Zima matka – vyspi se do hladka | Krůtí brko

Den po Štědrém dnu býval podle lidového kalendáře prvním dnem nového roku a největším svátkem v roce. Probíhal v kruhu rodinném, na návštěvy se chodilo až den následující. 26.12. končívala služba „pacholkům“, mohli odejít pracovat jinam a říkalo se „Na svatého Štěpána, každý sobě za pána.“

(Pokračování textu…)

Náš symbol Vánoc – ozdobený stromek – se v Praze se údajně objevil poprvé v rodině ředitele Stavovského divadla Jana Karla Liebicha v roce 1812.
(Pokračování textu…)

Vánoce jsou ticho, nostalgie, pospolitost a vzpomínky.
Úplnou náhodou jsem ve svém archivu našel svůj 35 let starý článek Vánoce pod lupou publikovaný tehdy v Mladém světě s kreslenými fóry Vládi Jiránka. Na úvodním Jiránkově fóru je objímající se dvojice a něco mezi Santou, Dědou Mrázem a Ježíškem s nůší plnou dárků. Nadělující klepe dívce zahleděné do očí svého přihlouple se tvářícího milence: „Nedejte si od něj nic nabulíkovat, slečno. Věci jsou věci!“

V článku jsem se stopadesáti žáků, studentů a učňů z Benešova a okolí ve věku 15-19 let vyptával na Vánoce. Některé odpovědi se mi zdají pro pamětníky, ale možná i pro nepamětníky hodně zajímavé, přinejmenším jako ilustrace života společnosti těch let. Tázaným je dneska skoro padesát… Vybírám…

Vánoce mám ráda, že je volno
Mám je ráda. Je to taková změna v každodenním životě a já mám změny ráda./ Je spousta jídla, překvapení a častěji než jindy se setkávám s přáteli./ Nemám je rád, brzo zavřou krčmu./Každý se snaží být k druhému milejší a ohleduplnější./ Když napadne sníh, máte pocit, že se vracíte do dob a zim z obrázků Josefa Lady./Nemám na nich ráda, jak je před nimi každý ulítaný, aby sehnal to, co chce dát druhým./Protože je hodně jídla a hezká televize./Poslední dobou se o Vánocích nudím. Představovala bych si na nich více hudby – moderní i v televizi./ Mám je ráda, že je volno, ale nemám je ráda, když se zvážím, padá na mě hrůza./ Stromy v lese připomínají obry z pohádek./Vánoce jsou fajn kvůli dárkům a ponocování./ Už i ty poslední dny jsou ve škole příjemné. Tpo napíšeme na tabuli „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu, uklízení, pečení – není čas na učení.“/

Povšechně je z odpovědí cítit touha a těšení se na dárky. Díky mnoha položkám „nedostatkového zboží“ se dárky musely kupovat, když byla šance je sehnat. Větší dárky se tedy schovávaly převážně na Vánoce a o to větší na ně bylo těšení.

Chtěl bych koně černého
Chtěl bych dpostat kvalitní gramofon. Ale jestli to rodiče vědí, to nevím./ Vím, že to u nás nejde, ale kdyby to šlo, chtěl bych mikroskop a kolo-galuskáče./ Magnetofon, kozačky a dva roky prázdnin./ Bezvadné vybavení na lyže a malého bráchu./ Jeansy a motocykl. To ale nejde, protože stavíme barák./ Protože mám ráda koně, chtěla bych koně černého./ Model letadla na vysílačku, hoblovku a cirkulárku./ Zasnubovací prstýnek.

Na otázku po přání, i když asi nesplnitelném se nejčastěji objevovalo přání dostat magnetofon (24%). Následoval malý motocykl Pionýr, lyžařské vybavení gramofon, pes, kožíšek, kolo , džínsy a barevná televize.
Poukazuji v článku na to, proč je finančně dostupný kazetový magnetofon stále bolestí trhu a také, proč je problém stálý nedostatek džín (ty tuzexové, ty co stojí skoro tisícovku), proč se musí kupovat za načerno sháněné bony a stát hodinové fronty a doufat, že na vás dojde.

Tátovi bych koupil blatník k autu
Kdybych mohl, koupil bych naší rodině auto, tátovi soupravu naopracování dřeva, mámě mixér a ségře gramofon nebo magnetofon./ Kdybych mohl, koupil bych rodičům novou sedačku./ Tátovi sto tisíc na opravu domu./Matka by si přála nějakou zahradu. Ona by měla ráda vlastní hroudu hlíny s kytkama, aby se o ně mohla starat./ Ráda bych dala bráchovi magneťák, ale to je ve snách./ Babičce a dědovi prase./ Mámě nějaký robot do kuchyně, švárovi nářadí k autu,, starší ségře, turistickou výstroj, silonovou bundu, mladší sestře teplákovou soupravu a sportovní boty, nejmladší sestře velkou obrázkovou knížku o zvířatech, bráchovi bych půjčil na koně a švagrové bych koupil šaty posle poslední Burdy./ Rodičům bych chtěl vrátit zdraví a sílu./ Sestře nábytek, otci barevnou televizi a mámě 400 bílých talířů, aby měla na co malovat./ Babičce trochu spravedlnosti,pořád se s námi hádá. Mámě chlapa, víc času a míň práce a hezký kabát./Babičce víc zdraví a tátovi lepší náladu./ Mamince bych nejradši dala elektrický šicí stroj,, bráchovi autodráhu a tátovi nový blatník k autu, protože ten starý mu už brzo upadne./ Babičce nové umělé zuby./Nějakej přístroj, kterej by mámu odnaučil kouřit./Sestře digitální hodinky, babičce nový nábytek a dědovi atlas hub./ Sestře rybičky, mamka je do bytu nechce./Mamince šicí stroj na elektriku, protože ona musí pořád šlapat./Matce látku na šaty, otci chladič do auta, aby mohl zase jezdit, neteři živé miminko, protože ho moc chce.

