A poděkuj tátovi… | Krůtí brko

Probudil jsem se a hlavou se mi motala poslední věta ze snu: Řekla ji moje maminka, já jsem byl něco jako student a asi jsem po prázdninách odjížděl na studentskou kolej. Ale možná někam jinam a možná už jsem nebyl student…
Měl jsem už sbaleno, ona mě s rozpaky objala, kam na mě až dosáhla a řekla: “… a poděkuj tátovi”.

Vzbudil jsem se, venku ještě tma, psi štěkali na poslední opilce nebo první pekařské auto.
Usilovně jsem přemýšlel. Za co jsem měl tátovi poděkovat. Oba moji rodiče jsou  už  pěkných pár let na věčném výletě, ale ta maminčina věta mi vrtá hlavou.

Něco nevyřízeného mezi námi?  Někdy jsem nepoděkoval, když jsem ještě mohl a když jsem měl?

Byl jsem vlastně pěkný hajzlík. Táta znal každou kytku, každý strom, každého ptáčka a já vím jen to, že je to kytka a že je to pták anebo strom.
Nad tátovými opatrným nabídkami, že mě něco z toho svého naučí, jsem ohrnoval nos.  Byl jsem hipík, rockový hráč a zpěvák protestsongů, byl jsem Jazz, byl jsem Rokenrol  z Horní Dolní a tátovy sýkorky mi mohly být ukradené.

On na to nikdy nic neříkal. Přitom musel vědět, že jednou budu sedět na bludném balvanu, čučet na románský kostel a přemýšlet o tom, že nemám v hlavě spoustu PODSTATNÝCH jmen. A už si je do hlavy nikdy nenacpu, protože si neudělám čas, protože hlava se vzpírá, protože už ta podstatná jména jsou jen v těch starých tlustých knížkách, ze kterých zfoukávám prach a googlovat je se mi zdá sprosté.

Možná jsem ti, táto, měl poděkovat za tuhle chvíli, kdy mi došlo, že ačkoliv jsi věděl, jak mi Tvoje podstatná jména budou  jednou chybět, nikdy jsi mě za mou ignoraci necejchoval.
Nevím, jestli to dokážu já v momentě, kdy budu muset odvézt spoustu knížek po stěhování do sběru. Nevím, jestli  dokážu nevyčíst svým dětem, že všechny ty knížky, ty moje sýkorky přezimující, nechají odejít bez povšimnutí, jako jsem to udělal já svému tátovi.

On sedí na hrobě v šedivých mysliveckých pumpkách a shlíží na mě z kopce, shovívavě a moudře, protože co jiného mu zbývá.

Vylezu na půdu, otevřu vikýř ve střeše, abych viděl na hřbitov, a tiše přetiše do sebe zakřičím:
“…”

(Hudba: Jaroslav Samson Lenk/ Text: Jan Krůta)

Blues chmelovýho rebela,

blues starců na chmelu,
blues podrápaných rukou
ve vzpomínkovým popelu
a skřipec třídní důtky
přes boky mýho anděla,
pod nosem chmýří třapec.
Kam zmizel vzorný chlapec?

Blues posledních dnů prázdnin,
až k breku rychle přešlých,
blues prvních padlých štoků,
blues za zlámanou grešli,
blues prvních básní žitých,
jak na míru nám šitých,
v klinči jak paragrafy
i s brómem v bílým kafi.

Blues velkých rozhodnutí
v ešusu horké kaše,
co jsme si nadrobili,
je tvoje, moje, naše,
blues zakázaných flámů,
čas, prostor s námi v hrnci,
jsme pár bot za výkladem,
jsme vyplašení srnci,
vyber mi z vlasů slámu…

Nás veliký pes Nik čte každé ráno noviny Psí život.
Začíná od poslední stránky. Nik je sportovní pes,
kdysi sám hrával psí fotbal.
Haf, to bylo, když někdo ze psích hráčů
zahrabal míč.
Pak si přihrávali rozhodčím.

