Kdysi jsem mnohem víc četl, než psal. Celý tenhle rok jsem zase mnohem víc psal.
V Albatrosu mi vyšla pro děti knížka Čurumbum. Ilustrovala kamarádka Zdeňka Krejčová.
A takhle to začíná:
Malý Péťa se s maminkou a tátou stěhují do nového věžáku…
1. Bábovkový dům
„A tam nahoře budeme i spát?“ zeptal se Péťa.
Kdopak ho ale slyšel. Maminka stála u velikého žlutého stěhovacího auta a nadskakovala hrůzou, že jim stěhováci otlučou nábytek.
„I čurat?“ zatahal ji za rukáv znovu Péťa. „Z té výšky?“
Maminka k němu překvapeně otočila hlavu, jako by až do této chvíle mluvil nějakou cizí řečí. Teprve teď si to přeložila do té své řeči, zasmála se a řekla.
„I čurat, i všechno.“
A zase nadskočila, protože se roh sedačky bouchl o podlahu stěhovacího auta.
Tlustí pánové stěhováci chodí s domečky jejich skříní na zádech jako šneci a cpou se s nimi do dveří vysoké a tlusté bábovky.
Vysoká a tlustá šedivá bábovka je dům. Má tisícmilión očí a pár pus. Jedna pusa se otevře a spolkne stěhovacího pána s jejich skříní. A otevře se jedno oko a vykoukne z něho zvědavá paní a otevře se deset očí a zamává deset bílých záclon.
Péťu zabolí za krkem z toho vysokého dívání. Ta rozťápnutá šedivá bábovka je prý jejich dům a oni tam budou jíst dršťkovou polévku a palačinky s čokoládou a budou tam i spát a čurat z té výšky a kolem oken jim budou lítat letadla.
- Ráno číslo jedna
Prásk! Něco bouchlo. Možná, že v tomhle domě takhle končí noc. A něco řeklo:
„Krucinál.“
Péťa pootevřel jedno oko. Nejdřív uviděl plůtek svých řas. Pak se podíval víc do dálky. Táta se uhodil do kolena o roh police.
Táta je Král. Král s velkým písmenkem na začátku, protože se tak jmenuje. A Král je také Péťa, celým jménem Péťa Král. A maminka je Renata Králová a tatínek jí říká Rendo. Celým jménem Rendo Králová. Maminka má v bříšku ještě Péťova bráchu.
A mají ještě babičku Královou a dědu Krále, ale ti bydlí v Křiváčku. A pak mají také Nika Krále, který je pes velký jako skříň, a bydlí u babičky.
„Kruci písek,“ kleje táta už víc potichu. Drží se za koleno a chodí nakřivo.
„Co hudráš, Petře. Vzbudíš Péťu,“ uslyšel hlas maminky. „Počkej,“ řekla šeptem a odhrnula ze sebe deku. Péťa jen tak tak stačil zavřít oči a dělat jako že spí.
Maminka šla tátovi vařit čaj, protože on by v novém bytě stejně zabloudil. A nemohl by nic najít a zase by říkal, že stěhování je jako zemětřesení.
A jak Péťa dělal, že spí, přestal to dělat jako. Když se probudil, byl táta v práci a maminka stulená k Péťovi spala jako pes Nik s hlavou na svých packách. Péťa ji levým uchem slyšel pod košilí ťukat srdce a druhým uchem poslouchal dům.
Nikdy si nevšiml, jak se dům ozývá. V jejich starém nízkém činžáku ho nikdy nenapadlo poslouchat ticho. Až teď. Až dneska.
Ono to nebylo úplné ticho. Spíš skoroticho. A jaké skoroticho! Škroukání, skřípání, tlumené bouchání, šumění. A odevšad. Odzdola, odshora, odvedle.
Péťa se tiše posadil. V první chvíli musel zase přivřít oči. Sluníčko ještě nezačalo pořádně svítit, ale v pokoji bylo obrovsky bílo. Péťovi se bílá barvička nelíbila. Jednou mu táta přinesl černé papíry a Péťa na ně bíle kreslil sníh. Ale trochu se těch výkresů bál. A jednou, když jeli do Křiváčku k babičce a dědovi, maminka oblékla Péťovi bílé kalhoty. Péťa se v nich prošel louží a byl za to bit. Opravdu nemá rád bílou pastelku. Ale takovéhle bílo v pokoji možná není k zahození.
Kutulú z rozloženého gauče, na kterém se dneska vyspali všichni tři. Vydal se na tichou procházku lesem velikých krabic a pytlů a nábytku vzhůru nohama a skříní s nahatými zády…
Když páni stěhováci včera vynosili s tátou všechny věci ze žlutého kamionu bez oken, najedli se u nich salámu a vypili z láhví pivo. Pak odjeli a táta Král a maminka Králová a Péťa Král tu zůstali jako na opuštěném ostrově.
Péťa si stoupl k oknu a skrz zelenou láhev od piva se díval široko daleko. Nejdřív jako dalekohledem, ale pramínek zbylého piva mu pokapal tričko a do Péťova nosu přišla protivná vůnička. Jako když táta přijde hodně pozdě a říká, že se to trochu protáhlo.