Tabulka nedosažitelných dárků začala autem (20,4%), pokračuje kožichem, barevnou televizí, džínsami, magnetofonem, automatickou pračkou, motocyklem, náhradními díly do auta, pletacím strojem a motorovou pilou. Opět skoro pětina dotázaných povyšuje prachsprosté džínsy za nedosažitelný dárek…podobně jako náhradní díly k autu.

Průměrná suma na dárek pro jednu osobu byla „kilo“. U učňů, kteří si už přivydělávali bylo pod sto padesát korun.

Většina peněz studentů na dárky pochází z prázdninových brigád, chmelové brigádě sběru odpadových surovin, sběru léčivých bylin, někdy za pomoc doma, někdy něco šoupne babička… Část peněz pocházela z ušetřeného kapesného (Mimo peněz na týdenní jízdenku dostávám 50 Kčs měsíčně. Stravuji se doma, když je vyučování až do večera, maminka mi dává víc jídla s sebou. Z těch peněz si ale platím i vstupné na diskotéku – 12 korun vstup! – a jsem bez úspor.).
Pokud něco jako kapesného existovalo, bylo průměrně 50 Kčs měsíčně, ale záviselo na prospěchu, prohřešcích, pomoci doma, ale i na momentálním stavu rodinné pokladny.
Na rozdíl od současnosti, učňové a studenti chodili na obědy do školních jídelen fast foodům se říkalo automaty a chodilo se tam maximálně na vlašák a párek.

Asi nějakou voňafku
Vzhledem k částce 100 Kčs na jeden dárek pro jednoho člověka z rodiny, nebyl moc velký výběr, navíc se člověk často setkával s odpovědí prodavačky: Nemáme, zeptejte se po vánocích…
Devětačtyřicet procent studentů a učňů kupovalo kosmetiku. Kluci většinou nějakou „voňafku“. Třetina udělala tržbu v prodejně knih, pětina utrácela za hračky, dále pak punčochové zboží, bačkory, košile, trička, levnější svetry, gramofonové desky nebo magnetofonové kazety, kuřácké potřeby, potřeby na holení a frčela trička s nápisem!

Abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo
Na to, co by si přáli, jsme odpovědi už četli. Ale co je z toho asi pro rodinu dostupné?
Snad náušnice, kterými se ozdobím na maturitní ples a sametové kalhoty./Aby se sešla celá rodina./Brusle, ňákou pětku a něco na čtení./Snad dostanu kozačky a kabát./Užitečnou věc, která mi vydrží celý život./Stačí mi sebemenší pozornost, abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo./ Struny na housle za sto padesát korun./ Nějaký magnetofonový pásek nahraný lepšími písničkami./ Snad nové džíny./Klobouk myslivecký.

Statistika: Magnetofon (17%),džíny,kniha, svetr, lyže, kalhoty, boty, gramodesky a kazety, brusle,lyžařská výstroj, blůza nebo tričko.

Co ale bohužel asi nedostanou?
Většina konstatuje, že pro praktické rodiče není vůbec důležitý magnetofon, který by si přáli nejvíc. Zůstal tedy hlavním snem…
Dostanu asi pyžamo a možná i výhybky k vláčku, jestli táta sežene marky a koupí to v NDR, protože u nás se nedostanou./ Asi to bude jako každý rok: Svetr, kalhoty a ponožky./Moc toho nedostanu, musíme šetřit./Asi to, po čem vůbec netoužím, nějaké nemoderní svršky./ Bohužel, kytara to asi nebude.

Vánoce se liší tím, že se sejdeme
Uděláme si jeden na druhého víc času a nepřipomínáme si starosti, jako že se musí opravit okap atd./ Vánoce se liší za prvé tím, že se všichni sejdeme a za druhé tím, že se veselíme./ Rodiče jsou v lepší náladě a nemají řeči./Rodiče si tolik nenadávají.

Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace
Co považovali za onu proklamovanou vánoční pohodu? Jak probíhal Štědrý den (večer)?
Pojďme a poslyšme:
V šest večer se všichni sejdeme u večeře. Po ní začneme s rozbalováním dárků. Potom nám přijdou tety s dětmi a dlouho do noci se bavíme a zpíváme./ Večer se jedí stará česká jídla – rybí polévka, černá omáčka s vařenou rybou a vánočka. Pak se díváme na televizi, rozdají se dárky, posloucháme vážnou hudbu, aby se udrželo kouzlo vánoc./ Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace./ V sedmnáct hodin slavnostní večeře ve svátečních šatech, pak si předáme dárky a do konce večera televize./ Večeře při svícnu, rozbalování dárků, pak polárkový dort, rozkrajování jablek a svíčky v ořechových skořápkách./ Večer se najím,e,pak se vrhneme na dárky. Vzpomeneme na člena rodiny, který je v nemocnici a pak se díváme střídavě na první a druhý program./ Babička se pomodlí u stromečku, my čekáme u stolu, potom se večeří, připíjí, hledáme zlaté prasátko, krmíme domácí zvířátka a rozbalujeme dárky. Dopoledne strojíme stromeček, odpoledne se připravuje večeře. U stromečku si zazpíváme, sestra zafidlá na housle rozbalíme dárky a díváme se na televizi./ Jíme jenom ráno, protože jak se říká, neviděl bych zlaté prasátko. Potom jsem až do večera s klukama na rybníku a bruslím. Večer jsme lépe oblečení než ve všední den, je to taková malá slavnost.Po večeři si rozdáme dárky, poděkujeme si a začne zábava a je nám hej./Navečer jdeme na hřbitov, pak je slavnostní večeře, rozbalí se dárky, radujeme se z nich, , sledujeme televizi a po půlnoci se hraje naše oblíbená hra kanasta./ Štědrovečerní večeře se jí při televizních novinách, aby nám neutekl program.

