Velitelství našeho cyklozájezdu do Provence v jižní Francii vyhlásilo odpočinkový den.
Program odpočinku byl objevný: V 10.00 odjezd na ochutnávku vín. Provence a víno v tuto roční dobu patří k sobě. Ale dopoledne? A bude cimbál?
Vezmu to ještě z větší šíře. Když mě kamarád na zájezd pozval, moc jsem se nerozmýšlel. V jižní Francii jsem nikdy nepobyl a v čase sběru vína – kdo by si to dal ujít. Ke všemu ještě za milosrdnou cenu a s vyjížďkami na kolech.
Kamarád mi ale neřekl, o jaký zájezd jde. Už první dojmy na pražském seřadišti byly velmi smíšené. Samí párkrát dospělí… A někteří opravdu i vícevícekrát. Jen asi dvě chudinky jako proutek sem osud zavál jakýmsi omylem. Že by jely podpírat babičku?
Přiznám se. Nikdy jsem na podobném zájezdu nebyl. A hned jsem si říkal kdysi oblíbené: Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil…
Pochopitelně, že mezi takovouto společnost patřím, ale jsem zvyklý na společnosti promíchané. V autobuse seděly výhradně válečné a poválečné děti a v autobuse cestou vyváděly jako malé. Všichni se vesměs znali z jakýchsi předchozích cyklistických akcí, takže se mejdany rozjížděly už cestou. Kdyby vás tak viděly vaše děti, trapáci…
Při vystupování po utrápené cestě z Prahy jsem zahlídl vytahovat z břicha autobusu basu. Neuvěřitelné…
První den jsem už popisoval. Druhý se zabíhal, organizátoři se začali usmívat, lidi začali chápat režim dne, jídlo bylo výborné a počasí přálo.
Dámy v letech a pánové „v plné síle“ se převlíkli do dresů a vyráželi na své denní sedmdesáti až devadesátikilometrové dávky. Někdy se mírně předávkovali rovnou stovkou. A u večeře rachot jak ve školní jídelně. Kdyby vás tak viděly děti…
A dneska ochutnávka. Před polednem. Vinné sklepy na Azurovém pobřeží ani v Provenci nehledejte. V podloží je prý samá skála. Takže kolem silniček velké domy a v nich se modlí k vínu. Něco jako velké obchody, kromě vín ještě paštiky, klobásy, koření, hořčice, pomazánky a sedí se venku.
Ochutnávka se vydařila. Dáma a pán vytáhli z futrálů kytary, statná borkyně onu již zmíněnou basu a muzika se rozjela i bez cimbálu. I repertoár byl vedle víneček bílých občas trochu pokleslejší, a dokonce i usedlé dámy vesele prozpěvovaly, že jí nějaká má z krepovýho papíru… Kdyby vás tak slyšely děti! 🙂
Trochu jsem postával opodál. Nikoho přece neznám a je mi to trochu… Ale víno přitékalo z chromových tanků plynule z kopce, provensálské koření dělalo ze sýrů, paštik a salámů pochoutky nevídané a já začal pozorovat, jak se vínem skupina lidí smršťuje v šik nevídaný.
A najednou jsem lovil druhý hlas a já cítil, že jsem za trapáka byl trochu já. Dámy v letech nevídaných začaly čardášovat s elegancí baletek a v sevřeném šiku zpívajících bylo setsakra dobře.
A já najednou cítil, jak ta párkrát dospělost je iluzorní. Ne, že by všem kolem někdo ta léta vygumoval. Ale oni mají fyzičku jako koně a dovedou se odvázat jako andělé padlí na hlavu. Kdyby to tak viděly děti… Možná by se divily. Většinou už si pár let myslí: Jak já, takové geniální stvoření, můžu být synem (dcerou) takového senýlka, chudinky malé…
Z účastníků zájezdu stávají Irena, Lucka, Jirka, Franta a ten přednáší na JAMu, tamten je redaktor v nakladatelství, tenhle je nejšikovnější elektrikář v Praze a tohle je vědátor evropského významu…
Ochutnávka se opravdu vydařila. Vydařilo se i odpoledne. Někteří pospávali, někteří se vyvalovali na pláži a několik jedinců, kteří „mají rychlé spalování“ (i já!) vyjelo na kratší trasu.
Nechápu, proč pevnost Grimaud stavěli tehdy dávno na kopci. Kdo to má vyšlapat? Na co mysleli, když ne na nás?