Nejvíc Nik vyhlíží
pošťáka v pondělí.
Je napnutý, jaká čísla byla tažena
ve psí sportce.
Sází už dva roky stejně:
Dvojku – psí kopanou, šestku – psí boby,
sedmičku – štěk daleký, devítku – běh pod psa.
Kdyby Nik vyhrál, zaplatil by si jednou
pořádnou dovolenou:
Kokršpanělsko, Novofudland nebo Novopudland,
Buldokýna, Jezevčína…
Ale zase žádná výhra.
Otočí o list nazpátek.
„Prodám skoro nové kosti
plné voňavosti. Značka: Štěkejte mezi 18. a 19. hodinou.“
Nik ale na inzerát štěkat nebude.
Má od svých lidí kostí,
že si je zahrabává do zásoby.
Co píšou dál?

Á, zase nové psí známky.
Nic zajímavého. Nové knihy? Dášeňka, Psohlavci.
Žádná psina.
Předpověď psího počasí:
Teplá vlna vystřídala studenou
a studená teplou. Zajímavé.
Zprávy ze psího světa:
Dalmatinové volí své psí shromáždění,
trio Dingos navylo táhlé psí písně,
kočky se letos přemnožily
psinka je na ústupu,
jitrnice budou od ledna dražší,
nový psinec v Pětipsech.

Na titulní straně
si bernardýn třese packou
s dogou. Oba se krásně usmívají
a slibují si přátelství.
To bude krásný život.
To bude krásný klidný život.

Nik obejde zahradu, nos mu vypráví
o kolemjdoucích, sem tam zvedne nohu a odepíše na mail,
sem tam varovně štěkne a pak
se rozplácne jak široký, tak dlouhý na sluníčko.
Oči mu sklapnou
a černému Nikovi se teploučce zdá:
Stojí na první stránce
Psích novin, třese si packou s bernardýnem
a slibuje nehynoucí psí přátelství
všem psům dobré vůle.

To bude krásný život.
To bude krásný klidný život.

Měla jsem to štěstí, že mé dětství bylo neobyčejné. Tati,  byl  jsi pro mne kamarád, opora, dokonalý, spolehlivý, prostě jedinečný.

Byl jsi chlap s CH. Byls tu, když bolel zub a když bylo smutno a dokázal jsi pohladit i pokárat. Za celý život jsem dostala 3 facky. První za to, že jsem byla drzá na mamku, druhou, že jsem lhala a třetí, že jsem nesplnila úkol a ještě byla drzá. Tyhle tři facky mi stačily.

Raději jsi promlouval do duše, a to tak, že jsem musela být celou dobu „na příjmu“ a ještě odpovídat. Jak já nenáviděla  tahle „kázání“! Nakonec jsem je ještě zdokonalila a aplikovala při výchově synů. Vlastně, vše jsem přebírala od Tebe, bylo to vyzkoušené, a proč vymýšlet něco nového. Ty sám jsi říkal, že vše už tady jednou bylo!

Nezapomenu, jak jsi kvůli mně skočil z okna, protože jsem si to přála, jak jsi bavil mou společnost humornými historkami ze života, jak když jsem jela s Tebou na služebku, se ke mně všichni chovali jako k princezně, protože jsem byla Tvoje dcera a jak jsem neměla tušení, jaký jsi ve světě vážený muž.

Na naše vodní války, kvůli kterým jsme museli vymalovat, aby to mamka nepoznala a jak jsi rozmazloval mé syny a učil je lézt po žebříku a utírat sopel do rukávu. Mezi náma, dva roky mi trvalo je to odnaučit! Protože, to řekl děda!J)

A to Tvoje uzené maso a klobásky, tak to byla báseň, Tvůj pečený chleba, svačinky do práce a kulinářské výtvory.