To byly vánoce 1979!
Ano, tehdy se psaly ještě s malým v.
Jak na Vánoce (ano, teď se píše velké V) vzpomínáte vy?
Jaké dárky jste vy nacházeli pod stromečkem?
Jak vy jste oslavovali slunovrat? Jak se u vás slavilo narození Krista?

A co radí Vladimír Jiránek na závěr sondy do vánoc 1979?
Na obrázku sněhulák, do něhož mlátí chlap se lopatou a text:
„Uplácejte si k vánocům sněhuláka!“

P.S.
Protože jsem se letos nemohl věnovat psaní na Brejle, opakuji články z dřívějších let. Promiňte, příští rok budu mnohem pilnější…

Bílá sobota (Vzkříšení – den, kdy Ježíš Kristus vstává z mrtvých).
Rozdělávaly se ohně, hospodyně si domů nosily žhavé uhlíky dřevěného uhlí z ohňů pálených před kostely. Nově zažehnutý oheň symbolizoval nový život. Po slavnostní mši se lidé rozcházeli do svých domovů, kde se bavili a pojídali dobré pokrmy. Byly jimi hlavička (nádivka), ta se podávala i druhý den. Na Moravě se do ní přidávaly místo masa klobásy. Pekl se chléb, podplamenice a hnětýnky.

Neděle velikonoční (Hod boží Velikonoční).
Tento den se prožíval v rodinném kruhu, bez přátel a známých. Celá rodina se sešla u svátečně prostřeného stolu, otec oloupal vařené vejce a rozdělil je na tolik dílků, kolik bylo přítomných osob. Každý svůj dílek snědl, a platilo, že kdyby někdo z rodiny zabloudil, stačilo vzpomenout si, s kým vejce jedl, a bezpečně se vrátil domů. Lidé tento den vstávali brzy ráno, chodili na výšiny, zažehávali ohně, jedli, popíjeli pálenku. Zpívali písně a modlili se. Dívka dávala svému vyvolenému jako koledu „uzel“. Byl to bílý vyšívaný šátek, naplněný barevnými vejci, přidával se mazanec a obřadní pečivo. Vejcím rýsovaným se říkalo „rejsky“, vajíčkům malovaným voskem a pak máčeným v barvě „straky“. „Párky“ byla dvě barevná vajíčka spojená k sobě barevnou stužkou – ty si chlapci schovávali na památku. Podávaly se nejlepší pokrmy – pečený beránek, skopové maso, velikonoční hlavička, baba, mazanec, jidáše, svítek, ušelo. Někde bylo skopové maso nahrazeno holoubaty, ta však jídal jen otec s matkou. Když začal být nedostatek skopového masa, podávala se masa jiná. Tradice pečených beránků se zachovala v podobě beránků z těsta kynutého, piškotového, olejového. Na některých salaších se tvaroval beránek ze spařeného ovčího sýra. K nápojům patřila rosolka a punč.

Velikonoční (Červené) pondělí, Pomlázka, Koleda.
„Červené“ bylo odvozeno od barvy vajec, která se většinou barvila jen na červeno. „Pomlázka“- tento den tak byl nazýván od slova „pomlazovati“. Název „Koleda“ pro tento den byl odvozen podle pochůzky, při níž se zpívala nebo odříkávala říkadla a dostávaly se za to dárky, nejčastěji ozdobená vejce. Již v 16. století se prodávaly v pražských ulicích dlouhé pestrobarevné metly, kterými mládenci šlehali panny, a dostávali za to barevná vejce. Jezuita Koniáš sliboval za chození s pomlázkou pekelná muka, ale mládenci chodili na koledu dál. Dnes se tento zvyk přenesl na děti, i když dříve byla pomlázka záležitostí pouze dospělých. Dříve chodily na koledu i dívky, a to o den později.

(úryvek z delšího článku)

Den po Štědrém dnu býval podle lidového kalendáře prvním dnem nového roku a největším svátkem v roce. Probíhal v kruhu rodinném, na návštěvy se chodilo až den následující. 26.12. končívala služba „pacholkům“, mohli odejít pracovat jinam a říkalo se „Na svatého Štěpána, každý sobě za pána.“

(Pokračování textu…)

Nevím jak vy, ale já mám pocit vánočních svátků vždycky spojený s obrázky Josefa Lady. Ještě coby klouček jsem si v jeho zimních hrách dětí ukazoval: To je Franta Kunců, to je Martin Fišlů, to je Petr Fišlů, to je Mařenka Kunců, to je bratranec Pepík, to je sestřenice Milenka, to je můj bratr Milan a to jsem já. Já byl ten mrňousek. Tak jsem vstupoval do jeho obrázků a nás všechny jsem si přitom představoval, jak sáňkujeme, koulujeme se a stavíme sněhuláka.