Pak se díval skrz sklíčko opatrně a viděl tisícmilón zelených aut a zelených hastrmánků se zelenými taškami, kteří se vodili za zelené ruce. A hastrmánci vcházeli do zelených vysokých domů a dveře byly pusy, co hastrmánky jedly.
A zelená byla čím dál tmavší, zapadlé sluníčko bliklo za jedním oknem a za druhým a pak rozsvítila i maminka a řekla: Tak dobrý večer u nás. A byla sváteční a rozložila na podlahu noviny, protože stůl byl zarovnaný skříňkami. Na talíř do vějířků rozprostřela salám a krajíce chleba s máslem a Péťovi nalila do hrníčku mléko.
Táta odešel pro tašku, něco z ní vzal a schoval za záda. Péťa to nevydržel, oběhl tátu a uviděl za ním vysokou láhev. Pak láhev stála na stole a maminka měla radost, ale přece jen tátovi povídá: Víš, co jsme si řekli, Petře. A táta Petr řekl, že jen výjimečně. Přece musí nový byt zapít.
A když šel Péťa spát, tatínek s maminkou seděli kolem těch prostřených novin, pili víno a usmívali se, protože měli Péťu rádi.
- Jak namalovat pejska
Péťa chodil klikatými kočičími krůčky kolem krabic a nábytku, zalezl pod stůl jako do psí boudy a vzpomněl si na kamaráda Nika u babičky v Křiváčku. Když od babičky na konci léta odjížděli, říkal mu Nik: Namaluj si mě a budu s tebou. A měl přitom hnědounké oči jako kloboučky hříbků v Zádušním lese. Jenže kde měl teď Péťa najít pastelky? Vylezl zpod stolu a otevřel první krabici.
„Ahoj, mýdlo,“ řekl Péťa. „Můžu s tebou namalovat pejska?“
Ale mýdlo zavrtělo hlavou:
„Se mnou si umyj ruce, Péťo.“
Ale Péťa si nechtěl mýt ruce. Otevřel další krabici a z ní vykoukla letní pláštěnka.
„Ahoj, pláštěnko. Potřebuju namalovat pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“
ale pláštěnka zavrtěla hlavou a řekla:
„Vím o holínkách a botách s bruslemi a o bačkorách, abys nemusel chodit bos po studené podlaze.“
Ale Péťa se nechtěl obouvat a podlaha se mu nezdála vůbec studená. Otevřel starý kufr, odkud se na něj vyvalily knihy. Zavonělo to jejich starým bytem a Péťa se honem zeptal knížky, která se k němu obrátila červeným obrázkem:
„Ahoj, knížko, potřebuju namalovat svého pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“
ale knížka zavrtěla hlavou:
„Prohlížej si mě, Péťo. Ve mně najdeš pejsků aspoň deset a všichni hledají jedenáctého, který jim utekl s jitrnicí.“
Péťa už byl docela smutný. Psi v knížkách jsou hezcí. On by si ale namaloval úplně obyčejného chundelatého Nika z Křiváčku, protože v tuhle chvíli si přál aspoň malinkého živého kamaráda.
Ohlédl se po mamince, ale ta spala jako medvěd. Zastavil se u hnědé velikánské tašky. Zoubky zipu jako sepnuté ruce se rozevíraly docela lehce. Péťa si zipem pojezdil sem a tam a napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby měl i pusu na zip a oči na zip. Moc se mu to říkání líbilo, a tak si říkal dál pusunazipočinazip a pak se taška otevřela a byl v ní skoro celý špajz. Navrchu ležela červená lahvička a Péťa se jí zeptal:
„Ahoj, kečupe. Můžu s tebou namalovat pejska?“
A kečup roztáhl pusu, jako by ji měl na zip, a zakýval, až to zarachotilo o další lahvičky. A to Péťa věděl, že kečupem jde namalovat pejsek. Odšrouboval červené víčko a sedl si pod stůl. Chvíli přemýšlel, kterému prstu se malování podaří nejlíp. Pak namočil v protlaku z rajských jablíček ukazováček a napadlo ho, že ho to už dávno nenapadlo. Vždyť tohle je nejlepší schovka pro namalovaného pejska z Křiváčku. Copak si někdo z dospělých hrál někdy pod stolem?
Namáčel a maloval zespodu na stolní desku a kečup mu stékal po ruce a kapal na zem, ale Péťa ho ze šedivé podlahy utíral a zase jím maloval, až byl pejsek namalovaný a zamrkal na Péťu. A Péťa zamrkal na něho a už věděl, že v tomhle domě nebude nikdy sám.
Proč mám rád pejska
Přemýšlím někdy před spaním,
proč mám rád pejska.
Přemýšlím, přemýšlím, až usnu.
A když se probudím,
pejsek mi sedí u postele.
„Ahoj kamaráde,“ říká očima.
„Co spolu dneska provedem?“
My podíváním totiž mluvit dovedem.
To proto mám rád pejska!
__________________________________________________________
Tak koukejte Čurumbuma koupit dětem. 🙂
Je to knížka nejen na čtení, ale i na hraní. Za každou kapitolou jsou úkoly, které vycházejí z děje. Možná, že jim porozumíte i Vy. Nejen Vaše děti. 🙂
______________________________________________________________
Pak jsem zase psal a vyšel první díl Krůtího brka s podtitulem Dopisy z Tramtárie. Ale o tom zase příště…
Jan Jazzík Krůta