Na co jsi sáhl, to bylo perfektní. Nikdy nedokážu co Ty, tati, ale budu snažit dodržet Tvá slova „vše co děláš, dělej tak, abys se za to nemusela stydět“.

Vzpomínáš, jak jsem byla nemocná a mamka mi píchala injekce? Jo, ona byla profík, zadek, jak zadek a já řvala bolestí jako tygr. Nemohl jsi se dívat, jak Tvoje holčička trpí a druhou injekci jsi už píchal Ty. Pěkně pomalinku, masíroval jsi okolo vpichu, odpočinek a po nekonečné době, byl obsah stříkačky v mém zadečku a bez bolesti. Nakonec jsi mi píchal všechny injekce. Mamka jen prohlásila, že jsme komedianti. :-))

Jak já nesnášela, když jsi na mne čekával po zábavě třebas i ve tři ráno na konci vesnice, abys mě odvezl domů! Brala jsem to jako potupu. Až při vlastních dětech jsem zjistila, že to nebylo omezování osobní svobody, ale neskutečný strach o mě a také já čekávala s autem na konci vesnice, až půjdou synové domů.. Jojo, táto, opět převzato od Tebe.

Mé první zkušenosti s alkoholem. Přišla jsem jako dělo a podívala jsem se na cestu v parketách a vyšlápla si s tím, že nic nepoznáte. Jen jsem cítila, jak se na mě chodíš celou noc dívat, jestli žiju a ráno byla na stole slepičí polévka a okurky. „Tak jez, Ty náš opilče.“ „Tati, mně je tak zle.“ Od té doby jsem nikdy opilá nebyla a dostala odpor alkoholu, protože mi bylo stydno, Ty jsi přece byl abstinent. Ještě za deset let, když jsem někam šla, jsi za mnou volal : „Drž se osvětlení a kanálů, ty  vedou kolem cesty, ať nezabloudíš“!

Postavil jsi mi domeček a učil mě všechny chlapské práce, abych si poradila.

Vše jsi vyřídil a já si sama malovala plány. „Jsi přece zapráskanej šroubák, to zvládneš a kdo by Ti měl jiný navrhovat dům, než Ty!“ Zase jsem to zvládla, ač to byla pro mne španělská vesnice. Vždy jsi ze mne dostal to nejlepší! Tééda, ale uměl jsi to se mnou.

Vzpomínám, jak jsi dělal podezdívku z kamene a vedle můj syn Ti ukazoval, který „Kannem uu“ ( překlad těžký kámen)se mu líbí a Ty jsi jej tak dlouho usazoval, až byl skvělý. Dodnes syn na baráku ví, které to byly.

Vzpomínáš, na mé začátky za volantem? Jako 18-ti letý spratek jsem dostala řidičák a Ty jsi vlastnil svou milovanou „Kačku“ – T 603? A  vyměnil jsi ji za dva trabanty. Jeden jsi dal mně a ten druhý pro Tebe. Jen si dovedu představit, jak Ti krvácelo srdíčko. Na otázku, proč jsi to udělal jsi řekl: „Miluji Tě víc než svoji Kačku. Ty by ses v ní zabila a na něčem se naučit musíš“. Dal jsi mi klíčky, sedl vedle mě a jedeme. Celou cestu jsi mluvil, do řízení a já, nána pitomá, si myslela, že mi nevěříš a ještě dělala scény, že ať si to auto necháš. Ale Ty s trpělivostí sobě vlastní jsi mě přemlouval, ať nasednu a poslouchám, co říkáš, že se to jednou bude hodit. Říkal jsi mi „můj milý polovodiču“:J) Jak já to nesnášela!