Teď zase každý rok v čase předvánočním chodím po trafikách a papírnictvích, vybírám vánoční pohlednice a nakonec si vždycky koupím ty Ladovy, a z nich nejvíc ty s motivy narození Ježíška, ponocného a lidí kráčejících na půlnoční. Až jsem jednou ze všech zimních a vánočních obrázků sestavil knížku a nazval ji České Vánoce Josefa Lady. Pochopitelně jsem se nejdříve domluvil s vnukem Josefa Lady, který je dědicem, taky se jmenuje Josef, svému dědovi se moc podobá, má takový milý úsměv, jako on nosí kulaté brejličky, akorát že nemaluje. Knížka teď vychází téměř každým rokem, já si v ní pokaždé o vánočních svátcích listuji, a jako bych nakukoval do české vesnice a do české krajiny.

Zajímavé je, že i narození Ježíška chápal Josef Lada jako událost ryze českou. Jeho jesličky jsou v typicky české vesnici a lidé, kteří se přišli Ježíškovi poklonit, jsou oblečeni tak, jak se lidé u nás oblékali před více než sto lety. I krajina kolem je zasněžená, tu radostně, tu nostalgicky, jak se sluší na Vánoce, i když všichni víme, že Ježíšek se narodil v zemi, kde nad hlavou žhne slunce, kolem rostou palmy, pod nohama skřípe písek a sníh tam neznají ani omylem. Jenomže my přijímáme Ladovo narození Ježíška v české vesnici, a přijímáme ho tak samozřejmě, jako by tomu ani jinak nebylo. I v tom je kouzlo a síla Ladova umění, který se stal světově proslulým právě svou prostotou a českostí. Nabídl nám svou vánoční představu a my ji přijali jako pravdu, jako by se nám Ježíšek skutečně narodil v Čechách, ba přímo v Hrusicích, protože v Hrusicích se Lada narodil a ony mu pak po celý život byly modelem pro podobu českých vesnic.

Pokud si představuji idylickou podobu Vánoc, pak jsou to právě Vánoce, které maloval Lada. Jeho skutečné Vánoce však k takové idyle měly daleko. U Ladů se žilo chudě, tak jako ve většině vesnických rodin. Vzpomínky na dětství mu s přibývajícími roky krásněly a proměnily se v sen. Ladovy obrázky jsou právě o tom. Najednou mi připadá, že z jejich dávného ticha až ke mně doléhá radost dětí ze sněhové nadílky, až ke mně zaznívají koledy, troubení ponocného, poštěkávání psů, a cestou na půlnoční slyším pod nohama lidí povrzávat zmrzlý sníh – a mně je stejně tak pěkně vánočně.

Teď už to vím. Josef Lada nám všem stvořil sen o českých Vánocích a pak nám jej svěřil do opatrování, i když se nám už nikdy nemůže naplnit.

Přečetl jsem, leccos i opsal. Ono se to totiž nedá vymyslet…

(Pokračování textu…)

Přečetl jsem, leccos i opsal. Ono se to totiž nedá vymyslet…

xxx

28.10.1918: Od začátku října předčasná sychravá chladna s teplotami okolo nuly. Zoufalý nedostatek jakéhokoliv topiva. Epidemie tzv. španělské chřipky. Kosí stovky lidí a vynutí si povolání příslušníků ozbrojených sil, kteří jsou nasazeni k pochovávání lidí na pražských hřbitovech. Tento den se počasí konečně zlepšilo a vysvitlo slunce.

V Ženevě se scházejí dvě české delegace. První, zastupující zahraniční odboj, vedl Edvard Beneš, druhou, která dorazila z vlasti, zastupuje předseda nejvyššího politického orgánu – Národního výboru – Karel Kramář. V předzvěsti toho, že válka končí, jednají až do konce měsíce o vzniku samostatného Československa. Vůbec netuší, že už vzniklo…

Nejvyšší politici, kteří zůstali v Praze se v noci dozvěděli, že kapitulace monarchie je již otázkou nejbližší budoucnosti. Ráno po deváté hodině převzal Národní výbor zastoupený předsedou agrární strany Antonínem Švehlou hlavní zásobovací centrálu – Obilní ústav (centrum zásobování) sídlící v Pražském paláci Lucerna. Tento krok – převzít potravinové zásoby – měl být předzvěstí vyhlášení státu. V Praze přítomní představitelé Národního výboru dále okamžitě jednali s místodržitelstvím o postoupení pravomoci v zájmu udržení klidu v Praze.

Ale události se seběhly úplně jinak. Text ministra zahraničí rakouské monarchie J. Andrássyho (Andrássyho nóta – přijímá podmínky prezidenta USA W. Wilsona k jednání o příměří a míru) se objevuje po 10. hodině ráno v redakci deníku Národní politika. Představitelé deníku si text nóty chybně vysvětlují jako kapitulaci Rakousko-Uherska. Vyvěšují na ulici tabuli s nápisem Příměří a červenobílé prapory.

Po hodině váhání se dobírají skutečného znění nóty a nápis Příměří překrývají překladem skutečného znění vyhlášení. I když k příměří vůbec nedošlo, skupina lidí si vývěsky všimla a tato funguje jako jednoznačný signál. Zpráva se šíří jako lavina a Václavské náměstí se zaplňuje. Lidé před hotelem Zlatá husa krášlí tzv. Slovanskou lípu.

Proud lidí směřují ulicí Na Poříčí na Václavské náměstí si vysazuje na ramena politicky vystupujícího kněze Isidora Zahradníka, který na základě omylem a jen na hodinu vyvěšeného prohlášení o příměří, vyhlašuje samostatnost. Poté z nádraží Františka Josefa (Hlavního nádraží) telefonuje tuto zvěst nádražím po celé republice. Díky tomu se zpráva rychle rozběhla a jako dík za svou duchapřítomnost a jistě i odvahu, získává kněz Zahradník i místo ministra železnic v první československé vládě.

