Ukradené zvyky * Ulice jako ukazovátko na Hradčany * Utřinosové mafiánských bossů * Když na Královskou cestu vtrhl byznys * Známky z mravů nabyté v afghánské válce * China Town v Karlově ulici * Karel IV. by kupoval matrjošky * Všemocná ruka trhu * Žádné peníze nejsou špinavé? * Okno do zeleného údolí * Muž, který se postaral * Četli ze vzduchu i ze země * Smrt jako osobní urážka * Prahou na chůdách * Povznes se nad to! * Plechoví andělé * Vzlítni! * Nejsy sám * Křídla ze servisu * Připadl si malomocný * Jako by se díval životu pod sukně * Tohle bude jednou všechno moje * Opancéřované domy, opancéřovaní lidi * Pomočené veřeje středověkých dveří ke královskému hvězdopravci * Diskrétní zóna * Paralyzátory * Pocit, že řídí hodiny na orloji * Knížky od starého kámoše * Papíroví sirotci.
________________________________
Jeho malé děti tímhle jeho zvykem trpěly. Nikdy se nevracej stejnou cestou, když se můžeš vrátit obloukem, a vidět tak víc! Teď už jsou jim tátovy zvyky ukradené… Pomalu se sunul Karlovkou, ulicí jako ukazovátko napřažené k Hradčanům, Královskou cestou, kudy se celý rok valí zástupy jednodenních turistů na Karlův most a dál na Pražský hrad. Znechuceně procházel kolem výloh, kde už léta prodávají pravé pražské suvenýry z plastů od Žluté řeky utřinosové kdovíjakých mafiánských bossů.
Kdysi, začátkem devadesátých let minulého století, po velkém třesku ve střední Evropě, do domečků výlohami lemujícími pražskou Královskou cestu vtrhl byznys. Když Petr Abrahám tehdy přijel studovat medicínu do Prahy, začínali tu – pro rodilé Pražáky překvapivě – u mnoha krámků postávat snědí potomci rozlamující se Jugoslávie. Časem je vystřídali tvrdí chlapíci od Uralu se známkou z mravů nabytou v afghánské válce, a ještě později mnohem tvrdší chlapci se šikmějšíma očima.
Právě v tyhle roky o nějakých třicet let později připomíná Karlova ulice – páteř gotické Prahy – China Town… Dřív to Petrovi pěnilo krev. Co by si tady koupil Karel IV. cestou do práce? Kde je ta Česká jizba s lidovými kroji? S třeskutě krásnými kraslicemi a dřevěnými hračkami vysoustruhovanými z lipového dřeva, které něco pamatuje? Kde je ten krámek se suvenýry dvou pražských kluků s úžasnou designérskou značkou Sluníčko? Platili tady tenkrát sto tisíc nájmu měsíčně za nudli s rozlohou záchoda. Petr si tudy pěší zónou jako messenger zkracoval cestu a s nimi jedinými se tu mohl zdravit česky! Prefabrikovatelné matrjošky s tlustými dřevěnými bříšky vycpanými heroinem je ale nakonec stejně vytlačily na předměstí… Říkalo se tomu všemocná ruka trhu… žádné peníze nejsou špinavé…
Život skoro padesátiletého docenta Petra Abraháma nebyl taky vždycky průhledný jako okno do zeleného údolí. Když jemu – lékařské kapacitě – kdysi novinář po úspěšném zákroku na srdci prezidenta jakéhosi asijského státu položil otázku, jak by sám sebe jednou větou charakterizoval do Who is Who, s humorem odpověděl:
„Petr Abrahám – muž, který se postaral.“
Plnou výpovědní hodnotu tohoto sloganu ale znalo jen pár lidí. Petr obdivoval staré indiánské stopaře. S obličejem ve směru postupu četli ze vzduchu i země. S čelem nazpátek pak uměli zemi i vzduch pohladit takovým způsobem, že se to minulé možná ani nestalo…
Nad třeskutými změnami v centru milované Prahy se Petr uvnitř sebe sama snažil mávnout rukou. Zvyká si. Na smrt na operačním stole si nezvykl nikdy. Bral si ji dodnes osobně. Jako osobní urážku.
Zvedni hlavu, poroučel si jako už tolikrát před tím a tolikrát potom. Neplaz se. Zvedni oči. Nahoře je staletá krása. Čím výš, tím míň lidí potkáváš. Kráčet po kotníky v lidech, jít Prahou na vysokých chůdách. Tam nahoře začíná tvoje Praha. A nad ní už jen plechoví andělé. Povznes se! Vzlítni! Užij si to, vole! Žiješ, dýcháš, skoro nic tě nebolí, nejsi sám!
„Nejsy sám!“ napsal jeho tehdy ani ne šestiletý mladší syn na billboard ve výkresu. Učitelka mateřské školy si Petra pozvala na pohovor:
Cítíte ten výkřik, pane docente? Čeho se váš syn bojí? Petr se ze školky vypotácel otřesený. Opravdu nevěděl.
Křídla mu už zase pomalu vraceli ze servisu. Ke stoprocentnímu odreagování ještě něco chybělo. Záblesk. Doušek ozonu. Malý zážitek. A Petr mu naproti nepospíchal.
Manželka Markéta s mladším synkem už odjeli na chalupu do Chlumu, starší syn je na gladiátorském tréninkovém kempu v Seattlu a Petra doma čeká prázdný byt.
Šel uličkami, kde už léta nebyl. Když kdysi před zahájením prvního ročníku mediciny přijel do Prahy, znal to jen od hlavního nádraží na Václavák. Připadal si tehdy jako malomocný.
