Bad,Muf a já | Krůtí brko

Bad na výcviku!

V rodině, kde se babička vrací z nedělního shoppingu v obchodním centru s travní sekačkou místo plánovaného nákupu letní obuvi, se nemůžete divit, že jsem se jednoho krásného dne vrátil z  brněnského „Tmavomodrého festivalu“, a vyhrkl na manželku: “Co bys řekla tomu, kdybychom si vzali do výchovy štěňátko?“ Popisovat její nadšení by bylo zdlouhavé, a vytahovat ono pověstné eso z rukávu, že pejsek bude vodicí a nutně jej tedy potřebuju,  zcela  zbytečné.

„Ono to nebude tak horký,“ usměrňoval jsem svou paní, když se již potřetí v jeden den zeptala, kdy už pejska přivezou. „Znáš tyhlety organizace. Tam je na všechno dost času“. Jenže, chyba lávky. Tentokrát jsem se se svou ironií netrefil. Ani ne týden po návratu z Brna, mi vlídný hlas do telefonu pokládal otázku, zda mi bude vyhovovat kluk plemene labradorského retrievera ve smetanové barvě.

Stává se vám, že své přátele a známé hodnotíte podle jmen? Že ne? Tak se nad tím schválně zamyslete. Tak například pan Milan, což v mém výkladu znamená milý, a Dvořák – zdvořilý, je toho důkazem. A to mi vy, kteří ho znáte, musíte dát za pravdu. Ještě bych dodal, že je to muž slovo držící, což můžu dokumentovat tím, že se druhý den po našem telefonickém rozhovoru na gauči, který jsem až doposud okupoval jen já, objevilo malé chlupaté klubíčko.

Ještě k panu Dvořákovi. Je to jako každý z nás také muž omylný. Jak se později ukázalo, jeho slova „dneska jsi, chlupáči, na gauči poprvé a naposledy,“ nebyla pravdivá. „Musíte být důsledný“, opakoval znovu ještě před odchodem. Copak to jde s takovým miminem? Zvláště, když nevidíte a on je filuta všemi mastmi mazaný! Naštěstí je tady má paní a já jsem tak trochu „vyčuraně“ z obliga. „Co říkáš, Bade – je-li pravda, že pes je obrazem svého pána, pak si tedy budeme rozumět.

A tak jsme byli tři. Já, Muf a Bad. Já – Jarek . Muf – My Universal Friend, tedy úplně přesně – Zuzana, moje žena. A konečně Bad, od této chvíle nejdůležitější člen naší rodiny. Jeho pravé jméno je vlastně Fanfán, narozený na Josefa kdesi na jihočeských blatech. Mohli jsme mu však dát jméno podle svého výběru. Dříve, než ale stačila zasednout rodinná rada,batolilo se po pokoji stvoření slyšící na jméno Bad. A na dalších pár týdnů se zúžil slovník naší domácnosti na volání „Bade,“ s přídomky „nesmíš!, fuj! a nech to!“.

Přestože se jí vůbec nechtělo, odjela manželka na předem plánovanou dovolenou. Do služby tak byla povolána babička Bohunka. Je to žena moudrá, uvážlivá a vzdělaná. Dodnes však nemůže pochopit, jak zcela proti zákonu o zachování hmoty, může takový drobek vyrobit větší hromadu, než je on sám. Murphyho zákon oproti tomu zcela jasně a pochopitelně říká, že „půjde-li páníček ve dvě hodiny v noci na toaletu, zcela bezpečně do této hromádky šlápne. A to nejprve nohou pravou, a po té při hledání pomoci v podobě babičky, i nohou levou“. Máme babičku rádi a ona má dozajista ráda nás. A tak víme, že její prohlášení, že „přijede zase až ta bestie bude chodit sama ven,“ bylo neuvážené.

Kdo by se na miláčka mohl zlobit, snad jen ten, komu se před očima mění byt ve skladiště pilin a třísek. Labrador je prostě Kanaďan a Kanaďan je dřevorubec. To máte  konferenční stolek, dřevěné nohy od postele, smeták. A poté, když jsme vše, co šlo, umístili pod strop, nezbyla mu než kuchyňská linka. Jak jinak, než dřevěná. Na jeho obranu nutno uvésti, že v ní umě vykousal ne velkou, asi tak dvaceticentimetrovou díru a to jen proto, aby se po nechutné dřevotřísce dostal ke sladké odměně – dubovým vařečkám, kvedlačkám a válečku na nudle. Bylo tedy nutné domluvit se na jasných pravidlech. Nevadí, venku je dřeva dost.

A tak začal Bad připravovat náš panelový dům na tuhou zimu. Různé klacíky, šišky, či větve umě transportoval po schodech přes dvoje dveře tak, jak mu který z páníčků dovolil. „S Mufem to je prd, ten všechno vidí. Jo to s Jarinem, to je jiná, ten je slepej jak patrona, tam pronesu i vánoční stromek“, myslel si naivně Bad. Velké kusy jsem brzy odhalil hned u vchodových dveří a našeho chytrolína tak připravil o radost. Pokročili jsme do druhého levelu a hra pokračovala. „Co to je,  ty šišky tady?“ zněl Mufův hlas místo pozdravu. Jedna nula pro Bada. Je to jasné, kontraband pašuje v čumáku. „Ale počkej, ty dacane, zejtra bude výmak“. A tak při návratu z ranního venčení následovala důsledná lustrace mordy. Je vyrovnáno – jedna jedna. Nadcházela třetí, a zřejmě rozhodující fáze bitvy. A kdo je vítěz? O tom nemusíte ani chvilku pochybovat. Oslintaná ruka z každodenní kontroly a přesto všechno byt plný šišek.

Že to není možné? Nevěříte? Ale věřte. Vždy při příchodu se Bad přede dveřmi vzorně posadil, já jsem je otevřel a než jsem mu stačil prohlédnout tlamu, s obratností žongléra prohodil šišku do bytu. Je zcela jasné, že tohle jsem já, nevidomý páníček, nemohl vědět. A tak následovala pochvala a frolík. Nechci ani domýšlet, co si myslel o páníčkově inteligenci poté, co si se svou kořistí vítězoslavně zalezl do pelíšku, aby si šišku přidal do své bohaté sbírky.

Badík nám rostl a nehybné předměty se pro něj stávaly nudnými. Ježkové v noci, nad ránem zpívající ptáčci a ve dne motýli, nebo jen tak ve větru poletující listí – na výchovu náročné, ale krásné. Dokážete si představit ty nevinné oči, které ve sluncem zali

Bad se učí povel Označ světla

tém podzimním odpoledni na povel „Pusť!“ jen neochotně přikývnou, tlama se líně otevře a z ní vyletí… motýl?

Třeba i pro takové okamžiky stojí za to mít takového kamaráda. O jeho kouscích by se dalo vyprávět celý den, a snad by se o tom dala napsat i knížka. Ale co s knihou, byť v té nejvzácnější kůži vázanou, když se k vám nepřitulí a nenechá se hladit.

Teď je Bad ve výcvikové škole a doma nám moc chybí. Tak se ty, lumpe, snaž a uč se, a brzy se nám vrať!

Jarek (Jaroslav Knejp) a Muf

Tweet