No opět, moc hezké. Nebudu opakovat svý obdivný ódy na tahle povídání Jazzíka z Tramtarie, jsou jedinečný – krátce 🙂 ! Jo, tyhle smíšený pocity, kdy mi přijdou trapný tyhle scénky, kdy se osazenstvo zájezdů tak nějak , na můj vkus bodře druží a vžívá do rolí a věku svých dětí, znám. Jen nevím, proč se někdy stavidla zdrženlivosti přetrhnou a kdy ne.. Asi je to opravdu tím vínem.
I když přiznávám, že já bych ho musela zkonzumovat asi opravdu hodně. Ale je to hezký, hlavně když se už nikdo na sebe vzájemně nemračí a cesty k sobě se vzájemně otevřou.
Tak nakonec , byť se jevilo vše nějak divně, Jazzíku, nakonec zbudou ty nejkrásnější vzpomínky, ne? Pěkné psaní, díky za ně.
Pro Honzu i pro čtenáře, kteří to, možná, nevědí: když kliknete myší (levým tlačítkem) na obrázek, naskočí vám nová stránka s názvem “Olympus digital foto” nebo tak nějak, s tím samým obrázkem. Když na něj kliknete znovu, objeví se vám v celostránkovém provedení. Když si na této fotografii najedete myší šipkou na nějaké místo a znovu kliknete, naskočí zvětšení toho místa(lupou), opětovným kliknutím se obrázek vrátí do původní velikosti.
Proč to píšu? Protože tak si můžeme zblízka prohlédnout ty šede- a vice -sátníky, jak je popisuje Honza. A musím říci, že asi většina stejně starých, i mladších, může jen tiše závidět. Štíhlí, fyzicky zdatní a větrem ošlehaní borci a borky! To se to veselí, raduje, zpívá, tančí! V zdravém těle zdravý duch!
Přeju jim, aby jim to vydrželo, přeju jim ještě desetitisíce pohodových kilometrů na bicyklech i na dalších podobných “zocelujících” zájezdech!
😀 Já jen….
Škoda, že to neviděly děti!!! Čubrněly by a možná i trochu záviděly.
Děkuji Lexo,že jste mi poradil,jak si zvětšit foto,takže jsem si účastníky zájezdu,mohla lépe prohlédnout.Zase,jsem krapet moudřejší.Jinak,se musím připojit k ostatním je to velmi pěkné čtení.
P.s.jak jsem hned poprvé zahlédla to krásné “azuro”a hlavně slunce,tak jsem si přála,aby ho pan Honza,poslal taky do Čech,aby tu taky trochu svítilo sluníčko.Helena R.
Stejně jako Helena, rovněž dík Lexi , je to o hodně lepší, než když si vyleštím brejle. Díky! Hezký večer. Dík.
Peggy,
(i Heleno), není zač, rádo se stalo.
Dobry den,
chtela bych timto pozdravit vsechny zucastnene zmineneho zajezdu!
Nedalo mi to, abych i ja nenapsala kratky komentar.
Jelikoz spadam do te kategorie “deti” 🙂 jak tady zaznelo, myslim, ze si muzu dovolit podat prave svedectvi 🙂
Zajezd do vinice byl opravdu vydareny, musim rict, ze ja jsem se tedy uprimne bavila jiz od zacatku. Po nastupu do autobusu, kdyz se zabava zacala rozjizdet, mi blesklo hlavou, jak asi vypadaji deti tady vsech zucastnenych a opravdu co by tomu vsemu rikaly:)
Ja vsak jsem mela moznost u toho byt osobne a musim s hrdosti priznat, ze co se me tyce, ja jsem na sve rodice pysna:) a nejen na ne, libili se mi vsechny osoby skotacici a hrajici na ruzne nastroje, jako Hanka, Sylva a Nada, a za nejlepsi tanecnici tohoto dne bych vyhlasila Andulku, ma muj srdecny obdiv 🙂
Timto Vas vsechny zdravim, rada jsem Vas vsechny poznala, preji Vam porad takovy elan do zivota, ponevadz to je uzasne!
Anna Kvasilova
Ačkoliv nejsem své dítě, musím komentář Aničky potvrdit. Jen důkaz, že věk ještě nemusí znamenat zakyslost a pasivitu! A pro takové si společně všichni píšeme Brejle! Díky!