Hned po pár dnech si našel práci. Na ceduli u nádraží tehdy uviděl inzerát, že firma hledá messengery. Už čtvrtý den vyjel do ulic s podrobným plánem města na řídítkách horského kola. Časem sjížděl s batohem plným depeší Staré Město, jako kdyby se poprvé nadýchl vzduchu v Meisslovce. Jako kdyby se odjakživa právě tady díval životu pod sukně.
Každé bezmračné nebo sychravé ráno tehdy projížděl Prahou hladově a zabejčeně, jako kdyby mezi zuby cedil: Tohle bude jednou všechno moje… Tady budu doma.
Rychle se tenkrát naučil zkracovat si cestu střevy oprýskaných neudržovaných středověkých domů propojených odvěkými cestičkami od souseda k sousedu. Zanedbané dvorky s puchem přeplněných popelnic… Dneska jsou domy načančané jak z omalovánek. Ale opancéřované. Opevněné jako hrady. Copak by dneska někdo dovolil cizímu zkracovat si cestu přes jeho pozemek? Nechat si v temnu vrazit kudlu do zad, pozvracet vstup do nákladně opraveného domu s rodokmenem sahajícím do hlubokého středověku? Nechat si opilecky pomočit veřeje dveří, kterými před pěti sty lety z Hradčan vcházel králův pražský kat nebo hvězdopravec? Nechat na dvorcích v průchodech vyválet v závětří páchnoucí bezdomovce v kutlochu z igelitů? Nechat si vymlátit okna? Vhodit do sklepa zápalnou bombu? Jednou vteřinou nechat proměnit dům v sutiny? Ráno klopýtnout o mrtvolu?
I lidé jsou dneska opancéřovaní. Za jeho mládí bylo normální chodit po ulici jen tak, držet se za ruce, líbat se, smát. V neklidných letech novověku jedenadvacátého století se lidé naučili držet distanc. Ulice je místo k přemisťování. Život lidi naučil chránit si svůj osobní prostor a respektovat diskrétní zónu druhého. Každé přiblížení se na neúnosnou míru bylo signálem k sebeobraně. Přinejmenším paralyzátory měl logicky každý po ruce. Nutná sebeobrana.
Historická Praha je dneska oživlou, krásně kolorovanou pohlednicí. Pod sukně se jí už ale nepodíváš. Když Petr tehdy promoval, nachylovala se devadesátá léta, nebylo mu ani šestadvacet, a už měl ten pyšný pocit. Pocit, že řídí hodinový stroj na pražském staroměstském orloji.
To, čemu se říká studentské roky, bylo pro Petra dobou neuvěřitelných možností. Otevřely se před ním – Bezejmenným – jako kniha. A on si neprohlížel jen obrázky. Naučil se v ní rychle číst.
Teď, skoro v padesátce, si Petr umí dopřávat luxus, ke kterému dospěl teprve léta potom, co do Prahy přišel. Teď už do metropole nad Vltavou patří víc než kdo jiný. Alespoň občas si dopřával nádheru – nekmitat a nechat si protáhnout mozkem ten krásný refrén minulých let:
Zvedni hlavu! Tam je krása! Zpomal! Užij si to, vole!
Kráčel Prahou propadající se do večera tři metry nad zemí. Věže mu stály na ramenou a nikdo do něj nevrážel. Mezi naleštěnými obchůdky s broušeným sklem, hospůdkami a kavárnami najednou uviděl, co mimoděk hledal. Maják… Oprýskaný, dlouho nerenovovaný dům a v přízemí antikvariát. Na štítu nad vchodem nápis jak z minulého století: „KNÍŽKY OD STARÉHO KÁMOŠE“. A ve výloze slogan: „Když tě knížka omrzí, přines ji a vem si jinou, stovky jich tu na tě kynou!“
Knížky… Docent Abrahám se usměje… Antikvariát… Proboha, to se ještě někdo uživí prodáváním starých papírových románků? Určitě rozmar nějakého podivína… Chvála rozmarů… Je to tady. Naštěstí mu náhoda vždycky nastrčí nějaký záchranný pás. On se pokochá, koupí nějakou maličkost, nebo taky ne, ale z toho, jak šikmo vyšel ze špitálu, narovnává se jako stěžeň na windsurfu, chytí vítr a je schopný jít si koupit svou normální dávku kalorexu k večeři.
Bezmyšlenkovitě vezme za kliku a vejde. Dveře rozhoupou křaplavý zvonek nad hlavou. Nikde ochranka ani bezpečnostní štít, ze zešeřelého krámu ho uhodí přes nos maximálně zatuchlina starých knih. Spí v regálech, po zdech i v hromadách na pultě a trpělivě čekají na svého nového člověka, jako by nevěděly, že takoví už dávno vymřeli. Papíroví sirotci z pozůstalostí…
Skoro nic není vidět. Svítí jen lampička u pokladny. Do klávesnice počítače z roku raz dva buší bokem ke vchodu sedící zarostlá, asketicky vymodelovaná tvář, k důchodovému věku zvolna sjíždějícího vousáče s šedivou hřívou. Někde při ruce stiskne vypínač, aby se zákazník nepřerazil o hromádku nezařazených výkupů.
Podívají se na sebe, chvíli civí, pak překvapeně gestikulují a padají si kolem krku. Petarda a Hardy. Po pětadvaceti letech!
(Pokračování příště)Zásilková služba Arcadia Art Agency, Renoirova 1051/2a, 152 00 Praha 5