Ještě dopoledne vycházejí zvláštní vydání Národní politiky a Národních listů.

Na Václavském náměstí se formují průvody, které provolávají slávu americkému prezidentovi Wilsonovi, Masarykovi a českým legionářům.

Odpoledne už slaví celá Praha, továrny zastavují práci. Odstraňují se německé nápisy, vojáci si strhávají z uniforem odznaky monarchie. Staroměstské a Václavské náměstí obsazuje maďarský pluk s nasazenými bodáky a vytlačuje manifestaci. Národní výbor vyhlašuje kompromis: Armáda podpoří převzetí moci Národním výborem a ten zajistí vojsku, že nebude napadáno a uráženo. Národní výbor prý prozřetelně povolává do Prahy dechové kapely z okolí, aby se lid prý při jásání a zpěvu vybouřil.

Pozdě odpoledne se v pražském Obecním domě schází Národní výbor. Antonín Švehla předkládá Aloisem Rašínem koncipovaný zákon o „zřízení samostatného státu československého“, přičemž republikou jej národní shromáždění prohlásilo až následující den.

Je zde ale velký problém. Praha je plná maďarského a rumunského vojska věrného monarchii. Teprve po dvou dnech si Rakousko uvědomilo, že vojenská akce by už nic nezměnila.

Kdyby nedošlo k mylnému výkladu Andrássyho nóty, vyhlášení nezávislosti by se pravděpodobně o nějaký týden posunulo. Bylo ale na spadnutí a tehdy stačilo malé novinářské nedorozumění…

(Z dosud neuveřejněného rukopisu Velký historický přehledník)

Na popud svého bratra (nástupce) Boleslava  I. „Ukrutného“ (14) byl kníže Václav (28) roku 935 zavražděn.  Mnohdy je zapomenuto, že Boleslav mohl dát Václava zavraždit, protože nesouhlasil s jeho ústupky německé říši  a platby za mír německému králi Jindřichu Ptáčníkovi.

Dodnes je v otázce motivů k vraždě, vrahů i času a místa vraždy nejasno. Neexistují hodnověrná svědectví, vše jsou zápisy učiněné po veliké časové prodlevě a fakta jsou zastřena mlhou dohadů.

Když pomineme Boleslavův velmi nízký věk (Byl někým naváděn? Měl na trůn nárok! Václav se přece narodil, když jejich otec, kníže Vratislav,  ještě nebyl panovníkem!)

Co se týče času, dřívější historici uváděli jako rok smrti Václava rok 929, opírali se o svědectví starých kronik. My víme, že byl zabit v pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána. Pondělí na  den 28. září připadlo na oba roky 929 i 935. Pro pozdější z letopočtů svědčí dva poznatky. Když se ve Widukindově kronice píše o tažení Jindřicha Ptáčníka do Čech v roce 929, píše se tam o knížeti Václavovi, že je věrným a užitečným spojencem. Kdyby byl Václav nedlouho potom zabit, psali by o něm jako užitečném? A navíc, onen nízký věk Boleslava…

A místo oné vraždy?  Kostelík ve Staré Boleslavi, kde se Václav chtěl před vrahy ukrýt? Archeologové po kostelíku z 10. století nenalezli žádné stopy. Důvodem může být i to, že starý kostel byl rozbořen švédskými vojáky a na jeho místě musel být postaven ve Staré Boleslavi kostel nový.

Když pojedete z Prahy do Staré Boleslavi, projednou se vydejte po staré silnici. Ona se sice klikatí mezi obcemi i mezi poli, ale při té nespěchavé rychlosti alespoň spatříte podél silnice kapličky. Je to už pouhý zbytek z původních čtyřiačtyřiceti. Některé jsou opravené, jiné zas opršelé a oprýskané a zůstávají tu jako polozapomenutá vzpomínka na dobu, kdy právě z Prahy do Staré Boleslavi byla roku 1674 postavena Svatá cesta.

(Pokračování textu…)

Milion kandidátů vstalo,
by oklamán byl dobrý lid,
by voličstvo jim hlasy dalo,
jež ochotně prý chtějí vzít.

Nechť prudký pokrok chtějí jiní,
násilím zvracet světa řád,
nám mírný pokrok září nyní,
pan Hašek je náš kandidát.

(Jos. Mach – Hymna Strany  mírného pokroku v mezích zákona)

“Ve vinohradském hostinci U Zvěřinů se po dlouhé době a snad poprvé ozývají slova pravdy. Ojedinělý okamžik v dějinách české politiky má závažnou příčinu…
V předvečer parlamentních voleb, kdy se voliči vracejí ze schůzí plni zásad a piva to není špatný nápad. „Když si žádná politická strana U Zvěřinů nezřídila svůj tábor, nuže, zřiďme si sami stranu, která by tak učinila. Založme stranu, která by pila Zvěřinovo pivo. Mnohá politická strana byla založena z důvodů mnohem nepatrnějších.“

Program strany vyjadřuje už její název: Strana mírného pokroku v mezích zákona – kromě mírného pokroku žádá její hlavní představitel a kandidát, spisovatel Jaroslav Hašek i větší přísnost na chudý lid a zestátnění domovníků – to proto, že terorizují nájemníky a od lidí, kteří se v noci navracejí choří či ožralí domů, vyžadují za otevření peníze.

