Je půl osmé. Všichni normální lidi koukaj na Televizní noviny, uzobávají k nim Telku makovou a pijí kafe nebo čaj, lahvové pivo nebo (doufám, že taky lahvové) víno. Nohy mají natažené na taburetu nebo skrčené pod sebe a na nic nemyslí, což je velmi příjemné a pro sledování Televizních novin na Nově je to základní podmínka. Já ne. Já piju nalačno sudový Cabernet Savignon nebo to, co pod tímhle názvem u nás ve vinotéce prodávají, a píšu Středník. A víte proč? Protože zase nestíhám. Nihil novi sub sole.
Dneska to bude o horách. O Jizerských. Byl jsem tam minulý týden na dovolené, od středy do pátku. Ti, co mě neznají, mě litují, že jsem lyžování užil tak krátce. Ti, kterým je můj vztah k horám a lyžím znám a mají mě rádi, mi to přejí. Doufám pevně, že nějací takoví jsou.
Jak už jsem se tu minulý týden zmiňoval, ubytování jsme objednávali na poslední chvíli – jen s týdenním předstihem. Přesto se nám laskavým e-mailem ozvali provozovatelé chaty Tesanka Roman a Hana Dostálovi. Jejich nabídku ubytování na pouhé dvě noc jsme pochopitelně s povděkem přijali.
***
Hned po příjezdu na Tesanku vyrážíme na první túru. Nijak se nezpěčuji, věda, že veškerá sportovní aktivita je omezena na den příjezdu a den následující. Žena se na běžkařskou stopu těšila jak malé dítě na Ježíška a já ani v tisíci metrech neztrácím cit. Během čtyř odpoledních hodin tedy mým plouživým tempem zdoláme 17, 5 km.
Po návratu na chatu v ohybu schodiště potkáváme muže, jehož věk odhaduji na 33 let. Jak se později ukáže, je o půl roku starší než já. Srdečně se s námi vítá, představuje se nám (Roman Dostál, provozovatel chaty), seznamuje nás s časy snídaní a večeří a zve nás na večer do vinárny.
“A kde jste dneska byli?” ptá se společensky. To je chvíle, na níž čekám. Ležérně se zhoupnu ze špiček na paty a povídám:
“No dneska odpoledne jsme se jen lehce prošli na Rozmezí.” Snažím se, aby to znělo co možná skromně. Jako místní musí vědět, že mluvím skoro o 20 kilometrech. Ve tváři pana domácího se objeví výraz překvapení. To je v pořádku. Stopy obdivu v něm ovšem hledám marně. Trochu zklamaně odvedu ženu na pokoj.
***
Po večeři zamíříme do útulné vinárny. Na zdech výzdoba odpovídající horské chatě – samé fotky lyžařů. Objednávám dvakrát dvě deci vína, tiše si povídáme a rozhlížíme se. Ženu po chvíli zaujme plakát uprostřed jedné ze stěn; kývne k němu hlavou. Prohlížím si ho. Lyžař s flintou na zádech. Je to, pravda, trochu divné. Myslivec? Voják? Nakonec nad tím mávnu rukou a znovu se věnuji vínu.
Ženu ale plakát nadále zajímá.
“Hele, jak se jmenoval ten pán, co s námi mluvil?”
“Dostál,” říkám nevzrušeně. Žena neodtrhuje pohled od plakátu, zadívám se na něj tedy pozorněji. V jeho horní části se skví nápis: Roman Dostál, mistr světa v biatlonu 2005. Trochu ve mně hrkne.
“Myslíš, že to je nějaký jejich příbuzný?” ptám se zmateně.
“To si teda rozhodně nemyslím,” odtuší žena. “To je on!”
Tak absurdní myšlenka mě pobaví. Chlápek, co mi ještě před chvílí odnášel špinavé nádobí ze stolu, asi nebude mistr světa. Žena se otočí a ukáže na druhou stěnu. Tady je fotka Romana Dostála v detailu tváře. Nevěřícně se obrátím k baru, kde mistr světa zrovna pucuje skleničky. Bože!
***
Rozhlédnu se po vinárně a najednou to všechno vidím: Dres ze Salt Lake City, dres z Turína, dres z Vancouveru, lyže, medaile. Na chvíli se mi udělá nevolno. Jdu k zarámovanému listu se znaky pěti prostoupených kruhů a čtu si, že tenhle barman byl na zimní olympiádě v roce 2006 šestý! Náměsíčně se připotácím k baru.
“My jsme až teď pochopili, s kým máme tu čest,” říkám mírně. Olympionik se jen usmívá. Objednávám dvakrát kávu a z hromádky fotografií na pultě si jednu beru ke stolu. Když nám mistr světa přinese kafe, poprosím ho o podpis pro syna.
“Napište tam,prosím: Kukimu Pavel Dostál, žádám nesměle. Žena mě pod stolem kopne do holeně, že div neomdlím, a zasyčí: “Roman!”
“Jasně, Roman,” blekotám v rozpacích. “Spletl jsem si vás s tím mrtvým ministrem kultury,” snažím se to nějak zachránit, ale je to spíš horší. Biatlonista se pořád stejně mile usmívá a na fotku napíše: Kukimu věnuje Dostál. Pak na vteřinu zaváhá a připíše: Roman.
***
Druhý den večer jsme znovu ve vinárně.
“Tak kam jste si vyrazili dnes,” ptá se barman – olympionik. V jeho hlase nenajdu ani stopu po ironii nebo sarkasmu – a to ji hledám.
“Celý den přemýšlím, co vám nalžu, jestli se zeptáte,” říkám odevzdaně. Roman se směje a nalévá mi víno. Nakonec mu přiznám Smědavu – je to tam a zpátky i s oklikou co jsme k tomu udělali, 30 km. Tváří se naprosto neutrálně, ptá se na sníh, na ledové plotny… Je to v mém životě první celebrita, které její skromnost doopravdy věřím. Uděláme mu ještě nějakou drobnou útratu a jdeme spát.
Když se třetí den loučíme, Roman Dostál se velmi upřímně zajímá o to, jak se nám na Tesance líbilo. Líbilo, říkáme, a myslíme to upřímně: Ještě nikdy jsem nezažil polopenzi, kde by večeře měla pět chodu (teplý předkrm, salát, polévka, hlavní jídlo, moučník). Ještě jsem nebydlel na chatě, kde by koupelna pro každý pokoj byla tak velká jako ložnice v panelákovém bytě. A ještě nikdy jsem při večeři neseděl pod zlatou medailí z mistrovství světa.
***
Takže co? Věří se dnes, v čase všudypřítomné reklamy, PR a promo ještě skutečné dobré zkušenosti? Těžko říct. Ale já to přesto risknu a na svou zodpovědnost a na své dobré jméno vám tuhle chatu doporučuju. Už proto, abyste viděli, že jsou ještě pořád lidi, které ani sláva, ani úspěchy, ani peníze nezkazí. Jestli tohle není v dnešní době dobrá zpráva, tak co už?
Tohle je moc dobrá zpráva – a taky dobrý tip. Díky za ně!