Co zůstalo na talíři? | Krůtí brko

Na talíř nám spadl přecezený svět…

Hledal jsem jeden svůj starý článek.  Je nějaký rok starý. Čtu. Božínku, musím se kysele uchechtnout. To jsme měli starosti. Jak rád bych teď neviděl všechno v dost temných barvách….

“Prošel jsem se po zahradě. Vyrazilo tam ze země něco krásně zeleného! Něco zajímavě zabarveného mi zatřepetalo křídly nad hlavou a zmizelo ve větvích nějakého stromu. Nic z toho neumím pojmenovat. Můj táta to uměl. Já umím jen pouštět kohoutkem vodu, klikat myší a na netu se podívat na fotku Kozích hřbetů.

Občas prosákne do médií zpráva , ze které běhá mráz po zádech. Vypadá to jako velké globální spiknutí. Vypadá to jako konspirace jakéhosi Centrálního mozku lidstva, velká mediální blamáž největší mediální agentury na světě. Někdo přichystal dobrou kampaň. Někdo to dobře naplánoval a poskládal, abychom mysleli, že v takovém světě modrých krav a sněhobílých ubrusů, ze kterých pustily všechny člověčí skvrny, opravdu plnohodnotně žijem, jako bychom si užívali svobody. Ale není tomu tak.

Věčný Velký manipulátor nás trpělivě provází světem šalby, tahá za neviditelné šňůrky, snímá nás kamerami, odposlouchává satelity a jeho všemocné boží oko nad námi, na rozdíl od pozhasínaného věčného světla non stop bdí.

Když jsem byl malý, říkal nám pan farář, že Bůh je všudypřítomný. A když jsem se zeptal, jestli je se mnou i na záchodě, farář mi zle vyčinil. Všudypřítomný věčný Velký manipulátor nám na Zem posílá bulvární noviny, ptačí chřipku a AIDS a Velkého Bratra (Big Brother) a sám se svědomitě řídí osvědčeným heslem páně Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat…

Asi si ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem v poslední době viděl moc špionážních krváků, trpím stihomamem. Ale ono se mi to tak v hlavě nezávisle na mně poskládává: Co to v té hlavě mám? Včelín. (Jak kdysi říkal komik Josef Dvořák.)

Kdysi jsem si tyhle kousky Čáryfuků dokonce sepisoval: Prezidenta Bushe, jak natáčí v Americe ve studiu dojemnou scénu servírování krocana, aby to vypadalo jako že mezi bojovníky v Iráku, televizní šoty bojujících, o nichž se potom dozvídáme, že si je zpravodaj nainscenoval za sto dolarů, interview s bývalým představitelem CIA, který na otázku amerického dokumentaristy, „jak je možné, že CIA financovala disidenské hnutí v Čechách, přestože věděla, že je manipulováno z KGB” s úsměvem odpověděl: “Would you give up such an oportunity?” (“A vy byste takovou příležitost vzdal?”)

A kromě toho mi v hlavě neustále naskakují další a další okna (Windows) se “zavražděným studentem” v památném listopadovém průvodu v čele s provokatérem STB, s Viktorem a Harvardskými fondy, s pohodovým útěkem Krejčíře, s Doležalovými pěti českými na stole, s kapříky za fotbalové góly v kapse, jistý Kubice, který přijde s odhalením v dokonalém timmingu před volbami, podnikatel Starka, který cestuje po světě, vrací se v klidu vždy do Příbrami, ale ihned po nástupu nového ministra vnitra je za přítomnosti náhodou přítomných televizních kamer exemplárně připlácnutý  na asfalt, aby byl po čase s omluvami propuštěn, Ivánek ze Žižkova, který v telefonu dobře ví, že (omlouvám se, cituji) “mrdá vždycky největší pes”, pánové Kadlec (bývalá BIS, ČESMAD nebo co všechno vlastně) s panem Pitrem v družném kamarádském hovoru u vedlejšího stolku v zapadlé kavárně, kmotři Mrázkové, jejich “Íčka” a všichni ti náhodou přeběhlíci odtud a tamhle… Přátelé, o tom ale vůbec nic nevíme! To všechno je jen mediální (zase se omlouvám, že použiji ten mediálně rozšířený výraz) “mrdka”. Něco bylo raději hned ztraceno ” v překladu”, něco zameteno pod koberec šedou justiční mafií, ale většina je uměle a co nejrychleji zapomenuta jako by se nic nestalo.

Jsem kulička v obrovské ruletě a roztáčejí ji nejrůznější apoštolové. Já obíhám po jimi určené stále stejné dráze a neptám se. Musím přece splácet hypotéku. Pro samé obíhání zapomínám jména kytek, stromů, ptáků, zapomínám co uměl můj táta a pouštím jen vodu z kohoutků, klikám na myš a dívám se na displeji na Kozí hřbety.

Žijeme v přecezeném světě. Někdo ho za nás naaranžoval tak, abychom se mohli opájet svobodou. Jsme vděční za demokracii, která po dlouhých letech přišla, můžeme jet kdy chceme a máme-li na to, kam chceme…  Můžeme v hospodách hlasitě nadávat na poměry a na ty blby, kteří přes své vlastní plné kapsy neviděli na svět kolem a teď naříkají, že jsme přestali růst do nebes.

Kolem nás hučí informační dálnice a informační šum se mění v informační fičák. K čemu jsou informace, když mají hodnotu těch o novém poprsí jakéhosi povedeného ramínka na šaty?

Nemáte někdy chuť vědět, kdo drží v rukou ten cedník, přes který do systému nalévá fakta reality světa? Do krajáče pod cedníkem proudem z vemene té dojné krávy crčí všednodenní reality show. A my – dav – stojíme špalíry, tleskáme a máváme mávátky…

Možná, že někdo někde v jakémsi bunkru pod horami dodnes pitvá zeleného mužíčka ze sestřeleného létajícího talíře, možná někdo má v trezoru rozkaz Pal pro nový křižník Aurora, možná opravdu v sejfu jistého arabského šejka leží dobře pozamykaný objev motoru jezdícího na vodu, jak mi o tom před dvaceti léty vyprávěli v Japonsku šikmoocí Inženýři.

Nic není jisté, a možná, jak zašeptal onen rabín na smrtelné posteli, všechno je jinak. Ale člověk odjakživa hledá pevnou půdu pod nohama. Jistoty, ze kterých ulítáváme, abychom se k nim vraceli. Bez jistot by nebylo úletů. Hledám toho borce s cedníkem, toho eskamotéra, co mění realitu na reality show. Toho inkvizitora, toho cenzora! Toho největšího z velkých!

Hledám ty jistoty. Kam jsme dali encyklopedie po dětech? Zelené, co raší, je… sněženka. Ten ptáček? Střízlík! Ten strom?

Kdysi při vojenské přípravě na fakultě jsme museli zařvat: „Velím si sám! Vojíne Krůto, k zemi!“ Vlastně jo. Chtěl bych si velet sám. Cedit si sám realitu přes ten trochu otlučený cedník po mamince. Vtloukat si do hlavy někým cizím a neznámým přecezený svět?”

Dneska večer si pustím jen jedny zprávy…

Tweet