úplně k tématu, ale je třeba to zdůraznit. Díky lepší kvalitě života se lidé dožívají vyššího věku a v souvislosti s tím se objevuje jeden fenomén, který tu předtím nebyl. Dnešní generace lidí cca 40 – 50 až 60 let let se musí postarat o své studující děti, o své rodiče, ale velmi často také o své prarodiče, neboť rodiče jsou ve věku, kdy tu péči nezvládají, protože sami jsou už v důchodu, nemocní nebo nemohoucí. A pak máme např. 90-letou babičku, její 70-letou dceru, její 48-letou dceru a její 25-letou dceru studentku. A tomto řetězci 4 generací se pak relativizuje, kdo je vlastně potomek. A také není neobvyklé, že cca 50-letý člověk má nejen rodiče a prarodiče, ale také již vnuky. Takže takový např. padesátník dorazí z práce, odveze babičku k lékaři, mamince dojde pro léky a umyje okna, protože už to nezvládá, a večer hlídá vnuky, protože mladí šli do kina, a ráno pěkně odpočatý vyrazí zase do práce.:-)))

  3. Eva napsal(a)

    Z mé vlastní zkušenosti. Jsem jedináček, dítě starších rodičů – vymodlené. Když jsem se vdávala, tatínkovi bylo 58 let, mamce o tři méně. Prvního vnoučete se dočkali po dvou letech. Mamka ušila, upletla, tatínek vypěstoval bramborama počínaje, přes rajčata, papriky, okurky, mrkev, petržel…… za to jsem v době sezony neutratila ani korunu. Když tatínek v 84 letech zemřel, starala jsem se o mamku. Přes týden měla obědy z pečovateláku, já jezdila pravidelně 2 x týdně (někdy i víckrát), udělala jsem nákup, poklidila, vyprala, vyžehlila, na víkend uvařila a dovezla. Někdy mě v nákupech vystřídala moje dcera, pomohla s úklidem. Můj syn složil uhlí, dříví, připravil polínka, nanosil vše do baráčku, aby to babička nemusela zbytečně tahat sama. Všichni jsme se snažili vrátit to, co jsme kdysi dostali. A na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme na tu pomoc byli sami. U známých a příbuzných jsem viděla, jak se dohadují, kdo kolikrát byl u babičky, kdo pomohl víc, kdo míň, prostě jak psal pan Honzák… A první vnučka se mi narodila tři neděle po smrti mamky. Zeleninu sice nepěstuji, ale taky se snažím mladým pomoci. Třeba mi to jednou vráti.

  4. lukrecia napsal(a)

    Rodič, který nespoléhá na vděk svých potomků, nebude zklamán. Někdo moudrý tohle řekl a je to moudro k nezaplacení.

  5. Peggy napsal(a)

    Tak to jsou otázky na tělo..Byla bych tu do večera..:-)! Tak jen něco.
    Nikdy, ale fakt nekecám, nikdy nedělám pro svý děti nic s myšlenkou, že mi to někdy snad oplatí… Nenapadlo mne to a nenapadá. Takhle rozhodně ne.. Nevím ani proč, nějak mám v podvědomí, že vím, a je samozřejmý, že budu muset všechny kroky co budou dál, udělat polde sebe, sobě na míru a tzn, že nechci zapojit svý děti. Chci svůj život dožít podle sebe, nechci je zavazovat a svazovat s tí svým. Daly mi už tím, že jsou tolik!!! A budou snad dál.. Tenhel volný svazek je pro mne nejlepší. Nesnáším výčitky starších, když vzpomínají, co oni pro svý děti udělali.. Pokud sjou děti ještě nedostatečně vybavený k samostatnýmu a sebevědomýmu životu, je povinností rodičů, pomáhat jim v tom, aby svý místo na zemi našli i oni.. Pokud jsou velký a pořád jsou děti i rodiče společně svázaní vztahy, vnuky atd, je jen na nich, zda jim to dělá vzájemnou radost, zda jim to přináší něco, bez čeho nemohou být.. Všechno je zase otázka svobody a lásky.. ale očekávat, že mi děti za něco budou vděčný, mi přijde trochu hnusný..Pokud to v mým případě bude, je to krásný a svýmdětem jsem dala to, co člověk má mít.. Empatii a radost z toho, že mohu udělat něco pro někoho, kdo je mi milý, blízký, koho mám rád.. Jojo, na stáří nastává čas součtů.. moje osvědčený plusy a mínusy.. A jak to bude ? někdy? až to přijde? je mi to docela fuk, dnes je dnes a zítra je nejistý, jako všechny obavy, sny.. mám ráda svý děti a vím, že i ony mne.. a kdoví, třeba zítra už natáhnu bačkory..:-) mějte se pěkně, všichni a nezapomínejme na malý radosti, o kterých píše Poletucha i Lukrecie, ať už pro sebe, nebo pro svý děti..