Haškova pověst láká posluchače, u volebních uren však obyvatelé Vinohrad neprojevují dostatečné uvědomění, myslí, že je to jen legrace. Skutečně? Volby vyhrávají v českých zemích zase agrárníci…

Strana mírného pokroku se stala i senzací Prahy; vedle všudypřítomného reportéra E. E. Kische a žurnalisty Arna Laurina zavítal prý již před tím do Kravína v doprovodu Maxe Broda i tehdy zcela neznámý mladík noblesního zevnějšku – Franz Kafka.

Haškovy řečnické výkony charakterizuje Frant. Langer: “V neděli večer byl hostinec plný. Sešlo se množství našich známých, kumštýřů, novinářů, bohémů, ale také slušných občanů z přilehlých ulic, které zlákalo známé jméno Haškovo nebo jméno neznámé politické strany. Hašek se dostavil čistě umytý a střízlivý a hodinu před začátkem, jako celý ústřední výbor. Úderem osmé byla výborem zapěna slavnostní hymna Milión kandidátů vstalo a po ní dr. Grünberger zahájil schůzi podle všech formalit, které jediný z nás znal, a obřadně představil voličům osobu kandidátovu.

Potom spustil Hašek. Vylíčil se sám v nejpříznivějších barvách jako nejvhodnější kandidát na poslanecké křeslo a na poslanecké diety za okres Královské Vinohrady, vykládal svůj program se spoustou slibů a reforem, tupil jiné strany, podezříval protikandidáty, všechno jak se patří na řádného uchazeče o takovou důstojnost. Dr. Grünberger, který schůzi řídil, ji občas přerušoval na pět, deset minut, aby si řečník mohl jít ulehčit a číšník roznést nové pivo. S těmito pauzami a s odpověďmi na dotazy a na námitky Hašek mluvil dobře tři hodiny…
Plakáty vylepené v oknech před každou schůzí hlásaly, jak naše strana číselně vzrůstá po tisícovkách a o čem že bude Hašek večer mluvit. Ten se ovšem podle toho neřídil a mluvil, co ho napadlo. Někdy se dost obstojně držel nějakého tématu, jindy skákal z jednoho na druhé, někdy to bylo zbrusu nové, jindy opakoval, s čím měl už dříve úspěch nebo nač už narazil v nějaké své povídce.
Celkem jsme vyslechli řeči o různých světcích, o boji proti alkoholismu, o pravosti Královédvorského rukopisu, o užitečnosti misionářů a o jiných jevech současné společnosti. Pranýřoval státem podporované nebo trpěné zlořády, jako je dvacetihaléř domovníkům za otvírání domu v noci nebo jako je vstupné do veřejných záchodků a pokutování o své zdraví pečujících chudých občanů, kteří na toto vstupné nemají a použijí jiného místa, ještě veřejnějšího. Vymýšlel si velkolepé sliby, kterými lákal voliče nejrůznějších zaměstnání i protichůdných zájmů, a tajemnými narážkami pro příští večer sliboval různá odhalení o protikandidátech až do zločinů a do vražd babiček.”
V projevech Hašek citoval zcela autentické fráze, obraty a klišé, jichž užívali táboroví řečníci, žurnalisté a volební kortešové. Těžil z toho, čemu se říká “komika nechtěného”. Zvetšelý rétorický patos let sedmdesátých a osmdesátých, žargon úvodníků a provolání, hantýrku schůzí, obraty žurnalistických polemik octly se v zrcadle ironie a parodie. Dobová blbost se tu octla na pranýři…“

Haškovy Dějiny strany mírného pokroku vyšly až více než půl století po svém vzniku a došly velkého, evropského ohlasu. Zůstalo proto utajeno, že Hašek už před první světovou válkou došel k nejúčinnější formě zesměšnění: k odhalení doby jejími vlastními prostředky.“

Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo zprávu: ” Na dnešek v noci chtěl se vrhonut ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář pan Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné. Z psychiatrické léčebny je propuštěn dne 27.2. Václav Menger líčí tuto historku obdobně, jako Hašek ve své povídce Psychiatrická záhada. Radko Pytlík vychází z faktických policejních a lékařských protokolů. Na základě jeho bádání lze předpokládat, že se nejednalo pouze o recesistickou provokaci, ale o hlubokou psychickou krizi, kterou Hašek později maskuje svým osobitým mystifikačním humorem…
(Konec citací)

Myslím, že by pražský magistrát měl začít připevňovat na Karlův most už nyní podobné zábrany jako na most Nuselský. Podle cirkusu už nyní rozpoutaného půl roku před volbou prezidenta, bude mnoho důvodů vrhati se do divého proudu matičky Vltavy i v roce 2012…

Já osobně jsem si postel v pavilnu MUDr. Jana Cimického už rezervoval.

(Zdroj: Český svět 1911, Radko Pytlík, portál Osudy dobrého člověka Jaroslava Haška)

Léto a dovolené jsou zvláštní období… Dopřejete si občas i zdánlivě bláhově “ztracený čas”. Ten já si užívám v hrabošení v knížkách. Vezmu do ruky i ty, které číst vůbec nepotřebuji. Přepych!
Dneska spolu se mnou ochutnejte trochu osmdesát let starého humoru…
***

Ona: “Našla jsem v tvé kapse dopis nějaké dámě!”

On: “Ujišťuji tě, že opravdu nevím, jak se tam mohl dostati.”
Ona: “Já to vím, je to ten, jejž jsem ti předevčírem dala, abys jej vhodil do poštovní schránky.”

