I ticho může být hlučné.
Ležíš a už bůhvíkolikátou hodinu přemýšlíš, že městský člověk má na hluk a zvuky asi jiná měřítka. Večerní show, kdy hmyzí a možná celá živočišná říše vůbec byla nejaktivnější, kdy všechno bzučelo, cvrkalo, svištělo, pískalo, šustilo už skončila. Nastoupili noční bojovníci.
Nasloucháš skoro sebevražednému tlukotu sršní do okenních skel. Když si dají na chvíli pohov, asi z důvodu nějaké nutné, plánované a shora nařízené přestávky v práci, tak slyšíš nebo možná jen tušíš slabounké pleskání netopýřích křídel.
Postupně utichá i to. Ticho přeruší jen občasný hlas nočního dravce.
Několik zbytečných otočení na posteli a závistivé ucho nespícího vnímá jen klidné oddychování těch, kterým bude ráno závidět.
Ticho tě ruší. Kde jsou známé zvyky vzdálené hlavní silnice, kde jsou zvuky města, které nikdy úplně nespí? Když ty nespíš, víš, že tam na to nejsi sám, vždycky najdeš někoho, kdo nespí s tebou…
Zase pár otočení, podíváš se na budík… tři nula čtyři.
„Kykyrykýýýý!!!“
Leknutí ti málem zastaví srdce. Nějakou chvíli poté je ale zase úplné ticho. Zvažuješ, jestli přeci jen nespíš a celé se ti to jen nezdá?
„Kykyrykýýýý kykyrykýýýý kykyrykýýýý!!!“ Kohout fanatik s každým dalším zakokrháním zvyšuje naléhavost svého sdělení.
„Děje se něco? Mám něco udělat já?“ kladeš si otázky, na které ti nikdo nemůže odpovědět, a zkoumáš okno, jestli snad neobjevíš náznak svítání.
„Kykyrykýýýý!!!“
Nepatřičnost toho kokrhání tě probírá dokonale. Nikdy jsi neslyšel tak nesnesitelný zvuk!
„Kykyrykýýýý!!!“
„Proč kokrhá, co se mu stalo, napadl snad někdo jeho kurník?“ říkáš si a představuješ si slepice, jak zmateně a zbytečně kvokají, zatímco kuna předvádí své vražedné umění.
„Kykyrykýýýý kykyrykýýýý!!!“ ozve se místo odpovědi o kvartu výš a náhle je zpět ticho.
To hlučné ticho.
Uběhne pár nekonečných minut. Ty ležíš a zíráš do tmy.
Čekáš na další zakokrhání, najednou bys chtěl, aby se znovu ozvalo.
Ale nic jen ticho.
Až teď! Přichází něco jako úleva a vysvobození. Ale není to kohoutí kokrhání, za oknem se ozval ptačí zpěv. Nejdřív nesměle, potichu a jedním hlasem, ale postupně se přidávají další a další. A to okno, které bylo doposavad měkké a sametově černé, zostří své obrysy a začne téměř neznatelně ale přesto modrat.
Svítá. A ty nerad spíš ve dne.