  6. Peggy napsal(a)

    Paní Holzerová- smutný!!!! není krásnější období, než když si babička smí užít vnoučat.. Tyhle ženský, který se buď dobrovolně(nechápu důvod, i kdyby sebevíc chtěli, roky nepřesvědčíš a ani neošidíš.. ) zříkají být a užít si vnoučat, neví o co přichází.. Za sebe mohu jen říct! Byla to ta nejskvělejší a vlastně je pořád, byť už jsou samostatní a býti jimi chtějí:-)!!! Dojímá mne tolik vzpomínek a jsem přesvědčená, že mi na “mým mládí” slovo babička neubralo, naopak, je to slovo moc hezký!! těším se na letošní dovolenou, s nimi, byť jsou už větší než jsem sama. A jsem k ruce pořád, 🙂 pořád v pohotovosti a ráda.. děti jsou mý štěstí, tak jako na světě nic jinýho nemůže být a lásku k nim, žádná jiná nenahradí, byť milovat chlapa, je moc krásný, život bez mrknutí, bych dala za svý děti i vnuky, bez sebemenšího zaváhání..A že to některý mít nemohou, a prošvihnou to, je to smutný, nikdy se tahle doba naplno tak nevrátí.. Jen je mi líto dnešních mladých, co budou jednou babičkami, ty se ani důchodů nedožijí, natož aby si užili svých vnuků.. Divná doba.. všechno směřuje k tomu, aby byli lidi od všech přirozených a bohatých prožitků ochuzeni.. a když se zeptám proč? ten důvod se mi jeví naprosto nesmyslný, stupidní a proti životu! mějte se pěkně

  7. Holzelova napsal(a)

    Peggy, máte naprostou pravdu, že babička si malé děti vždycky užije více než matka. Ovšem v tom článku se rozlišuje, zda chtějí a zda mohou. Ponechme stranou ty, co z jakéhokoliv důvodu nechtějí. Zůstanou nám zde babičky, které by sice rády vyzvedly vnoučka ze školky, avšak musí ještě chodit do práce stejně jako její dcera, tedy matka onoho vnoučka. A ona zmíněná “babička” se ještě velmi často musí postarat o svou maminku a babičku. Já jsem to trochu nakousla v příspěvku výše. Koho z tohoto generačního řetězce lze pak definovat jako babičku? Ze svého okolí vidím, že babičky dělají de facto prababičky těch vnoučků, protože už jsou v důchodu. Dnešní generace cca padesátníků sice už má vnoučky, ale do důchodu půjdou až za 12 let, dnešní čtyřicátníci ještě o tři roky později. Ale vy jste toto vlastně také uvedla. Holt jiná doba:-)))

  8. poletucha napsal(a)

    Peggy, já ti závidím… Jsem v důchodu, ale moje krásná malá vnoučata jsou daleko, nemohu pro ně chodit do školky… Mohu jim něco povídat po skype, ale každý uzná, že bez pohlazení a pusy to není ono…

    K vlastnímu tématu si myslím, že styl soužití/nesoužití generací je opravdu hodně dán finančními podmínkami. Pokud příjmy rodiny stačí tak akorát “na polívku”, jak říkával můj táta, a střechu nad hlavou, pak spolupráce generací v pracovní i finanční oblasti umožní i tak slušnou životní úroveň. Musí to ale být spolupráce, ne parazitování jedné generace na druhé. A taky to vyžaduje velkou dávku tolerance a vzájemného pochopení. A jak tady dokládá Peggy, může být takový styl taky zdrojem velké radosti.
    Mám-li nešetřen jistý finanční objem na stáří, pak jej buď mohu mít pod poštářem, nebo jej vložit do investičního fondu, nebo jej půjčit na startovní blok potomků. Zdůrazňuji půjčit, ne darovat a už vůbec ne rozpatlat na čokoládky. Nebo – pokud na to mám i jinak – samostatně investovat, pochopitelně 🙂
    Mnoho se píše o “nevděčnosti mladých”. Asi jsem klikař. Mezi lidmi, které znám, je vícero těch, kteří se starali nebo starají o svého rodiče, který takovou péči potřebuje, a vlastně nikoho, kdo se na ně takříkajíc “vykašlal”. Jeden známý má maminku v domově důchodců, protože se o ni nemůže starat, ale jezdí za ní dvakrát týdně. Jiná známá pečovala společně se sourozenci o těžce nemocnou maminku až do jejího skonu. A další a další, z různých částí republiky včetně Prahy. Ne, není to s námi tak zlé!

  9. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Vnoučátka..
    dva páry rozsvícených oček
    jedny modré
    druhé dohněda
    Nedá mi to
    Zkouším, zda světélkují i ve tmě
    Řechtáme se
    a vrásky ńa mém čele
    rezonují s jejich dolíčky ve tváři
    Ladíme ve stejné tónině
    V klíně mám místa dost
    Radost
    dojetí
    Pohádky
    zpívání
    a přimhouřené oko
    Infúze dětství
    Letmý dotek po vlasech
    a starostlivý pohled
    Stejná piha
    i rýha v dlani
    Dala bych cokoli
    i bolestí houf
    za pár kroků ruku v ruce
    Dala bych cokoli
    za pusu v předsíni
    při zavírání dveří
    Dala bych cokoli
    za odkopnutý míč
    ve křoví
    a utrženou malinu v puse
    Beru si jiskru šibalství na panence
    Beru si dotek ramen i dlaní
    Beru si otázky z dětských úst
    Beru si smích bezprostřednosti

    Je krásné být babičkou..