Paní (k novému sluhovi): “Poslyšte, vždycky než vejdete, tak zaklepejte! Co kdycb se zrovna převlékala?”
Sluha: “A to já se, prosím, milostivá paní, dříve vždycky podívám klíčovou dírkou!”

Dopis z kasáren: “Za ten salám, cos mi poslala, Ti vřele děkuji. Má radost ještě zvětšila se, když na konci toho románu, do něhož jsi jej zabalila, našel jsem slibná slova: Pokračování následuje. V očekávání toho pozdravuje Tě srdečně František.”

“Tento vůz mohu vám, vašnosti, co nejvřeleji doporučit. V něm se budete cítit jako doma.”
“Hm, předveďte mi tedy jiný vůz.”

“Pane vrchní, dejte mi porci ústřic.”
“Prosím.”
“Ale ne příliš velké!”
“Prosím.”
“Také ne malé!”
“Prosím.”
“A aby byly čerstvé!”
“Prosím. A račte si přát s perlami nebo bez?”
“Mužíčku, dej mi přece tu stokorunu, abych mohla jít se dát zkrásnit.”
“Ty už jdeš? Tu máš dvě stě korun!”

“Kampak, teta, tak časně do města. A co že vaše Barka jme zase ze služby doma?”
“To víte, zlí lidi! Že prý ukradla  tucet stříbrnejch lžic!”
“A to jdete za ni prosit?”
“Ne – jdu k zlatníkovi, esli je to stříbro pravý…”

***

K popukání?  Nebo vám vrtá hlavou, jak se tomu mohli lidi smát?

Lenost, která hory přenáší, je mou nejzákladnější vlastností.

Volný čas  jsem v mládí trávil jsem na dvoře u sokolovny, a pokud to šlo – v biografu.

Wolley-ball, kterému se nyní říká odbíjená, se hrál mnoho hodin denně. Věnoval jsem se deblu. Byly jsme v Příbrami tři nepřekonatelné dvojice ustavičně bojující o primát. Nejbližší město, které mohlo postavit rovnocennou dvojici, byla Plzeň, v Písku, Strakonicích a Budějovicích hrály se debly jediněexhibičně. I příbramská šestka byla v této oblasti neporazitelná. Taky jsem ještě házel jako šílený koulí a bláhově jsem doufal, že jednou překonám světový rekord. Měl jsem nádherný elegantní styl, koule však nelétala příliš daleko a na několika závodech jsem se zaskvěl posledním místem. Na vrcholu koulařské kariéry jsem házel pětikilovou koulí jedenáct metrů a sedmikilovou něco přes devět. Na tu dřinu to byl mizerný výsledek.

A ovšem v plavání jsem byl v Příbrami neporazitelný. Následkem toho jsem se domníval, že jsem neporazitelný vůbec. Jelikož jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo by plaval rychleji, a jelikož jsem jakž takž ovládal kraula, kterého mě naučil studující tělocviku Franta Škvára a pak můj bratr zvaný Šimon, domníval jsem se, že až se dostanu na nějaké závody, určitě zvítězím a cesta ke světovému rekordu bude pak už jen otázkou času.

První závody mé domněnky jen potvrdily. V Kamýce nad Vltavou se konaly závody napříč Vltavou. Jeli jsme do Kamýku, a již den před závody. Byla sobota a mně asi třináct let. V nějakém sále byla večer tancovačka a já se ten večer před závody poprvé ne opil, ale ožral. Se vším, co k tomu patří, to jest se zvracením, při kterém jsem málem spadl do řeky, a se skutečností, že jsem v noclehárně před usnutím vedl tak komické řeči, že se osazenstvo svíjelo smíchy na kavalcích. Po několikerém dalším vrhnutí jsem k ránu usnul. Ráno mě pracně přivedli k sobě a šel jsem, ještě se potáceje, plavat. A samozřejmě, hravě jsem vyhrál.

Stalo se to takto: Závod byl odstartován a nasadil jsem šílené tempo, s kterým jsem vydržel asi do půli Vltavy. Došel mi dech a já přestal plavat. Lehl jsem si na záda a spatřil ostatní plavce daleko za sebou. I ležel jsem na zádech a čekal. Když se nejlepší z nich začal přibližovat, opět jsem kus uplaval svým efektním kraulem a opět chvíli počkal. A pak jsem nasadil kraula potřetí a doplaval za všeobecného potlesku k cíli. Bože, jak já tenkrát pohrdal ostatními plavci. A že by to taky nemuseli být žádní plavci, to mě nenapadlo.

Když jsem jel potom závodit na středoškolské a dorostenecké závody, byl jsem velmi zvědav, co Praha řekne, až zvítězí neznámý Příbramák.

Ale Příbramák skočil do vody a jal se plavati tak bezhlavě, že asi v půli padesátimetrového bazénu ucítil strašlivou ránu do hlavy. Plaval jsem totiž v krajní dráze napravo, plaval jsem zcela poslepu a plnou parou jsem narazil na stěnu bazénu. Plaval jsem pak už opatrněji dál a nastojte, byl jsem první. Skutečnost, že čas byl tak mizerný, že o nějakém postupu nemohlo být řeči, mě nezmátla. Měl jsem prostě smůlu, uvidíme při dalším závodě. To, že se mnou plavali srabové, mě nenapadlo. A tak když došlo k dalšímu závodu, plaval jsem zase jako divý, ale přitom jsem sledoval svého souseda po levici. Bylo to neuvěřitelné, ale plaval rychleji než já a vzdálenost mezi námi se neustále zvětšovala. Začal jsem makat jako šílený a asi deset metrů před cílem jsem už nemohl. Musel jsem nechat kraula kraulem, hlavu vystrčit nad vodu a zoufale sebou mlátě, polykaje a kuckaje doplácat se jako trosečník k cíli. Co platno, že za mnou ještě dva zoufalci potáceli se dosud křivolace ve svých drahách. Moje sebevědomí bylo to tam.

