Co nás vede k altruismu? | Krůtí brko

     Pod heslem altruismus najdeme ve slovníku cizích slov české ekvivalenty: nesobeckost, nezištný zájem, vztah a láska k lidem. Primatolog Frans de Waal ve své knize Dobráci od přírody snáší důkazy pro tvrzení, že prvky altruistického jednání nejdeme již u lidoopů. Paradoxní se může zdát, že například u šimpanzů je možné jeho základy vidět v krvelačných činech, jakými jsou lovy gueréz, po nichž následuje dělení kořisti. Je ale jasné, že když je k lovu nutný větší počet šimpanzů, je také nutné kořist poctivě rozdělit, protože příště by se nemuseli dostavit nadháněči. Šimpanzi totiž mají dobře vyvinutý cit pro spravedlnost.

     Toto počínání by se kritikům nemuselo nezbytně jevit jako nesobecké, protože v sobě nese jistou záruku pozdější odměny, nebo alespoň naději na ni. Další vědci zabývající se touto problematikou však prokazují, že naši nejbližší příbuzní se chovají nezištně nejen k sobě navzájem a při dělení kořisti, ale jsou ochotni pomoci také příslušníkům jiného druhu.

     Felix Warkenen se spolupracovníky v sérii pokusů prokázali, že mladí šimpanzi a děti si navzájem pomáhají při dosažení cíle, bez očekávání odměny i tehdy, jsou-li zadané úkoly nesnadné a vyžadují větší úsilí. Pomoc je nabídnuta bez ohledu na to, jde-li o příslušníka stejného nebo jiného druhu. Takové chování bylo dosud považováno za výhradně lidské.

     Náš altruismus tedy má hluboké genetické kořeny. Současně však je ovlivňován momentální psychosociální situací. Sonya Sachdeva se spolupracovníky v chytře uspořádaném pokusu prokázala, že více altruismu projevují osoby, které mají v danou chvíli, lidově řečeno, víc másla na hlavě. Účastníci měli napsat věrohodný životní příběh, jejich možnosti však nebyly úplně bezbřehé; polovina z nich měla k dispozici jen „hezká“ slova a polovina jen slova „ošklivá“. Vznikly tak dva druhy příběhů: jedny plné hanebností a druhé přetékající dobrotou. Pak měli autoři přispět na charitu částkou do 10 dolarů. Ti, kteří sami sebe vnímali jako lepší, dali v průměru na dobročinnost pětkrát méně, než „hříšníci“.   

     Není to nic objevného, protože podobných experimentů postavených na předpokladu, že stud nebo pocit viny jsou hlavními motivačními vlivy, které vedou k altruistickému chování. Jsou zde také dost přesvědčivé důkazy o „rubové“ straně této mince získané od osob, které mají o sobě vysoké morální mínění.             

     V souladu s přesvědčením založeném na haló-efektu se mnoho lidí domnívá, že konzumenti biopotravin jsou celkově ušlechtilejší, než my ostatní, kteří se ládujeme vším možným. Nicméně v experimentu provedeném Ninou Mazarovou a Chen Bo Zongem v Torontu se prokázalo, že tyto osoby – u vědomí své ušlechtilosti a tím také jisté nadřazenosti – daleko více podvádějí a kradou, mají-li k tomu příležitost.

     Vladas Griskevicius se spolupracovníky vysvětlují tuto skutečnost tím, že navenek směřující signály altruismu zvyšují personální statut toho, kdo je vysílá a na tomto základě také pocit větší moci a tím i po svém chápané neodvislosti. Upozorňují také na to, že „zelení“ dávají přednost bioproduktům před luxusnějšími potravinami i před levnějšími běžnými produkty, když je ostatní vidí. Pokud ne, není už jejich nadšení pro biopotraviny tak velkolepé.