Opět jsi měl pravdu. Tenkrát  jsem jela ráno s dětma na houby a dostala smyk a bylo to opravdu vážné, uslyšela jsem z dálky Tvůj hlas, který mi říkal „neubírej, nepřidávej, nebrzdi, drž volant, nečuč na ty stromy, ale na ty mezery mezi nimi….“ A po té, co jsem zabránila kolizi a třepala se jako ratlík, jsi pokračoval „ a teď nezastavuj a jeď minimálně 5 km, jinak do toho už nesedneš!“ Když jsem dojela domů, stál jsi přede dveřmi a čekal na mě. Jen jsem Ti skočila kolem krku a Ty jsi mě obejmul a řekl: „Já vím.“ „Ale tati, Ty jsi tam byl se mnou.“ „Cítil jsem, že jsi v nebezpečí, ale jsi moje holka šikovná.“ „Tati, omlouvám se, jak jsem byla protivná, když jsi mě učil jezdit.“  „Neomlouvej se, už jsi dozrála a ode dneška jsi můj vodič, končí éra polovodiče.“ A takhle jsem se Ti omlouvala stále, protože vše, co jsi dělal mělo svůj cíl a myslel jsi jen na mé dobro a neodradilo Tě ani, jak jsem byla protivná.

Jo a mé těhotenství! „Tati, co si mám dát? Krupici nebo klobásku?“ „ Tak si dáme oboje.“ Celé jsi to prožíval se mnou a potom jsi říkal, že Ti  po těhotenství s vnukama zůstalo deset kilo! J)

Dokázal jsi vystudovat dvě vysoké školy, k tomu chodit do práce a stavět můj dům. Jak jsi to dělal, nechápu a máš stále můj hluboký obdiv. Celý život jsi mě učil, že kniha je posvátná věc, a že pokud nemám umyté ruce, nemám se na ni ani dívat.

Učil jsi se v obýváku na státnice, klečel jsi u sedačky, na ní skripta. Můj půlroční syn se přibatolil za Tebou a Ty sis ho posadil vedle skript,  on se na Tebe zubil dvěma zoubky,  sedl si na skripta a tam se pokadil. Zastavil se mi dech, přišla jsem o syna! V tom dusném tichu jsem se jala zachraňovat syna a Ty jsi žvatlavým hlásem spustil: „Mirunko, to nemůžeš, to má dědeček půjčené, on  se z toho musí učit, víš?“ A Mirda se jen smál  a tulil se k tobě a to hovínko důkladně rozpatlal všude. Odebrala jsem syna  jala se to uklízet. „Ty tati, tohle, kdybych udělala já, tak by jsi mě zabil.“ Podíval ses na mě, jako bych zrovna spadla z višně a prohlásil :„Ty jsi dcera, ale Mirdásek je vnouček a to nevíš, že v náplni dědečků je vnuky rozmazlovat? Výchova je Tvoje povinnost“. Polkla jsem, sedla na okraj vany a koupala syny v úplném šoku.

Stejně nevím, jak jsi to dělal, že v době normalizace jsi sehnal úplně vše. Od oblečení přes ovoce a maso. A vnukům, to ani nemluvím. Měli horská kola, malé rifličky, potápěcí výstroj, první počítač s hrama, TV ve svém pokoji, vysílačky…

Pamatuješ, jak jsem Ti dávala večeři do velkého talíře a Ty, ač jsi přišel unaven ze stavby, jsi si je posadil oba na klín a krmil jsi je? Jinak by nešli spát.

A naše každoroční cesty na hory den před Štědrým dnem. Procházka lesem, návštěva známých lidiček a domácí uzené u kamaráda přímo z udírny. Ač už jsem byla vdaná a nebydlela s Tebou, tohle byl náš společný den. A dokonce jsem se už nedrala k volantu jako mladá Káča a vychutnávala si jízdu a Tvoji přítomnost a Ty jsi povídal o životě a já opravdu dozrála, protože jsem se těšila, že Tě můžu poslouchat. Dobře jsi mě vychoval, ale občas jsem si pokládala otázku, proč jsi mě nezabil, byla jsem fakt dílo! J)

