Jak jsem se nestal předsedou | Krůtí brko

Předsedou jsem byl od dětství. V jiskřičkách, v pionýrech, v třídní samosprávě gymnázia. Ne, že bych chtěl, ale nějak jsem byl ten typ. Kariéru doživotního předsedy mi přerušila puberta. Uhrovitý a furunklovatý svazák bych za předsednickým stolem nevypadal dobře. A taky bych se při pohledu na přiléhavé košile svazaček nedokázal soustředit na vykonávání provádění usnesení o budování, plnění  a vytváření.  Když mi zmizely uhry ,přišel Listopad. Jako starorežimní předseda stal jsem  se v nových poměrech  nevolitelným.

Ale, co se v mládí naučíš, ve stáří někdo zneužije. V našem kapitalistickém paneláku (všichni jsme tam kapitalisty, protože máme ukrytý kapitál v miliónových bytech, které jsme po Listopadu koupili za pár desítek tisíc ) víme, co by se mělo s domem dělat, ale nikdo to dělat nechce. Shromáždění vlastníků bytových jednotek se většinou zvrhne ve vášnivé debaty o psech špinících  na schodech,  a  o domovním opilci panu Novákovi, který v noci  hlasitě čůrá do záchodové mísy  vstoje přímo do vody, čímž hlukem omezuje  práva sousedů na nerušený spánek. Novák se ovšem schůzí neúčastní ,  má  prostatu, čůrá.

Ač platíme nejvíc do fondu oprav, náš panelák je nejzchátralejší. Jen jsem to na schůzi řekl jako zcela věcnou poznámku, stávající předseda se urazil a odstoupil, masy zvolaly: „Když jste tak chytrej, tak to vemte do ruky sám!“ Jak říkají dnešní politici, byla to výzva, která se neodmítá.  Hle, nejen v české vládě, na českých ministerstvech, na českých úřadech, ale i v paneláku platí, že v nouzi nejvyšší stará struktura nejbližší. Lenin by měl radost!

Vzal jsem to z gruntu. Zrušil jsem úklidovou firmu, která bývalému předsedovi mydlila schody za deset tisíc měsíčně, a najal Ukrajinku za tři. Schody se leskly do dne, kdy můj předchůdce řekl bábě s hadrem, že ta před ní dostávala třikrát víc. Od té doby zametám a stírám sám.

Do bojlerovny jsem nechal instalovat počítač, který reguluje odběr tepla z dálkového vedení podle teploty venku a průměrné teploty v bytech. Do té doby dům žral stejně energie při plus deseti jako při minus dvaceti, bydlící regulovali otevřenými okny a platili za něco, co nepotřebovali. Sousedi mi začali volat: „Je nám zima!“ Koupil jsem pokojový teploměr a obíhal. Stará panna z jedna plus jedna mi otevřela oděna jen v titěrné tričko a v sukénce s rozparkem až po lopatky. Neměla úmysly, nebyl jsem ohlášen! Teploměr naměřil 26 stupňů pana Celsia. „Ale bejvalo tepleji,“ argumentovala. Asi chtěla doma chodit nahá. Státní zaměstnanec v posledním patře připustil, že poté, co odvzdušnil radiátory, má už teplo. Ale že musel vypustit z radiátoru šestnáct (!) kýblů vody, než začala téci horká. Nevěřím, že je státním zaměstnancem. Stát by blbce nezaměstnal. Nakonec jsem stejně podlehl a přenastavil počítač tak, že už nešetří dvacet, ale jen deset procent gigajoulů. Okna se znovu otevřela!

Dosloužily bytové měřiče spotřeby vody. Ze zákona i z prosté potřeby bylo třeba je vyměnit. Maličkost, deset minut práce jednoho řemeslníka v jednom bytě? Obrovský problém! Někteří mudrlanti při přestavbě bytového jádra zazdili přístup k trubkám tak, že se muselo bourat. Kachlíky, cihly… . Co  by stálo stovky, stálo tisíce. Zazdívající mudrlanti to platit nechtěli, ostatní se na blbosti sousedů  ze  společné pokladny podílet nemínili. Splácím to tím, že jsem se vzdal odměny za výkon funkce, tedy za práci pro barák. Tisícovka měsíčně mě stejně nevytrhne. Horší to bylo s paní, která nemůže nikoho cizího pouštět do bytu, protože její kočka je plachá a utrpěla by šok. Nakecal jsem jí, že mám kamaráda zvěrolékaře (to opravdu mám), špičkového specialistu na  prodlužování  života koček  (to opravdu nemám), že jí domluvím zadarmo prohlídku (tu jsem zvěrolékaři zaplatil v paňácích den předem), a že ji tam s kočkou odvezu autem, zatímco instalatér bude instalovat. Povedlo se!

Nemůžu panu Krůtovi popsat Brejle dalšími zádrhely, které jsou o to pravdivější, oč jsou neuvěřitelnější. Den před schůzí, na níž jsem složil funkci, jsem to vyprávěl známému z vedlejšího paneláku. „Jsi vůl, že ses mě nezeptal,“pochválil mě. „Já to vydržel jen měsíc. Taky jsem si myslel, že lidi pochopili, že už není socialismus, že ten barák je jejich, že se o něj musejí všichni starat jako by se museli starat o svůj rodinný domek. Nikde v celém světě, nikde v celém městě, nikde v celé ulici nepotkáš tolik blbců, jako v jednom domě!“

No, trochu to přehnal, ale tak nějak to cítím taky. Už nejsem předseda SVJ. Však ten dům snad do konce mého života nespadne.

Tweet