Dnešní dospívající nečtou, stalo se zvykem říkat v naší generaci. Není to úplně tak – čtou méně románů a více blogů. Neznají tituly, které zná mezi čtyřicátníky každý, ale mnohdy překvapí znalostí kvalitního díla menšinového žánru. Čtou více překladů, domácí rybníček je jim malý.
Přesto nelze nevidět, že v celkovém součtu je zájem o knihy mezi mladými lidmi menší, než byl před 20 lety. Na zájem a pozornost dospívajících navíc útočí řada dalších atraktivních médií, zejména zvukových a vizuálních, CD přehrávači počínaje a interaktivními aplikacemi na internetu konče. To si uvědomila také redakce Nakladatelství XYZ, když na sklonku loňského roku vydala kultovní dívčí román Stanislava Rudolfa Metráček aneb nemožně tlustá holka na dvou CD nosičích. Nenapodobitelným způsobem z něj čte herečka, držitelka ceny Thálie za rok 2003 Barbora Hrzánová.
Celkový čas nahrávek na obou CD je 2 hodiny 35 minut, je tedy jasné, že nejde o důsledný audiootisk literární předlohy, ale spíše o její adaptaci. Děj románu se odvíjí ve skocích, vybrány jsou především ty klíčové okamžiky, které tvoří pilíře kompozičních zvratů. Úprava ovšem nespočívá jen ve výběru konkrétních částí (jemuž mnohdy padnou za oběť celé kapitoly), ale zasahuje i syntax jednotlivých vět (někdy příliš košatá souvětí se mění na věty jednoduché), morfologii (spisovným koncovkám tvrdých přídavných jmen v ústech puberťačky by dnes asi nikdo nevěřil) i rovinu lexikální (všechny „soudružky učitelky“ zůstaly v sedmdesátých letech).
Minimálně stejně důležitým médiem posluchačského prožitku jako slova je ovšem přednes Báry Hrzánové. Při výrazné hlasové modulaci charakterizující jednotlivé postavy se často dostává na samu hranici karikatury, aniž by do ní skutečně sklouzla. Právě tohle balancování na ostří nože dodává nahrávce autenticitu, vždyť otázku „Dělá si srandu?“ si při rozhovorech s potomky občas položí snad každý z nás. Navíc lehce přetažené akcenty a maličko teatrální dikce jsou pro podobné adaptace charakteristické, vzpomeňme jen na rozhlasové hry pro mládež pod režijním vedením Karla Weinlicha…
Pokud se nějaký dívčí román úspěšně vydává ještě po čtyřiceti letech od vzniku, je jistě namístě se ptát po příčinách takového úspěchu. Nepochybně k němu přispělo poměrně rychlé zfilmování, to by ale samo osobě k osmi vydáním asi nestačilo. Jde, myslím, hlavně o to, že Rudolfova prvotina se stala něčím jako čítankou žánru. Přesvědčivě ukazuje, jak se dobrý dívčí román píše a na čem stojí.
Vedle vlastního příběhu, který je (přiznejme si to) vlastně banální, je to zejména velmi přesná znalost psychiky dospívajících dívek. Dobrým vkladem k ní bylo už autorovo studium na Vysoké škole pedagogické, Rudolf ji navíc poctivě sytil soustavným a pečlivým sběrem materiálu v přirozeném prostředí dívčích kolektivů. Dialogy jeho hrdinek jsou věrně odposlouchané, slovník a syntax „telecího věku“ naprosto autentická. A to přes nutnost již zmíněných drobných úprav, které příběh trochu zabydlí v třetím tisíciletí.
Jinou kapitolou jsou reálie, které už se samozřejmě také dostaly mimo každodenní žitou zkušenost dospívajících: od jedné pevné telefonní linky v celé ulici až po krabičku cigaret coby vrcholu teenagerovské revolty. Ty autor samozřejmě nijak neaktualizuje; dílo se tak stává rovněž zajímavým svědectvím o době, kterou překotný technologický a společenský vývoj posledních dvaceti let vrhl do minulosti s razancí, jakou patrně nezažila žádná jiná generace.
Žádnou revizí neprochází ani společenský kontext příběhu, pokud někdo přemýšlí o tomhle. Hysterie, která před lety zavládla kolem pasáže s družstevním vajíčkem v Honzíkově cestě Bohumila Říhy, Stanislavu Rudolfovi nehrozí. Jeho romány jsou o dívčím světě naivní touhy, obav a lásek; politika je v nich nanejvýš v nějakém třetím plánu, tvořícím jen rozmazané pozadí.
Do kontextu holčičího dospívání naopak patří rychlé zvraty nálad, afektované reakce (Rudolfovy hrdinky sebou neustále „trhají“ – kdo má doma dospívající dceru, rozumí), ale také velmi emotivní prožívání jakékoli nespravedlnosti, domnělé zrady, stejně jako přátelství a první lásky. Hodnota Metráčka je i dnes (a možná právě dnes) také v tom, že ukazuje, jak je pro dospívající v tomto věku důležitá podpora vrstevnické skupiny, důvěrná přátelství, zájem blízkých lidí, chápavý a taktní vztah rodičů.
Konečně pokládám za nutné zmínit prvek, který v současné literatuře pro děti a mládež citelně postrádám, a tím jsou obrazná vyjádření a poetizace reality.
„Déšť trpělivě jako stříbrotepec klepal do listů zbarvených do krvava a stékal v drobných nitkách z větví na zem,“ uvozuje třeba Stanislav Rudolf jednu ze scén na stadionu, kde Jitka trénuje.
„Když zalezu pod přikrývku, cítím, jak voní větrem. To maminka jistě odpoledne vynesla peřiny, polštáře i deky na zahradu, aby pro nás ukradla trochu voňavého podzimu,“ zakončuje jinou. Kdo z autorů dívčí literatury to dnes dělá v takové míře a tak citlivě jako Rudolf?
Obsah příběhu se mi moc rozebírat nechce, koneckonců ho všichni znají. A pokud ne, ať si dvojcédéčko koupí – třeba do auta na cestu na hory. Pro sebe (a pro vzpomínku), pro svou dceru nebo vnučku. Nevystupují v něm elfové ani upíři, ale holky a kluci, jaké každá deváťačka potkává den co den. Bude to její příběh a bude mu po svém rozumět.