Jo a vaření! Ty, který jsi nikdy neumyl nádobí, protože jsi měl po saponátu pupínky  jsi začal vařit, ale jak! Synové za mnou přišli a říkali: „Víš, mami, Ty jsi uměla vařit, ale děda je jednička!“ „ Tati, Ty vaříš?“ Odpověděl jsi: „Kdybych se nedovedl postarat o vnuky, co bych to byl za dědu!“ Mělo to své stinné stránky, od té doby, co jsi pekl s mamkou nebylo žádné připálené cukroví na ujídání. Úplně jsi mi tím pokazil radost. Ale napravil jsi to tím, že jsi nás podporoval v kradení z krabic za zády hlídající mamky! J)

A když jsi onemocněl a byl 21dní v komatu a pořád mi doktor říkal, že se to nelepší, já vletěla na ARO, chytla Tě za ruku a začala na Tebe řvát, ať se přestaneš válet, že jsi mi slíbil, že mi pomůžeš po rozvodu na poli, a že nejsem ještě připravená se starat o mamku a babičku a nějaká i sprostá slova padla a najednou se přístroje rozblikaly, doktor mě vyhodil a potom mi řekl: „Vy jste tatínkovi musela vykládat, jak ho milujete, on naskočil.“ „Jo pane, doktore, obávám se, že to moc milující nebylo a skoro každé slovo žalovatelné.“ Asi po dvou letech jsem se Ti omlouvala, že když jsi byl v nemocnici, že jsem na Tebe řvala a byla hnusná, ale že jsem to tak nemyslela že jsem jen byla zoufalá. A Ty jsi se zasmál a řekl: „Já jen čekal, ty sůvo, kdy to z Tebe vyleze. Já Tě tak nesnášel! Mě už nic nebolelo a vše bylo teplounké a příjemné a najednou se mnou třeseš a nadáváš a oni mě poslali zpět. No, jo jsi sůva jedna škaredá“. A mmě vyhrkly slzy a padli jsem si do náruče.

Ale na druhou stranu musíš uznat, že jsme s bráchou byli učenliví, jak jsme Tě dostali, když jsi nechtěl žít a my Ti ustanovili narozeniny  o půl roku dřív a koupili Ti mobil, abys byl na „příjmu“ a vypnuli Ti na něm podsvět. A ty jsi nám 10x denně volal, co jsme Ti koupili za xindl, ale protože jsme věděli, že jsi člověk, který nezná slovo, NEJDE, za pár dní jsi to zvládl. Seděli jsme v kuchyni a já říkala bráchovi: „Tak už mu to zapni.“ Zůstal jsi úplně omráčený a dojatý, když jsem Ti řekla, že jsme potřebovali, abys měl nějakého nepřítele a nemyslel na nemoc. A že mohl být ještě rád, protože já jsem ještě navrhovala, nechat Ti návod jen v angličtině! „Děcka, vy mě máte tak rádi?“ „Nééé, nesnášíme Tě.“ A opět jsme se objali a Tys byl zase ten bojovník a chlap s CH.

To jsi nečekal, že jsme takový žáčci, že nachytáme i učitele, co?

A i když  jsi se  už nemohl hýbat a já Tě umývala a oblékala, což bylo určitě pro Tebe velice potupné, neztratil jsi humor. Jo, mluvím o našem prvním holení. Viděl jsi, jak jsem nervózní a tak jsem začali přemýšlet o alternativách. Třebas ohněm, nožem, jen nevím, proč jsi zamítl můj depilační stroj Braun, co mám na nohy, byl by jsi jako indián, už by nerostly! J) Nakonec jsme zvolili klasiku a já Tě tou štětkou natřela, jako futro od dveří.