O prázdninách navštěvoval jsem nadále plavecké kursy a naučil jsem se nakonec plavat tak, že jsem v těchto kursech několikrát zvítězil. Ale teprve jako vysokoškolák v Praze začal jsem chodit do Slavie, a zjistiv, co je za dřinu závodní plavání, upustil jsem definitivně od plavecké kariéry. Vzít prkno do ruky a rvát bezpočet bazénů jenom nohama, na to musí být nátura opravdu koňská, a tak, milé plavání, ať jsi sebemilejší, sbohem. Loučím se s tebou. Vyniknout v tobě není legrace. Oč lepší je ve vodě se jen tak všelijak převalovat a potápět se a vrátit se vývojově k nějaké té škebli. Potopit se a nemyslet na nic, dokud zásoba kyslíku stačí, a čumět do vody otevřenýma očima. Už to mám. Hroch. Ať se prohánějí štiky. Pro nás hrochy to není. My hroši ještě tak otevřít tlamu a pomalu foukat do vody.

A tak záliby, jako plavání, wolley-ball a házení koulí, nedaly se ničím narušovat. Ani postupkou či reparátem. K malérům, jako zkoušení, propadání a ku profesorskému obtěžování vůbec, nutno zaujmout fatalistický postoj. Škola sama o sobě zabírá dost času a není rozhodně na místě zabývat se těmi nepříjemnými věcmi ještě mimo škamny…
(Úryvek z knihy Majoucta, aneb malující šašour, autorů Josefa Hlinomaze a Jana Krůty)

Byl svět doby kolem roku 1000 tak primitivní, jak ho dnes často vnímáme?

Ačkoliv tesaři v té době ještě neznali ani pilu a pracovali jen dláty a sekerou, z dnešního hlediska pár hodin letu od nás v té době žije a pracuje geniální arabský lékař, přírodovědec, filozof, básník, autor tří stovek spisů, arabský učenec Avicena (Ibn Sína 980-1037), kousek od něj na území dnešního Uzbekistánu vypočítává islámský encyklopedista as-Bírúní (973-1048) poloměr naší planety (přepočítal se jen o 112 km) a dávno ví, že Země je kulatá (spočítal i její obvod) a obíhá kolem Slunce.

Už několik desetiletí funguje arabská vysoká škola, kde učenci přednášejí astronomii, matematiku, filozofii, medicínu.

V hlavním městě  córdobského chalífátu v Córdobě, ve městě s dlážděnými ulicemi a olejovým pouličním osvětlením žilo v té době nejméně půl milionu obyvatel, kteří mohli užívat 300 lázní, 50 nemocnic a 70 veřejných knihoven, školy byly pro všechny zdarma. Sbírka knih chalífy al-Hakama měla 400 000 svazků. Arabské knihy byly psány na papír, který Arabové vyráběli už od 7. století.

Chirurgické nástroje z nejlepší oceli pomáhaly arabským lékařům např. oční operace, odstraňování močových kamenů, nebo porody císařským řezem.

Arabština zanechala silné stopy i v našem jazyce. Víte o tom, že z arabštiny pocházejí třeba slova rýže, pomeranč, cukr, kmín, damašek, gáza, vata, chemie, alkohol, nafta, benzin, droga, admirál, monzun, havárie, šachy, hazard, riziko a další?

Na jihu Itálie se vzniká první evropská univerzita.

V Číně byl vynalezen knihtisk (čtyři sta let před jeho evropským vynálezcem Gutenbergem).

Zajímavý je pohled cizinců na hygienu tehdejších Evropanů. Vyslanec bagdádského chalífy na dvoře  Otty II. (císař Svaté říše římské v letech 955-983) napsal o císařových služebnících: „Sotva lze viděti něco špinavějšího, než jsou oni. Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry.“

Další vyslanec chalífy Ahmeda ibn Fadlána s odporem popisuje švédské Vikingy (na východě Evropy se jim říkalo Varjagové), kteří se při loupežném tažení dostali až na dolní tok Volhy. Nemyjí si prý ruce po jídle, a dokonce ani když vykonají potřebu. Myli se prý velice nedbale jen ráno, ale všichni v jediném vědru, v němž se voda nevyměňovala. Jiné prameny ale uvádějí, že to s Vikingy a hygienou nebylo tak zlé. Ve staronorštině se např. sobota řekla „den koupele“.

Zajímavé je, že zapáchající nemyté tělo bylo ze zvyku přijímáno jako normální a lidé zápach špinavých těl považovali za přirozený.

Zatímco v západní Evropě se po pádu říše římské přestaly užívat parfémy (nastupující Germáni parfémy neznali a s hygienou byli všeobecně na štíru), tradice výroby voňavek se udržela v Byzanci, východní části bývalého římského impéria, i v Orientu. V Damašku a dalších syrských městech byly dílny na výrobu parfémů proslulé díky nové technologii výroby založené na destilaci. Vonné esence se staly oblíbenějšími než dřívější vonné  oleje. Navíc proto, že se daly ředit vodou, začaly se „růžové vody“ používat i na praní a osobní hygienu. Navíc, díky dovozům z Indie, byly arabské parfémy obohaceny o vůně santalu a skořice.