Abeceda tajemna (I) | Krůtí brko

Všude kolem nás, mezi nebem a zemí chcete-li, se děje něco, co věda zkrátka vysvětlit nedokáže a, mozku, braň se jak chceš, ty také ne.

 
Pokud vás jen trošku budou bavit naše setkání, na každém z nich se ponoříme kamsi do neznáma a pokusíme se odkrýt pláštěnku tmy a záhad.

Nezačneme od prvního písmene abecedy. Ne, že by nebylo dost pojmů na A, ale když jsem se dnes přesouvala tramvají z jednoho konce města na druhý, vyslechla jsem zajímavý rozhovor ( ne celý samozřejmě a už vůbec ne záměrně, copak jsem nějaký špicl?), a tak na něj reaguji, i když nepředpokládám, že slečny účastnice jsou čtenářkami Brejlí. Slečny se bavily o seanci, na které se snažily vyvolat ducha  babičky jedné z nich. Copak to jde, chtěla jsem se zeptat?

Duch. Slovo notoricky známé. Ale zdá se, že jen slovo. I čaroděj, v současné době nejznámější, Harry Potter, odpověděl svému profesorovi na otázku – jaký je rozdíl mezi duchem a neživým – že duch je průhledný. Dá se s tím souhlasit? Co je to vlastně duch? Čím začít.

Duch je otiskem duše zemřelého člověka, která z nějakého důvodu nenašla svůj klid a neodešla zcela z tohoto světa. Důvodů, proč se ta která duše tak zachovala, může být několik. Zemřelý neskonal přirozenou smrtí, zemřelý po sobě zanechal malé dítě, nebo žil velmi špatným způsobem a jeho duše byla natolik znetvořená, že onu cestu duší nemohla vykonat.

Duch se nemůže svobodně pohybovat kudy chce a třeba si tak splnit své přání a vidět Yellowstone. Je vázán k místu, na kterém žil či zemřel. Existence v této formě je pro něj velmi nepříjemná, často proto vyhledává pomoc a díky ní pak tuto formu existence opouští. Proto mezi námi naštěstí není duchů mnoho.

Nejspíš hlavně z filmů známe seance, při nichž se duchové vyvolávají. Téměř ve sto procentech jsou to jen podvody. S duchem může mluvit  jen milovaná bytost, jakékoliv citlivé dítě,  nebo vrah zemřelého. Cítit ho pak mohou i jiní citliví lidé, zpravidla ti, kteří mají nějakou vazbu na místo, kde se duch zdržuje. Duch zpravidla nikomu neubližuje, přesto jsou duchové vděčným tématem tvůrců hororů, a to zpravidla proto, že ducha jednoduše nebaví setrvávat v této podobě a ve snaze upozornit na sebe občas někoho vyleká.

A teď malý příběh pro pobavení. Přednášela jsem jedné společnosti o podivných tajemnostech. Ještě v době, kdy lidé nebyli unuděni a ušlapáni životem v krizi, prahli po vědění a zábavě. I pro mě to bylo příjemné zpestření. Když jsem skončila a posadila se k zasloužené kávě, přišla za mnou jedna starší dáma a požádala mě, zda bych nemohla jet k ní domů, že má doma ducha a každé ráno má v kuchyni velký nepořádek, strachy se nevyspí, nemůže si dojít ani na záchod, zkrátka popisovala příběh téměř hororový.

Nechtělo se mi, lidičky, bože jak mě se nechtělo, na druhou stranu nechat bližního svého v takovém pekle…no uznejte, to by ode mě nebylo hezké. Slíbila jsem tedy té staré dámě, že večer přijedu a na toho ducha si posvítím. Dámě se viditelně ulevilo. Uvařila skvělou večeři, vyprávěla mi o svých dětech a svém životě, o domě, zkrátka všechno, co jsem potřebovala vědět. Přítomnost ducha nic z toho, co mi řekla nevysvětlovalo. Když se schylovalo k půlnoci paní znervózněla a se slovy, že se blíží hodina duchů, odešla do ložnice spát. Já seděla opuštěná v kuchyni a nadávala si, k čemu jsem se to nechala přemluvit. Najednou se s vrzáním pomalu otvíraly dveře a do kuchyně se sunula nahrbená postava. Krve by se ve mně nedořezal, nechtěla jsem ale křičet. Jen jsem seděla zabořená do židle a čekala, co se bude dít. Žádná z částí mého těla mě samou hrůzou neposlouchala, jen jsem tupě zírala před sebe.

Muž, který tak nahrbeně, tak pomalu a hrozivě vcházel se usmál, přidržel si ukazovák před ústy a pomalu zavřel dveře. Spiklenecky na mě mrknul, začal vyhazovat věci ze skříněk na potraviny, pak si vyndal jídlo z lednice a pošeptal: „Já mám v noci vždycky hlad, ale bába mi vždycky nadávala. Pak jsem slyšel, jak si se sousedkou povídala ty duchařský báchorky. A tak mě to napadlo. V noci jsem se vkradl do kuchyně, dělal trochu rámus, že se bába bála vylézt a ráno povídala, že máme taky ducha. Tak sem chodím každou noc, v klidu se najím a mám klid.“ Musela jsem se smát. Dědouškovi jsem vyčinila, musel slíbit, že se přizná a já s klidem v srdci odjela domů.

Pokud jste v prvním díle Abecedy tajemna nenašli to, co by vás zajímalo, napište o čem by měly být další díly a já se s vámi se všemi těším zase na shledanou.

Tweet