Nechechtej se, budeš jako opelichané kuře. Ale podruhé už to šlo, ne? J) A jak jsi nemohl vyjít do schodů a já zavolala syna, co má sílu jako tank a on Tě uchopil  hups a byl jsi nahoře. Jen jsi to potom komentoval slovy: „To bylo, jakoby mě drapnul jeřáb.“

A Tvůj poslední husarský kousek. Ač jsi už nemohl chodit, donutil jsi mě, abych si sama šla koupit auto, opět svým stylem, že jsem se naštvala a jednoho dne koupila Ebonytka jako rohlík v krámu. Jen je škoda, že jsi se už nestačil v něm svézt. Líbil by se Ti, tati, sedačky vysoké, že by se Ti dobře nasedalo i vysedalo, klima a vozík se vleze Tvůj i mamčin. Tohle byl Tvůj poslední dárek, děkuji.

Celý život jsi mě připravoval na to, abych zvládla, až budu na vše sama. Ale na jedno jsi zapomněl, jak moc mi bude chybět Tvoje pohlazení, Tvoje pusa na dobrou noc, Tvé rady a hlavně Tvá přítomnost.  Moc mi chybíš, tati.

Víš, co říkají Tví přátelé? Že jsi neodešel, že jsi zůstal ve mně i Tvůj smysl pro humor . Pokud tomu takto je, je mi ctí, tati.

Jsi tam, odkud není návratu, už Tě nic nebolí a doufám, že jsi šťastný.

Už Tě nechám jít, neboj, zvládnu to, jen mi prosím ohlídej syny a když uvidíš, že dělám blbosti, nějak mě upozorni, ano?
Děkuji Ti za vše a věz, že jsem Tě vždy milovala, miluji a milovat budu.
S Bohem, tati..

Maya

Naposled Tě škrabkám na zádech, dávám Ti na ně pusu a říkám „ dobrý!“ A Ty na to „dobrý, neznamená, že je hotovo!“

Tvoje dcera.

Foto: iStockPhoto

Stává se nám, že si něco moc přejeme. Máme to asi všichni bez výjimky. Co v této chvíli děláme? Přemýšlíme o tom, jaké by to bylo, kdyby se nám přání splnilo. Rozvíjíme nejrůznější alternativy, jakým způsobem se nám přání splní. Ale také pochybujeme, říkáme si co uděláme, když se to a to nebude dít. Jednoduše řečeno se v tom „patláme“,  a to pořád dokola a bez přestání.  A co následuje? …

(Pokračování textu…)

Na své facebookové stránce jsem našel tenhle příspěvek od kdysivelkéhéhokamaráda písničkáře Jardy Samsona Lenka. Tak velkého kamaráda, že se stal jednou z hlavních postav mého románu Černé labutě. Díky, Jardo!

(Pokračování textu…)

Milí štědrovečerní Brejlíci!

Dárečky rozbalené, přepohádkováno. Návštěvy odešly, nebo my odcházíme z návštěvy. Večer plný ticha nebo muziky našeho srdce začíná.
(Pokračování textu…)

 Černá nebo bílá? O čem že je řeč? V abecedě tajemna přirozeně o magii. Tohle rozdělení je asi nejznámější, a tak laický svět chápe, že bílá magie je ta dobrá a černá ta zlá. Zdaleka to ale není tak jednoduché.
(Pokračování textu…)

Všude kolem nás, mezi nebem a zemí chcete-li, se děje něco, co věda zkrátka vysvětlit nedokáže a, mozku, braň se jak chceš, ty také ne.
(Pokračování textu…)

Můj milý synu
snad nepřečteš to
po mně ani,
a přece píši.
Jsem jako ptáče v lese,
jež marně vzdychá,
marně hlavu sklání
neb prosba jeho
nikam nedoletí –
ó děti, ó děti,
jsem tak opuštěná!

Dnes ke mně mluví
jenom bílá stěna,
dvorek je tichý,
hledím do zahrádky
a čekám a čekám,
zdali vejdeš vrátky
a v okno vzhlédneš,
jsem-li sama doma.

