Vím jistě, vážení a milí, že se se mnou přít nebudete, když řeknu, že nejznámějším českým hradem je Karlštejn. Kdo nebyl na Karlštejnu, nezná Čechy.
A když řeknu, že nejkrásnějšími českými zámky jsou Konopiště a Hluboká a nejkrásnější park má zámek Konopiště, zámek v Lednicích a zámek v Kroměříži, navíc ten kroměřížský byl zapsán na Seznamu kulturních a přírodních památek UNESCO, a nejproslulejšími zříceninami jsou Trosky a Rabí, pak už se se mnou přít můžete, prosím. K těmto závěrům jsem došel po návštěvě několika desítek hradů a zámků, které jsem v průběhu svého života navštívil. A kdybyste se mne zeptali, kolik u nás těch hradů a zámků a tvrzí máme, odpovím vám: jako stromů v lese. Nebudu daleko od pravdy. V první polovině minulého století totiž vydal Augustin Sedláček své celoživotní dílo, které má patnáct svazků a jmenuje se Hrady, zámky a tvrze Království českého. Jeho dílo je obdivuhodně precizním soupisem všech šlechtických staveb a historici a spisovatelé, kteří poté psali knížky o hradech a zámcích, brali si Sedláčka na výpomoc.
Přiznám se vám, že bych nechtěl být majitelem hradu. Hrady mají kruté a krvavé osudy. Pořád je někdo obléhal, dobýval a já v sobě válečníka nenosím. Nechtěl bych být ani majitelem zámku. Ty zase sloužily blahobytnému žití, sjížděla se v nich urozená společnost, vedl se zahálčivý život a plesalo se. A já jsem člověk neblahobytný, nespolečenský, zahálka mne unavuje a plesání nebaví. V hradu bych bydlet nechtěl. Z jeho tlustých zdí by mi chlad lezl do kostí a určitě bych dostal revma a trpěl rýmou. Ani v zámku bych nechtěl bydlet. K čemu by mi, proboha, sloužilo takové množství komnat, sálů a salonků? Nejspíš bych v nich zabloudil. Jako majitele tak velkých a vznosných budov by mě děsilo, že musím vydělávat spoustu peněz, abych mohl zaplatit opravy tolika střech a ještě více ploch omítek. Dnešním šlechtickým restituentům ani trochu nezávidím, vždyť k svému životu potřebuji mnohem menší prostor. Jen co by se mi do něj vešel pracovní stůl s počítačem, knihovna, jídelní stůl, sedačka, televize, skříň a postel. Jsem člověk komorní, komorníka však nepotřebuji a na hradu či zámku bych žít nechtěl a asi bych to ani neuměl.
Přiznám se vám však, vážení a milí, že mám hrady a zámky rád, už od dětství. Tatínek vždycky celou naši rodinu, tedy maminku, bratra a mne naložil do tatrovky a jelo se na výlet. Obvykle na nějaký ten hrad nebo zámek. Ve většině z nich jsme vklouzli do plyšových pantoflí, šoupali nohama za průvodcem, který nás vodil upravenými komnatami, kde jsme okukovali obrazy, sochy, porcelán, nábytek, zbraně a další starožitnosti. Pak jsme postávali před portréty šlechtických majitelů, průvodce vyprávěl jejich životní příběhy, občas přidal nějakou tu pověst. Dovídal jsem se, kdo hrad či zámek založil, kdo ho vlastnil, kdo ho koupil, kdy byl dobyt, kdy vyhořel, kdy bylo co přistaveno a přestavěno. Většinu toho jsem zase nakrásně zapomněl. Zůstal mi pocit, že jsem tam byl. To rodinné putování po hradech a zámcích mám jako tatínkův odkaz a stále ho znásobuji. Ale mě vždycky víc zajímalo, jak tam lidé žili, jak jedli, kam chodili na záchod, jak si čistili zuby, jak se myli, jak vypadala kuchyně, jak prádelna, jak špajz, jak ložnice. Také jsem si představoval vojsko, jak hrad obléhá a dobývá a sám sebe pak umisťoval do těch hradních půtek, pochopitelně vítězem jsem býval já. No uznejte, kdo by aspoň ve svých představách nechtěl být vítězem?
Tak jako duby a lípy zapustily kořeny do své země, tak hrady a zámky zapustily do své země základy. Soupeřily s časem o celá staletí, a prohrály. Jejich doba dávno skončila. Dávno vyhasly nesmiřitelné spory šlechtických rodů o moc, zemi a bohatství. Nikdo je už neviní, že obyčejné lidi přišláply k poddanství a češtinu ze svých komnat vymetly do podzámčí. I tohle patří minulosti. Zbyly je vzpurné stavby hradů a marnotratné stavby zámků, sluší naší krajině, jsou historickou a architektonickou gradací mnohých měst a obcí. Jejich kruté pravdy často zkrásněly a přerostly v pověst. Jejich věže a věžičky obhlížejí krajinu, nad níž kdysi vládly. Jejich brány se dnes už jen hostitelsky rozkračují nad zástupy turistů. Zařaďte se k nim a dívejte se. Zážitek z dívání ať je vám odměnou.