     Ale patrně stud a vina nejsou ty prvotní a již vůbec ne jediné prameny našeho altruismu, který se v primitivní a nezralé podobě projevuje již u dvouletých dětí, a ty – z vývojového pohledu – se ještě k takovým pocitům nemohly dopracovat. Dětští psychologové poprvé před 80 roky došli k závěru, že mnohé děti reagují již před druhým rokem jakýmsi soucitem na pláč svých vrstevníků a samy „volají o pomoc“. Zdá se, že již v prvních měsících života až 80 % dětí prokazuje prvky jakéhosi vcítění do potíží druhého dítěte. A platí to také o reakcích opačných, kdy jde o jakousi primitivní závist.

     Obdobně vyznívá studie Erika Stauba a Johany Volhardtové, vycházející z poznání získaných v dospělém věku, nazvaná případně: Altruismus se rodí z utrpení. To, že se člověk stal obětí, ho nemusí dovést k pocitům bezmoci a beznaděje, ale naopak to může jedince aktivizovat, naplnit ho vzdornou houževnatostí a v modelu alfa-beta-omega mu umožnit zaujmout novou roli, roli pomocníka, která je užitečná nejen pro jeho slabšího partnera, ale i pro jeho vlastní osobnostní růst. Psychologické změny pak vedou k posílení všech pozitivních struktur osobnosti.

     Tuto skutečnost postihuje ve svém autobiograficky koncipovaném eseji také kolega – oběť holocaustu, MUDr. Petr Riesel, který napsal: „Mocným impulzem zvenčí, který mě obohatil, který fungoval jako výzva k životu, bylo formální vzdělání. Zvláště pak lékařství, které mě připravovalo pro nápomocné povolání.“

     Mnohem širší motivační okruh k altruistickému jednání otevírá Jonathan Haidt, který na margo svého zásadního programového souhrnného článku a chystané knihy pro media řekl: “Liberálové a ateisté nemohou v obecné rovině nikdy porozumět hloubce lidské morálky. Domnívají se, že jejím smyslem je zabránit škodám a posílit spravedlnost a autonomii. Ale morálka ze všeho nejvíce na světě slouží provázanosti lidí do pevného společenství se spolehlivými institucemi a společnými cíli.“

     Na základě svého empirického výzkumu uzavírá, že ve všech kulturách je morální systém budován na základě pěti základních přirozených psychologických subsystémů, které obsahují následující protikladné tendence: poškození – péče, spravedlnost – vzájemnost, výlučnost – loajalita, autorita – respekt a tělesnost – spiritualita. Zatímco první dva subsystémy jsou skloňovány ve všech liberálních teoriích, další tři jsou reflektovány a respektovány ve společenstvích prostoupených určitou duchovní kvalitou. Altruistické jednání patří sice nejzřetelněji do okruhu prvního, ale všechny další je ve své podstatě zahrnují také.

     Ve svém řemesle jsem se potkal se spoustou altruistických lidí. Můj dojem z těch nejkvalitnějších, kteří se nechtěli stát spasiteli, ani tyto aktivity nedělali „na úkor“ svých základních potřeb, ale jaksi navíc, je, že je to prostě bavilo. Asi jako kluky baví hrát fotbal.

(Doplněk:
Alfa-beta-omega: termín přejatý z etologie. Alfa jedinec je ve společenství na prvním místě, beta na toto místo nastupuje po smrti nebo poklesu sil a schopností alfa jedince. Jako omega je označován nejslabší jedinec společenství.

Převod do sociální psychologie: klesne-li alfa jedinec na pozici beta, těžko se na svoji původní „dotahuje“ zpět, ale snáze se může „odpíchnout“ od slabšího jedince, kterému pomáhá a sám přitom získává. Prakticky využíváno například při rozmisťování pacientů s handicapem, kdy postižený pacient umístěný na dvojlůžkový pokoj s ještě více postiženým se zlepšuje daleko rychleji, než když je na pokoji sám nebo se stejně závažně (rovnoceným) postiženým.)

Tweet