Hle, připravena je
již ruka chromá,
jež tolikrát
ti hladívala vlásky,
když ptáčci pěli
a chaloupka se smála.
A rety zvadlé
také čekají tě,
tak je přijeď,
mé milované dítě,
by ještě jednou,
snad již naposledy
se rozezpíval
ten můj koutek chudý,
by ještě jednou,
nežli padnu k zemi,
chaloupka
vzkvetla liliemi.
Tak jistě přijeď,
píši zkrátka,
tak jistě přijeď!
Zulíbá tě

Tvá milující matka.

Freedigitalphoto, Salvatore Vuono

Ondra je můj nejmladší syn. Moje pýcha. Nejlepší žák ze třídy, nejlepší v klavíru i na flétně, paměť od malička jak slůně. V pěti uměl dost dobře francouzsky.  Plavý vlásky, jemný  obličej.  Prošel gympl ani nevěděl jak. Udělal přijímačky na AMU a já se tetelila radostí.

(Pokračování textu…)

Máme lidi rozškatulkované a neradi měníme svá mínění.  Kdysi na začátku kariéry Václava Krejčího „Upíra“ jsme spolu trávili docela dost pracovního času. Já jsem psal texty na jeho první desku (myslím, že by dnešní Upírovi fandové byli  šokováni jeho tehdejšími odlišnými výrazovými polohami), spolupracovali jsme na fotografickém seriálu, připravovali velkou knihu, která nikdy nevyšla a já potom své pohádky z ní vydal v knize Upoviny. Čas nás rozdělil. Když teď v mailu Upír pozdravil Brejle, podíval jsem se na jeho web. A našel jsem tam následující článek. Není vůbec aktuální. Ale jen dokládá, jak si člověk nesmí zjednodušovat pohled na lidi kolem.

Petr Muk naposledy…

Promiň, Petře, i když jsem dostal osobní pozvání, jako nejbližší Tvůj přítel, že jsem na Tvém vzpomínkovém rozloučení nebyl… Nešlo to, ale i kdyby to šlo, tak jsem vlastně nemohl, bál jsem se, že to nezvládnu…  Ale neboj, myslím na Tebe, a myslet budu do té doby, než se vydám za Tebou, na ten nikdy nekončící Nebeskej mejdan… 

Nevím, jestli jsem Ti někdy poděkoval, tak to činím teď. Za to, že jsme se  potkávali léta na kšeftech, natáčeli televize, Gogošou, Silvestry. Pamatuješ, na Nově jsme čekali několik hodin na generálního ředitele Železného, než ho pustí z vyšetřovací cely. Aby se předtočil Novoroční přípitek. Bylo tam na 150 umělců, a všichni jsme chodili, tedy skoro všichni, na panáky, protože se to čekání nedalo vydržet, viď? A tys to chudáku jediný odnesl. Ale všechny jsi okouzlil, že jsi se omluvil a honorář vrátil. Blbli jsme na kvadrát! Měl jsem ten honorář vrátit také, co? Ale to by museli všichni!

Potkávali jsme se na kšeftech. Nevím proč z mnoha těch setkání mi utkvěl v paměti kšeft na Konopišti, tam jsme si dlouze v šatně vyprávěli. A pak ještě ve Zlíně… spolu jsme příjemně pili až do rána… S Tebou to byl vždy zážitek plný energie, skvělého humoru, citu, a to vše zalité smíchem. Jedním slovem – dlouhá trvající smršť radosti až do rána. Několikrát jsem Tě potkal u Pinkasů v hospůdce, a to jsem věděl, že odchod domů odkládám až na ráno. Ty jsi  zpíval nám všem do ouška a rozdával jsi pozitivní energii. A i když to někteří lidé nechtěli, tak nakonec byli všichni rádi. Jednou se do mě navážel jeden přiopitej neznámej… vadilo mu, že jsme veselí a ty jsi se mě zastal…Byl jsi ke mě vždy milej, takovej opatrovnickej, měl jsem s Tebou pocit, že můžu lidi provokovat a Ty to pak zachráníš… Tak ještě jednou dík.