  10. Eliska napsal(a)

    ano je krasne byt babickou, tri vnuky mam az za velkou louzi, vidim je dvakrat do roka . V zime jsem dva , letos tri mesice u nich a v lete oni cele prazdniny v cechach. Myslim ze si jich vsech uzivam dost a s laskou,nepomaham jejich rodicum financne ani jednomu . Sami vedi jake meli detstvi a co pro ne jejich mama udelala. Neni dulezite zit v prepychu , ale dat diteti jistotu, pochopeni pro jeho problemy a vzdy mit otevrenou naruc a snazit se byt rodicem na plny uvazek.Dnes oni naopak pomahaji mne , samozrejme ze si to kazdy ml. clovek nemuze dovolit , ale laska se nemeri jen v penezich.A dal to kazdy vi o cem je rec……….

  11. Eva napsal(a)

    Já také nedělám něco pro děti s myšlenkou, že mi to oplatí. Vůbec nemyslím na finance nebo že by obětovali svůj rodinný život kvůli mě – babička na prvním místě. Mě stačí děkuji… chutnalo mi….mami kdy se zastavíš, to mi úplně stačí. Možná že jednou, až nebudu moct mi dojdou na nákup, nebo mě navštíví v nějakém zařízení pro dědečky a babičky, co já vím. Třeba budu patřit mezi ty “kikaře” jak píše poletucha. Pokud ano, budu moc ráda. Ale to je doufám ještě daleko. Vnučce bude za pár dní rok, ještě si ji musím sakra užít.

  12. Jan Porizek napsal(a)

    Aby to, milé dámy, nevyznělo tak, že jen babičky jsou potřebné, a my dědové jsme jen tak do počtu. Býti dědkem vnuků je krásná a potřebná etapa stáří. Nikdy jsem nedostal tolik pusinek a uznání, až jako dnes. Nikdy jsem si s plnou vážností tolik nevyhrál s hračkami, až jako dnes. Ale také jsem musel hluboce lovit v paměti k odpovědím na zdánlivě jednoduché dětské otázky. Býti dědkem vnuků a vnuček je krásná etapa života. V každém z nich, z malých rarachů, jsem i já – nepomačkaný, štíhlý a vlasatý, kypící zdravím a energií. Říkám si pro sebe: takto vypadá zhmotnělá láska.

  13. Peggy napsal(a)

    Zdravím všechny, co se hrdě hlásí k tomuto krásnému poslání, a o to víc dědečky! 🙂 Ano, dědečci jsou u dětí VELMI oblíbení, neboť dědečci umí vklouznout do dětskýho světa a zapomenou dokonce na real.. líbí se mi, když maj chlapi rádi děti, je to krásný(pozor, nezaměnit ty, s jinými úmysly, ty bych nejraděj izolovala na nedostupnej ostrov všechny do kupy,ať si radí mezi sebou..:-)
    Ivetko, víš, já si někdy uvědomím, jak prostý a samozřejmý věci, samozřejmý nejsou.. Ale i tak, vím, že ti to jaro vynahradí, neboj, důležitá je láska a to vím, že u vás je jí až až, vždyť tak úžasnou babičku by tvým vnoučkům mohli jiní, kterí ji nemají, závidět..
    Jinak je mi líto (třeba Poletuška),že někdo nemá svý děti blíž..)Já to měla podobný, ale vzepřela jsem se a změnila všechno skoro od podlahy..Jen abychom mohli být dětem blíž.. je to historie, ale nelituji, tahle kapitola byla fakt ta nejbohatší..a bez velikých nákladů 🙂 tak a jsem zas u toho.. a kde je vlastně to pořád hledaný štěstí? ale vím, každý ho najdem v něčem jiným, jen je blbý, když je to občas omyl.. hezký den
    Paní Holzerová, máte pravdu, to je blbý..ale psala jsem to, jen nevím, jak budou vůbec děti někdy vědět, co to babička, či děda je? co říkáte na ten počin, do sedmdesáti?? je to vůbec možný? a co bude taková babka dělat? sekretářku? babku záchodnici?(vymizely..) nebo manažérku? chichi..hezký den
    PS. Evi, tak to myšlený nebylo, já jen na to téma najela..:-) vážím si všeho, očem píšete..

  14. Eva napsal(a)

    Peggy já jsem to nebrala ani osobně, neurazila jsem se, toho jsem daleka. Jen jsem se zapojila do diskuze a podělila se o své zkušenosti. Taky, jakou bych mohla čekat finanční podporu od svých dětí, když si půjčili na bydlení a budou splácet dobrých 25 let. To se akorát můžu modlit, ač nevěřící, aby syn neztratil zaměstnání, snacha si po mateřské našla zaměstnání, aby mohli splácet a starý domek, který si zrekonstruovali, aby nepřišel tzv. “na buben”. Ale takových mladých je, vím že ti moji nejsou jediní.

Napsat komentář