Petře Muku. Nemohu tomu uvěřit, vždyť jsme se nedávno potkali na čerpačce, my jsme jeli z Velké Bíteše, kde jsme hráli s divadlem Pavla Trávníčka. A Ty z Ostravy, kde jsi zpíval Paroubkovi na volební kampani. Nebudu tu psát, co jsi mi o tom řekl, ale souhlasil jsem s Tebou. Objímali jsme se, jako vždycky. Vždycky mě to objímání připadalo, jako dorovnání hladiny citů, energie, radosti, smutku. Kousek od nás stály Kateřina Kornová a Uršula Kluková a nejdříve tiše záviděly a pak v autě nahlas žárlily… Bylo mi to moc příjemné. Vyprávěl jsem jim o Tobě, co vše jsme spolu zažili. Jaký jsi. A bavilo je to až do Prahy.

Při tom objímání na čerpačce jsi mi šeptal do ucha, “To moje děťátko Naomi, tě ty kluku, má strašně rádo, díváme se na tebe, na tu tvoji Up.Parádu, děláš to dobře. Já ti tam musí přijít zazpívat, aby mě Naomi měla stejně tak ráda, hahahahaha“. A smál jsi se, smál jsi se jako vždycky, jak ty to umíš, ten smích nikdy nezapomenu. A já se radoval, z toho, že přijdeš do mé Up.Parády, a hned jsem vymýšlel, jak to uděláme. Petře už jsem to napsal, ale nestačil jsem Ti to říci. Radoval jsem se, až do dne, když jsem se dozvěděl… tu smutnou zprávu, že tě toho rána 24.5.2010 neprobudili. Pláču…

Jsem rád, že jsme kamarádi.

Up… truchlící

Život mě naučil moc nic neřešit, a hlavně ho brát tak jak přichází. Měla jsem velké ideály a málo z toho se mi splnilo. Vždy jsem chtěla velkou rodinu a hlavně jednoho chlapa na celý život. Prožít spolu všechna úskalí , která k životu patří. Společně vychovávat děti a dojít až sem kdy už jsme ve věku babiček a dědů.Já nevím jestli to bylo tak náročné přání.Mám vždy smutek kolem srdíčka , když vidím lidi v mém věku a ještě starší jak spolu špacírují všechny ty roky . Hlavně si mají o čem povídat, vzpomínat a myšlenkově se shodovat v názorech.Možná že to mám moc zidealisované , ale bojím se stáří že tu samotu neustojím. Zatím to při mé otevřené a veselé povaze jde , jsemv zimě u dcery za velkou louží a v letních a jarních měsících jsem na zahradě a s rodinou druhé dcery a jejího kouzelného chlapečka.Mám stále co dělat , přestavuji a vylepšuji svuj byteček, snažím se o zeleninové výpěstky a veliká obliba jsou knihy.Pomáhám svým lidem – přátelům a vůbec kdo to potřebuje .Zlobí mě jaký je stav naší země , špatná legislativa na ochranu zvířat , ničemné chování našich tmavých spoluobčanů a tak bych mohla pokračovat. No a přu se se synem o smyslu života , o kvalitě rodiny, o důležitosti něčemu věřit a řešíme spolu politickou situaci. No nevím kam bychom tento článek měli zařadit , ale každopádně je život krásný ale nelehký a krátký. Proto hurá do každého dne a vždy se něco najde proč být štastný a být dobře naladěn …

Soustředěně, po malých krůčcích, konečně zdolala strastiplnou vzdálenost několika pár metrů k volné sedačce.Průsvitná stařenka  těžce oddechovala. Jednou rukou se opírala o hůlku a ve druhé pevně svírala uši malé,háčkované kabelky.

(Pokračování textu…)